Tomáš Hanzlík: SVĚT PODLE PLINIA, STRAŠNÁ TRAVESTIE O TĚHOTNĚM STAROSTOVI, ENDYMIO – jiná recenze

 

Svět podle Plinia + Strašná travestie…

 

Jakub Janečka – soprán, viola

Šimon Hron – soprán, trombon (pouze Svět podle Plinia)

Bedřich Lévi – alt, kytara

Filip Dámec – soprán, housle

Marek Kubát – soprán, theorba

 

Endymio

 

Endymio – Carl Thiemt – kontratenor

Diana – Steve Wächter – kontratenor

Aurilla – Stefan Kunath – kontratenor

Thyrsus – Rostislav Baláž – tenor

Sylvanus – Pavel Maška – bas

Amor - Šimon Hron

Morfeus – Jindřich Večeřa

Svatocecilský sbor Olomouc

DPS Primavera Brno

 

ENSEMBLE DAMIAN v Českém muzeu hudby, Praha, 13.2.2015

 

Vážná hudba se prý dřív nebrala příliš vážně, jako je zvykem dnes. Mimo duchovní hudbu se s ní zacházelo podobně asi jako s dnešní popmusic, lidé se u ní bavili, svačili, odskakovali si a tak. Zkrátka prkenné sezení a hrobové ticho se kdysi nenosilo. Třeba na to myslel i Tomáš Hanzlík, když skládal první dvě opery  večera, který jsme v pátek třináctého trávili s přítelem v Českém muzeu hudby. Normálně bych si netroufl jej na toto představení brát, ale protože jsem před dvěma lety viděl na minulém festivalu OPERA 2013 Hanzlíkovu a Zouharovu La Dafne, doufal jsem, že to bude stejně působivý zážitek.

 

Svět podle Plinia ale nabídl přeci jen trochu něco jiného. Bylo to jevištně poměrně jednoduché představení využívající všestranné nadání mladých účinkujících, z nichž tři by se dali označit za až velmi mladé.  A ač nejsem hudebně vzdělán, označil bych  způsob jejich zpěvu opravdu spíš asi za chlapecký soprán než kontratenor, byť všichni účinkující už měli nejspíš hlasovou mutaci za sebou. Ovšem až neuvěřitelně vysoké tóny se jim přesto dařily, občas to sice malinko zatahalo za uši a ne vždy mi připadaly hlasy úplně bezchybně sladěné, nicméně živý pohyb, mimika, gestikulace a ohromné nasazení všech účinkujících oblečených vzhledem k jejich vesměs štíhlým postavám do poměrně slušivých jakoby teplákových kombinéz hezky barevně vyladěných do bílomodra, to vynahrazovaly. Opera si vystačila kromě vokálů převážně jen s doprovodem theorby a boucháním na jakési duté tyče, účinkující se občas sami doprovodili ještě i na violu, housle, kytaru či trombon.

 

Skladatel Tomáš Hanzlík si evidentně libuje v barokních námětech i hudbě, dokáže však obojí podat v moderním současném kabátě, takže dílko působilo značně neotřele a svěže, bylo i zajímavě choreograficky pojaté, rozhodně jsem se při něm nenudil. Po očku jsem pozoroval i přítele, co to s ním dělá, a bylo zřejmé, že vůbec neví, co si má o něčem takovém myslet – zkrátka se s čímsi podobným ještě nikdy nesetkal, byť na klasické barokní večery jsme kdysi spolu chodívali. Nicméně otráveně nevypadal, což mě uklidnilo. Obdivoval jsem především zápal, s nímž se všichni interpreti do vystoupení pustili, a přestože s jinými operami na festivalu se tohle dalo těžko vzhledem k svému naprostému vybočení z obvyklého schématu nějak srovnávat, mělo to nesporně cosi do sebe. Následný potlesk byl spontánní a upřímný, myslím, že všichni návštěvníci vnímali tohle představení jako milé a příjemné vykolejení ze zažitých stereotypů.

 

Po krátké přestávce následovala Strašná travestie…, když si stejní účinkující, mezi nimiž chyběl jen ten nejmladší, navlékli přes své kombinézy látkové imitace mužských přirození a jeden dokonce ve vycpané ztopořené maxi variantě. Obecenstvo, zvyklé nejspíš na klasická díla úplně jiného střihu, kupodivu neomdlelo, ale naopak viditelně ještě ožilo. No vida, jak by se na běžném koncertě člověk v upjatých návštěvnících nejspíš spletl. Přiznám se ale zároveň, že modus mého vnímání této rozpustilé taškařice na téma hloupého břichatého starosty, kterému dvojice podvodníků nakuká, že je těhotný, aby ho připravila falešným slibem místo nechtěného břemene o peníze, se pohyboval spíše opačným směrem, než většiny publika – tento druh humoru je na mě přeci jen už trošku lacinější, než mi úplně sedí. Ale já nemusím ani ty různé taškařice s vykutálenými sluhy od Moliéra či Goldoniho, takže mě v tomhle neberte příliš vážně. Prostě pouťové vtipkování mě nikdy nebralo, asi jsem se s touhle vadou už narodil. Ovšem když si starosta sundal svůj ztopořený úd a začal do něj zpívat jako do mikrofonu, smál jsem se taky, ne že ne.

 

Potlesk byl opět vřelý a všichni účinkující si ho všelijakým pitvořením náležitě k radosti návštěvníků užívali, což jsem jim i já od srdce přál, neb jsem si tu prima atmosféru vychutnával taky. Když jsem se pak o přestávce u skleničky vína ptal přítele na jeho dojmy, byl trošku nesvůj. Sice se mu to vcelku líbilo, ale neměl pocit, že je na opeře. U baru jsme byli naštěstí mezi prvními, takže značně neobratný starší pán nás stačil na rozdíl od převážné většiny čekajících v dlouhé frontě obsloužit. Provozovatel baru tak přišel odhadem o týdenní tržbu tím, že ušetřil na nějaké šikovnější brigádnici dvacetiminutový plat.

 

Na druhou část večera jsem se hodně těšil, neb jsem pevně věřil, že se v ní odehraje něco velmi podobného tomu, co jsem zažil před dvěma lety právě na Dafne. A opravdu jsem se nemýlil. Nejdřív jsme sice museli slušně odehnat z našich míst mladý zahraniční pár, který do sálu pronikl zřejmě bez vstupenek rovnou z ulice, soudě podle navlečených kabátů. Česky sice dvojice rozumět odmítla, ale na angličtinu už naštěstí reagovala jakžtakž vstřícně a bez praní. Na obou stranách ochozů už byly připraveny sbory, nalevo od pódia celý malý orchestr i s dirigentem, jímž byl sám skladatel. A když na scénu přišla po prvních taktech Diana a spustila svým nádherným kontratenorem, který se velebně vznášel ve vysokém atriu muzea, přešel mi příjemný mráz po zádech. V tu chvíli  bylo jasné, že budeme svědky něčeho mimořádného. Antický příběh lásky oblečený do moderně barokního hudebního a scénického hávu, ztvárněný na latinské libreto třemi skvělými kontratenory z drážďanské opery a dalšími účinkujícími včetně půvabného Amora, do nějž se zdatně převtělil nejmladší zpěvák z první části večera,  přinesl neobyčejný zážitek.

 

Hanzlíkova hudba, v níž se mísí (alespoň podle mého cítění) barokní motivy s prvky soudobého minimalismu v neobyčejně působivém výsledném tvaru, dokáže přiblížit staré texty současnému posluchači naprosto moderním jazykem a je zážitkem už sama o sobě. Troufám si tvrdit, že Hanzlíkův operní styl a přístup je tak jedinečný a mimořádně osobitý a poutavý, že je dílem osobnosti světového formátu. Nemám sice žádnou povědomost o tom, zda se o něm dostatečně ví i za našimi hranicemi, ale rozhodně by se mělo. To, jak přistupuje k oživování starých námětů, nemá podle mne jen tak někde obdoby a otevírá to současníkovi úplně nový pohled na již zaniklý svět, z něhož ale vyrostl i ten náš současný a který je v něm zároveň stále přítomen.  Což je nejen překvapivé, ale především velmi osvěžující poznání. V době zploštělé a vyprazdňující se globalizace začínáme ztrácet pocit vlastního ukotvení a identity, povědomí odkud a kam jdeme. Hanzlíkův přístup jde proti této civilizačně zhoubné tendenci a čeká podle mne pro svou potřebnost na mnohem větší docenění.  V historicky krásné Olomouci se zkrátka rodí operní Umění s velkým „U“ , které neoprašuje staré stereotypy, ale naprosto současným jazykem nám dokáže rozkrýt vlastní kořeny, jejichž objevení nás nijak nesvazuje, ale naopak překvapivě osvobozuje. Potvrdil jsem si to i po představení tím, jak z něj byl přítel nadšený, jak byl okouzlen tou moderně podanou barokní estetikou, bohatostí, dynamikou a dramatičností hudby, souhrou všech účinkujících i jednotlivých nástrojů v orchestru. A já jsem byl okouzlený neméně, přičemž vše působilo až překvapivě lehce a také zábavně, i když vůbec ne lacině. Prostě vážná hudba ani dnes skutečně nemusí být jen odtažitě „vážná“ a naprosto jí to neškodí, ba právě naopak.

 

Budete-li mít někdy možnost se s tvorbou ENSEMBLE DAMIAN někde setkat, neváhejte tak učinit a přesvědčte se sami. Rozhodně nebudete litovat!

 

Praha, 15.2.2015

 

http://www.festival-opera.cz/program-2013/svet_podle_plinia.html