BOSTON PHILHARMONIC YOUTH ORCHESTRA – trochu jiná recenze

 

Benjamin Zander – dirigent

Natalia Gutman – violoncello

 

Smetanova síň Obecního domu, Praha, 16.6.2015

 

 

V úterním koncertu v rámci cyklu Musica Orbis 2015 se představil mládežnický orchestr bostonských filharmoniků, který byl založen teprve před třemi lety, přesto se už může pochlubit řadou úspěchů doma i v zahraničí. Do Prahy přijelo 115 jeho členů ve věku od 11 do 21 let a na úvod večera přednesli Šostakovičovu Slavnostní předehru. Toto svižné dílo zahráli s patřičným elánem a pár chybiček, které jsem postřehl zejména u dechů, se dalo tak mladému orchestru lehce odpustit.

 

V další části  zazněl slavný Dvořákův Koncert pro violoncello a orchestr č. 2 h moll se světově uznávanou violoncellistkou Natalií Gutman, která kdysi hrála v triu dokonce s legendárním Svjatoslavem Richterem. Bylo znát, že tato legenda, která je m.j. profesorkou na Moskevské či Vídeňské konzervatoři, požívá mezi mladými bostonskými hráči veliký respekt a také publikum ji přivítalo nadmíru vřele.  

 

Dvořákův violoncellový koncert patří mezi oblíbené skvosty hrané na světových pódiích, však je to taky opravdu silná a mimořádná hudba. Už od prvních tónů mi tělem projel příjemný mráz, což se mi stává jen při živých vystoupeních. Vzhledem k tomu, že mám u tohoto díla naposlouchánu řadu špičkových interpretačních výkonů, je velmi složité v tomto srovnání hodnotit výkon mladých filharmoniků. Také Natalia Gutman již ve svém poměrně pokročilém věku nejspíš nehraje v té nejvrcholnější formě, v jaké kdy byla, nicméně i tak to byl  skvělý a obohacující zážitek. Violoncellistku jen viditelně poněkud překvapil potlesk části obecenstva po 1. větě a významně se při něm dlouze s mírnými rozpaky zadívala na dirigenta, který obrácen stále zády k publiku nijak nereagoval a potlesk v nevhodnou dobu přetrpěl. Jen si dal víc načas s nástupem do 2. věty.  Trošku víc zaskočen se mi zdál až při potlesku i po této pomalé větě,  a jako by nepatrným gestem rukou dával rukou dozadu do publika povel k  utišení. Zčásti nepoučené publikum nakonec vše napravilo bouřlivým aplaudováním a obdivnými výkřiky po doznění závěrečných tónů, takže Natalie Gutman musela dát i přídavek ve formě jedné z Bachových suit, kterou přednesla nadmíru jemně a procítěně a opět sklidila velký a zasloužený aplaus s opakovaným návratem na pódium. Při tomto přídavku jsem s chutí sledoval mladého houslistu, jak napjatě zblízka pozoruje její způsob hry, občas dokonce natahoval krk přes partituru před sebou, aby lépe viděl. I v jeho grimasách se zračil velký obdiv k virtuozní hře uznávané umělkyně. Uvědomil jsem si úžasnou pokoru, s jakou se mladí hráči s obdivným respektem dívají na své vzory s cílem přiučit se něco z jejich mistrovství. Ona vzájemná povznášející symbióza a propojení mladistvé dychtivosti a elánu hráčů se zkušeností dirigenta a violoncellistky , kteří by mohli být málem jejich praprarodiči,  prosákla atmosférou úterního večera – tahle chemie zafungovala opravdu náramně, jak je to ostatně na koncertech pořádaných agenturou The Prague Concert Co. již zvykem.

 

Potvrdilo se to také hned po přestávce, kdy dirigent Benjamin Zander přišel na pódium s tlumočnicí, s neskrývanou radostí vysekl nejdříve poklonu Praze jako nejkrásnějšímu městu světa a s vděčným procítěním publiku sděloval, jak velkou ctí je pro mladé hráče hrát právě zde Dvořákův violoncellový koncert, který skladatel napsal v Americe, ale jeho závěr po návratu do Prahy ještě skvostně přepsal. Návštěvníci ho za jeho pronesená slova s nefalšovanou srdečností odměnili několikrát bouřlivým potleskem. Posléze také ještě stručně, ale se zápalem, vysvětlil okolnosti vzniku Koncertu pro orchestr Bély Bartóka, který měl zaznít ve druhé části večera. Skladatel jej složil právě na objednávku a naléhání bostonských filharmoniků, když byl již vážně nemocen, a dirigent Zandler znal osobně člověka, který byl s Bartókem tenkrát v osobním kontaktu. Poutavě proto vyložil obsah a souvislosti vzniku každé z pěti vět a podával to s takovým nadšením, že jsme byli všichni napjatě zvědaví, co přijde.

 

A přišlo! Bartókův koncert je opravdu skvostné dílo, velmi nápadité, živé, s častým střídáním různých kontrastních poloh, zajímavými melodickými prvky, zkrátka vás okamžitě vcucne a až do konce nepustí. A rovněž dirigent a hráči se do něj obuli s takovou vervou, že bylo radost je nejen poslouchat, ale i pozorovat. Tentokrát výkon celého orchestru a samozřejmě i dirigenta, snesl i ta nejpřísnější měřítka a byl doslova obdivuhodný. Když pak chtěl kdosi vepředu opět po první větě začít tleskat, dirigent udělal nenápadné, ale razantní, gesto rukama směrem dozadu, aniž by se otočil k obecenstvu, a sál opravdu okamžitě ztichl a nepokusil se už pak tleskat ani po žádné další větě. Jediným mírně rušivým elementem byla tak jakási starší paní v naší řadě, na kterou jsem sice přes několik vedle mě sedících cizinců neviděl, ale občas se ozval přidušený výkřik a poté zase vyčítavé šeptání snad oné paní. Možná se poddávala hudbě tak intenzivně, že chvílemi upadala do jakéhosi neovladatelného transu, načež vyděšené okolí pak vždy důrazně uklidňovala, ať ji nechají na pokoji, že je v pořádku.  Občas se tak jejím směrem otáčeli pohoršeně lidé i z okolních řad. Ale výkony na pódiu dávaly naštěstí na tyto podivné rušivé momenty rychle zapomenout.

 

Zcela mimořádně jsem tentokrát navíc ocenil, jak důraznými gesty dal po zaznění posledních tónů dirigent hráčům najevo, že i několik sekund ticha ještě patří k doznění skladby, takže smyčce se sice zastavily, ale zůstaly ležet nehnutě na strunách, stejně jako se ještě chvíli nespustily k tělu dirigentovy ruce, což se jako zázrakem přeneslo i do sálu a obecenstvo bouřlivě ožilo opravdu až ve chvíli, kdy dirigent dovolil hráčům nástroje odložit. To byl pro mne nádherný moment, který jsem snad na žádném koncertu ještě nikdy nezažil, protože se vždy najde řada horlivců, kteří tleskají kolikrát už i do posledních tónů skladby. Za to si dirigent zasloužil můj obrovský obdiv, jak dokázal nechat doznít sálem ony chvíle ticha přicházející z jiného světa a tím Bartókovu koncertu dodal ještě víc na lesku.

 

Následný potlesk by se dal označit až za frenetický a orchestr i dirigent si to opravdu zasloužili. Evidentně šťastný a nadmíru sympatický bělovlasý Benjamin Zander pak přidal s mladými filharmoniky ještě jednu procítěnou skladbu od Edwarda Elgara a to už bylo v úterý večer opravdu vše. Byl to skutečně, zejména ve druhé části, mimořádný zážitek. Cestou ze sálu jsem na chodbě ještě prošel kolem šťastně vyhlížejícího dirigenta obklopeného návštěvníky, zřejmě rodinnými příslušníky mladých hráčů, a i zblízka bylo vidět, že je to mimořádně sympatický a charismatický člověk, zkrátka skutečný umělec, který nemá zapotřebí si na cokoliv hrát. K takovým osobnostem pak chovám dvojnásobný obdiv – za jejich mistrovství a lidství k tomu.

 

Ve čtvrtek se těším na vystoupení stejného orchestru, ale s jiným programem, v Rudolfinu, což můžete případně stihnout ještě i Vy.

 

Praha, 17.6.2015

 

https://www.youtube.com/watch?v=dIYUNOBPXL4