Richard Strauss: SALOME – trochu jiná recenze

 

Hudební nastudování: Heiko Mathias Förster

Ditigent: Jiří Štrunc

Režisér: Mariusz Treliński

Scéna: Boris Kudlička

Kostýmy: Marek Adamski

Světelný design: Felice Ross

Videoprojekce: Bartek Macias

Choreografie: Tomasz Wygoda

 

Salome: Gun-Brit Barkmin

Herodes: Jacek Laszczkowski

Herodias: Veronika Hajnová

Jochanaan: Miguelangelo Cavalcanti

Inkarnace Jochanaana: Michal Ciećka

Naraboth: Zbigniew Malak

 

Národní divadlo ve Státní opeře, Praha. 23.5.2015 ve 20:00

 

 

Když mě přítel minulou sobotu pozval do Státní opery na Straussovu Salome, udělal mi velkou radost. Kdysi dávno, ještě v devadesátých letech, jsem ji viděl v Mnichově a dodnes si pamatuji, že to byl výjimečný zážitek. Ale radost jsem měl také proto, že si přítel sám od sebe již troufá na hudbu, která je přeci jen náročnější, než třeba melodické Verdiho opery. Ze zvědavosti jsem se tentokrát podíval předem i na web Národního divadla, kde jsem se dozvěděl, že jde o novátorsky pojatou inscenaci v koprodukci s polským Teatrem Wielkim – Národní operou pod vedením světově proslulého polského filmového a divadelního režiséra Mariusze Trelińského.

 

Zabrousil jsem také na odkazy recenzí, které byly vesměs velmi pochvalné, a to i na anglickém operním serveru. Má zvědavost na samotné představení s každou další přečtenou recenzí rostla, až jsem se u té poslední, na českém specializovaném portálu Opera Plus, začetl i do diskuze. A ta byla zničehožnic převážně negativně laděná, přičemž ono novátorství, které recenzenti spíše oceňovali, čeští diváci zhusta naopak odsuzovali. Vyčítali režisérovi příliš filmové postupy, statické umístění proroka Jochanaana do orchestřiště (tedy jen jako zpívající a nehrající figury) a ze všeho nejvíc je snad pobuřovalo vytvoření inkarnace Jochanaana ztvárněné nahým mužem s perfektní postavou, pohybujícího se tu a tam po jevišti. Takovýto příkrý rozpor mezi odbornými recenzemi a názory pravidelných návštěvníků opery, protože jen takoví diskutují na portále Opera Plus, to byl pro mě přímo neodolatelný tahák na představení.

 

S přítelem jsme se po příchodu do Státní opery pohodlně usadili v lóži ve II. pořadí, odkud jsme měli krásný výhled na jeviště i do orchestřiště, a pročítali si zakoupený program. Těsně před začátkem se k našemu překvapení otevřely dveře a uvaděčka k nám nechala vstoupit jakéhosi cizince středního věku, který zřejmě neuměl česky, ale navíc neuměl ani pozdravit. Překvapeni jsme byli proto, že ještě předchozího večera byly ostatní vstupenky do naší lóže neprodané a řada jiných lóží ve stejném patře byla i na začátku představení dokonce úplně prázdná. Nicméně ochotně jsme se v poměrně těsné první řadě zmáčkli a cizinci udělali dostatečný prostor, aby se i on vešel vedle nás a měl pěkný výhled. Vzal to se sportovní samozřejmostí a poté, co si přehodil nohu přes nohu, zapřel levou tenisku až o přední opěrku určenou spíše pro ruce, skoro jako když si doma dáte pohodlně nohy na stůl. No nic, jiný kraj - jiný mrav, jakmile spustil orchestr, má pozornost se stejně plně přesunula k samotné opeře.

 

Už od prvních tónů bylo co poslouchat a co sledovat. Straussova hudba mě od počátku naprosto vcucla a už mě až do konce ani na chvíli nepustila. Svou dramatičností a střídáním poloh dokázala skvěle vystihnout psychologii postav a jejich motivaci, emoce i jednání - to dokonalé souznění s tím, co se na jevišti odehrávalo, nemělo nejmenší chybičku. Během představení jsem prožíval podobný pocit z fenomenální hudby, jako když jsem nedávno pro sebe konečně plně objevil Janáčka v opavské inscenaci Její pastorkyně  na festivalu Opera. Straussova hudba ve výborném provedení orchestru Státní opery nevytvářela kulisu děje, ale stala se přímo jeho niterným prožitkem až do posledního tónu – takto dokonale pohlcen samotnou operní hudbou nebývám až tak často.

 

Určitě tomu napomohlo i skvělé skloubení všech dalších složek inscenace, které režisér dokázal živě navzájem provázat a prolnout tak, že jsem ani na okamžik neměl šanci vypnout pozornost, byl jsem udržován v neustálém permanentním napětí všech svých smyslů a byl zcela ztotožněný s tím, co se na jevišti odehrávalo. Stále jsem přitom podvědomě čekal na něco, co mohlo ty nespokojené diváky ze zmíněné internetové diskuze tak pohoršit, ale nic ani trošilinku skandálního jsem za celou dobu inscenace neobjevil. Dokonce i onen nahý Jochanaan byl téměř neustále v jakémsi polostínu a za průsvitným závěsem, na nějž se promítaly i různé videoefekty, takže sice bylo i na dálku zřejmé, že se skutečně jedná o muže, který ani nemusí mít komplex z toho, z čeho jej občas muži mívají, nicméně pohyboval se po scéně natolik cudně a uměřeně, že oni pohoršení kritici by v takovém případě museli při pohledu na Michelangelova Davida  ve Florencii od studu přímo omdlívat. Kdysi jsem byl také ještě coby student v Helsinkách v divadle překvapen, když nahý Romeo lezl po žebříku na balkon za nahou Julií a pak si spolu lehli v mileneckém objetí, nicméně je to už téměř čtyřicet let a rozhodně mě to ani tenkrát nepohoršovalo, spíš příjemně překvapilo, neb to byl sice nečekaný, ale hezký pohled na dvě mladé pěkné postavy. Jak vidno, Praha je zřejmě stále ještě v prudernosti některých diváků za Helsinkami nejmíň o 40 let pozadu.  Kde jsou ty časy, kdy Pražané byli dokonce kulturně napřed a svému Mozartovi rozuměli.

 

Zkrátka celé představení by se dalo jistě označit za novátorské originalitou režisérova přístupu a nápadů i jistými posuny v pojetí a motivaci jednotlivých postav, nic z toho ale původnímu záměru skladatele nijak neublížilo, naopak všechny režijní, scénické a další postupy podle mne jen podtrhly a umocnily vyznění díla. Ani po pěvecké stránce nebylo komu co vytknout, všechny výkony mi připadaly velmi kvalitní a vyrovnané a obdivoval jsem zejména německou sopranistku Gun-Brit Barkmin v titulní roli, že dokázala s plným nasazením uzpívat celou jednu a třičtvrtě hodiny bez přestávky trvající představení, což je nepochybně velmi náročné. Stejně nadšený jako já byl z této Salome i přítel, i když hudebně se mu pochopitelně nejvíc líbily melodické části opery, především slavný Tanec sedmi závojů .  Naši spokojenost pak evidentně sdílela i většina ostatních návštěvníků, kteří účinkující odměnili vřelým potleskem při několika děkovačkách. Náš cizinec však po doznění posledních tónů na nic nečekal a beze slova ihned odešel – zvláštní patron, něco jako přízrak.

 

Zážitek ze sledování Salome jsem měl umocněný ještě i tím, že tuto operu zde osobně dirigoval v letech 1906 a 1922 sám Richard Strauss a k jejímu mezinárodnímu úspěchu tehdy v Drážďanech, Berlíně a Paříži přispěli výrazně a ke skladatelově nadšení i dva slavní čeští pěvci – Ema Destinová a Karel Burian. Kdyby se Strauss dožil i sobotní pražské inscenace, neodcházel by z ní podle mne rozhodně zklamaný, vždyť jeho opera byla ve své době také novátorská a mnohými považovaná za skandální. V Metropolitní opeře v New Yorku se například kvůli tomu tenkrát odehrála jen premiéra, reprízy byly zrušeny  a na další uvedení se tam čekalo téměř třicet let.   

 

Při odchodu jsme se ještě ve foyer potkali s kamarádem, který prohlásil, že Straussova hudba je absolutní a je s ní srovnatelný už jen Wagner a Janáček. Neměl jsem důvod mu oponovat. Ještě světovější je ale prý nová inscenace Janáčkova Z mrtvého domu v Národním divadle,  kterou viděl den předtím a za niž by se prý nemusela stydět ani právě Metropolitní opera, což od něj, který vidí na každém představení vždy alespoň nějakou hnidu, je setsakra poklona. Tak snad se vám někdy svěřím i já s tím, zda se mé pocity budou od těch jeho nějak lišit či ne.

 

 

Praha, 29.5.2015

 

http://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/7860?s=303