Giuseppe Verdi: NABUCCO – trochu jiná recenze

 

Dirigent: Riccardo Frizza

Režie: Gianfranco de Bosio

Scéna: Rinaldo Olivieri

Sbormistr: Salvo Sgrò

 

Nabucco: Dalibor Jenis

Abigaille: Susanna Branchini

Zaccaria: Dmitry Beloselsky

Fenena: Sanja Anastazia

Ismaele: Piero Pretti

Gran sacerdote di Belo: Gianluca Breda

Abdallo: Antonello Ceron

Anna: Francesca Micarelli

 

Arena di Verona, 18.7.2015 ve 21:00

 

 

Jako milovník opery jsem si vždycky přál navštívit operní představení ve slavné veronské Areně, tentokrát ale cestou do Pisy nic takového v plánu nebylo. Ve městě slavných Shakespearových milenců jsme se s přítelem ubytovali hlavně proto, abychom nejeli v jednom zátahu a Veronu jsme si chtěli jen prohlédnout, protože jsme tam spolu ještě nebyli. Ubytovaní jsme měli zajištěno v cenově přijatelném hostelu Casa San Zeno, což je, jak se na místě ukázalo, jakýsi salesiánský institut v klidné čtvrti ještě poměrně daleko od historického centra. Příjemná mladá recepční nám vysvětlila, odkud jezdí do centra autobus, a tak jsme se po kratším odpočinku vydali na večerní prohlídku města. Autobus nám však ujel těsně před nosem a další, už noční linka, měla jet asi za 40 minut. Málem jsme tedy večerní prohlídku odpískali, tak dlouho se nám čekat nechtělo a autem jsme do centra také zajíždět nehodlali, protože se to neslučovalo s naší představou posezení u skleničky vína. Ale když na zastávku dorazila skupinka mladých Italů, rozhodli jsme se přeci jen vytrvat. Přálo nám štěstí a asi za dvacet minut přijela ještě jedna denní linka, neuvedená v jízdním řádu, po chvíli nás ovšem vyklopila na jakémsi autobusovém nádraží s tím, že dál už nejede.  Stačilo ale jen přestoupit na jiný autobus a za dalších 10 minut jsme už byli v centru, kde to naplno žilo.

 

Před Arenou byly naskládané obrovité kulisy, které evidentně patřily k Aidě, přítel fotil ostošest a z amfiteátru se ozýval hlas moderátora – bylo chvíli před devátou, takže zřejmě právě mělo začít nějaké představení. Jak jsme tak kroužili kolem, přiskočil k nám překupník s nabídkou vstupenek, což jsme bez rozmýšlení rázně odmítli a pokračovali v obhlídce náměstí. Když nás ale oslovil starší pán, zda nechceme vstupenky po 10 eurech na Nabucca, které měly vytištěnou cenu 24 eur, začali jsme váhat, bylo za dvě minuty devět. Zevrubně jsem si vstupenky prohlížel a když pán pochopil, že pochybujeme o jejich pravosti, dovedl nás k uvaděčkám až před příslušný vchod, tam nás zinkasoval a za chvíli už jsme si hřáli zadky na sálajících kamenných stupních v horní části Areny s pěkným výhledem do orchestřiště i na hlediště. Byl to úžaný pocit nacházet se na stejných místech, z nichž první návštěvníci sledovali gladiátorské zápasy už téměř před dvěma tisíci let. Včera pod širým nebem na českokrumlovské točně bezvadná Carmen, dnes ve veronské Areně Nabucco, co jsme si mohli přát víc!

 

Po chvilce téměř zaplněná Arena přivítala potleskem dirigenta a představení těsně před setměním začalo. Ze svých míst jsme viděli i panorama veronských střech a věží, ze stále temnější oblohy nad nimi čím dál zřetelněji vykukoval srpek měsíce, na scéně se pohybovaly v impozantních kulisách desítky zpěváků a statistů ve výpravných kostýmech a zespodu pod námi se linula nádherná hudba. Stále víc jsem si uvědomoval to ohromné štěstí, které nás zrovna potkalo, oba s přítelem jsme si v tu chvíli připadali jako v opravdové pohádce. Překvapilo mě, jak krásně byl až k nám slyšet nejen orchestr, ale i sólisté a sbory, stále jsem hledal někde nějaké reproduktory, ale žádné jsem neviděl. Navíc zpěv zněl velmi přirozeně, vůbec ne reprodukovaně, zřejmě je tedy ve veronské Areně vynikající akustika a svou roli určitě hrála i kvalita zpěváků s dostatečně silnými hlasy. Během prvního dějství jsme si stále nemohli dosyta vychutnat tu úžasnou atmosféru, přítel cvakal fotoaparátem při každé výraznější změně scény, protože se různě přeskupovaly nejen kulisy, ale měnily se i nástupy a rozestavení celých útvarů komparsistů v pestrých kostýmech, v rukou jim plápolaly občas pochodně a lemovaly tak protější ochozy, jindy se rozhořely na různých místech velikánské ohně, zkrátka to byla pastva i pro oči. Fotografování nikomu nevadilo, v našem sektoru se diváci chovali velmi uvolněně, někteří i popíjeli, občas přicházeli opozdilci a hledali si volná místa, kterých bylo stále poměrně dost, takže každý si mohl vybrat podle svého gusta. I já jsem si sundal sandály a byl jsem naboso, aby si mé unavené nohy odpočinuly. Někteří si občas polohlasem i sdělovali zážitky, nikoho to ale nijak nerušilo, nikomu to nevadilo – k nenucené atmosféře příjemného letního večera to naopak jaksi patřilo. Připadal jsem si spíš jako na jednom velikánském pikniku, kterým ale samotné představení nebylo nijak rušeno, hrálo na něm naopak tu nejdůležitější roli a vše se navzájem krásně prolínalo a doplňovalo. Předpokládám, že na číslovaných sedadlech za 189 eur v přízemí se lidé tvářili víc upjatě například jako někde v divadle, ale mně tentokrát vyhovovalo spíš to neformální prostředí okolo nás.

 

Jakmile začala první přestávka, hned se vyrojila spousta prodavačů chlazených nápojů, zmrzliny, programů, lidé si vytahovali vlastní přinesené občerstvení, někteří z našeho sektoru odešli někam jinam, přišli naopak jiní diváci. Pozoroval jsem, jak týmy rekvizitářů v helmách hbitě přivážejí a montují obrovské kulisy, včetně různých ohromných schodišť, po kterých pak skutečně přicházeli zpěváci i kompars, vše tedy muselo být precizně vymyšlené, vyrobené i secvičené. Kousek pod námi se nějakému staršímu pánovi udělalo zřejmě z horka zle (i v noci bylo stále ještě určitě přes třicet stupňů) a když si s ním jeho okolí nedokázalo poradit, neboť pán se silně vzpíral odchodu ze svého  místa, nastoupil přivolaný tým zdravotníků, všichni si nejdřív nasadili před kontaktem s dotyčným starcem hygienicky rukavice a zřejmě u něj vzbudili takový respekt, že se jimi nechal už bez většího odporu odvést. Posléze jsem si všiml, že i na protější straně ochozů zdravotníci někoho odvádějí, a uvědomil jsem si, jaká perfektní organizace musí i v zázemí kolem takového představení panovat. Zhruba po patnácti minutách mohlo začít druhé dějství a mě jenom mrzelo, že jsem se v programu, který jsem si mezitím za pět euro zakoupil, vůbec nedozvěděl obsazení, nakonec jsem si ho musel vyhledat až teprve na pokoji na internetu. Nicméně radost mi to nezkalilo a během druhého dějství jsem si lebedil navíc i s dobře vychlazeným bílým vínem, které jsem si koupil u jednoho z procházejících prodavačů.

 

V podobném duchu probíhala i další přestávka a vlastně celá opera, kousek pod námi se třeba objevila nová rodinka s asi osmiletou holčičkou, která už toho měla dost, tak se natáhla na kamenné stupně a zbytek představení v poklidu prospala. Přítel mě pak velmi potěšil, že ve třetím dějství poznal hned od prvních orchestrálních taktů, že právě nastává chvíle pro Sbor židů. Po jeho skončení propukla celá Arena ve frenetický potlesk a radostné výkřiky. Ne, že by se jinak během představení vydatně netleskalo a nekřičelo, ale tady zkrátka bylo vidět, že to je naprostý vrchol celého večera, na který se většina návštěvníků těšila nejvíc. Aplaus trval opravdu hodně dlouho a když už se dirigent napřahoval k pokračování, kdosi z hlediště hlasitě zařval, dirigent se zarazil, pokynul sboristům, aby se semkli blíž k orchestru a celý Sbor židů k radosti diváků zazněl ještě jednou jako repete. Tak to jsem tedy ještě nikdy na žádném operním představení nezažil, aby si diváci uprostřed něj vynutili nějaké opakování. Samozřejmě to v ochozech začalo pulsovat ještě víc než předtím a bylo vidět, že mezi jevištěm, orchestrem a zbytkem Areny to opravdu vydatně příjemně jiskří. Následný potlesk byl opět hodně žhavý a všiml jsem si, že některým divákům se tím už v podstatě splnilo to, za čím přišli, přičemž pár z nich se už začalo trousit i směrem ven. Však taky bylo už po půl dvanácté. Drtivá většina ale samozřejmě vytrvala až do konce, odměnila pak účinkující dlouhotrvajícím spokojeným aplausem a zhruba kolem půl jedné v noci jsme pak zase vyšli do veronského centra, které stále ještě naplno žilo.   

 

I když to pro nás byl naprosto jedinečný zážitek, přece jen jsme toho měli po celodenní úmorné cestě přecpanými dálnicemi poměrně dost, počkali jsme si tedy na první noční autobus a kolem jedné jsme už zase byli na pokoji našeho hostelu. Ze zvědavosti jsem si ještě na internetu zjistil obsazení a dalším velice příjemným překvapením tak bylo zjištění, že titulní roli zpíval Dalibor Jenis, bratislavský rodák, který ale hostuje i v pražském Národním divadle a na jiných českých scénách a je také často zván i na přední světové operní scény. Ve Veroně jsme tak viděli na vlastní oči jeho velký úspěch u návštěvníků a to nás mohlo samozřejmě těšit o to víc.  I teď s několikadenním odstupem mohu hodnotit návštěvu Nabucca ve veronské Areně jako zcela mimořádný a nezapomenutelný zážitek a s přítelem jsme se shodli, že to bylo zřejmě to nejpůsobivější, co jsme během našeho šestidenního putování po Itálii zažili. A že těch zážitků máme nepočítaně, jeden hezčí než druhý. Pokud se vám tedy někdy podobná příležitost taky naskytne, rozhodně neváhejte a na operu do veronské Areny si určitě zajděte. Fakt to stojí za to!

 

Pisa, 24.7.2015

 

https://www.youtube.com/watch?v=4NF6LweEA_A