Sergej Prokofjev: ROMEO A JULIE – trochu jiná recenze

Choreografie a režie : Petr Zuska
Scéna: Jan Dušek
Kostýmy: Roman Šolc
Světla: Pavel Dautovský, Petr Zuska
Dirigent: Václav Zahradník

Julie: Alina Nanu  (poprvé v roli)

Romeo: Ondřej Vinklát  

Královna Mab: Nikola Márová  

Lorenzo: Karel Audy  

Merkucio: Mathias Deneux  

Tybalt: Giovanni Rotolo  

Paní Monteková: Michaela Wenzelová  

Pan Kapulet: Michal Štípa  

Tančí sólisté, soubor Baletu ND a děti z Baletní přípravky ND
Hraje Orchestr Státní opery

Státní opera, Praha 7.10.2015 v 19:00

 

Když mi kamarád ve středu 7. října ráno zavolal, že má volňásky na Romea a Julii do Státní opery, ani na chvíli jsem nezaváhal, zda jeho rychlé pozvání přijmout. Tanec králů z tohoto Prokofjevova baletu patří k mým nejoblíbenějším hudebním kouskům a nemohl jsem si tedy nechat takovou příležitost ujít, a to ani v situaci enormního pracovního vypětí, v němž se momentálně nacházím.  Aspoň si trochu vyčistím hlavu – říkal jsem si v duchu. Čtvrt hodiny před představením jsme se sešli před vchodem do Státní opery a kamarád odběhl s kytkou ještě k inspektorce hlediště, aby ji tam zanechal pro sólistku, od které ony volňásky dostal. A pak už jsme se usadili v dvanácté řadě přízemí, zakrátko přišel dirigent a svižnou předehrou představení začalo.

 

Od prvních tónů jsem si vychutnával dynamickou Prokofjevovu hudbu plnou dramatického napětí a pestrých proměn, která na mě působí stále ještě hodně současně – člověk by ani neřekl, že tento balet měl světovou premiéru už 30. prosince 1938 v Národním divadle v Brně. Sice jsem jej asi před dvěma lety viděl na českokrumlovské točně, ale nemám moc dobrou hudební (ani jinou) paměť a tak pro mě hudba z orchestřiště zněla opět nově a radoval jsem se z toho, že na mě působí hodně silně již tóny mnou neoposlouchané předehry, protože Tanec králů je kvůli častému uvádění přeci jen tak trošku  „profláklý“. Byl jsem zkrátka natěšený, že mám před sebou celé dvě hodiny krásného zážitku, při němž můžu hodit nervy za hlavu a ničím nerušen se ponořit do světa nádherné hudby a špičkového tance.

 

Když se pak objevila i jednoduchá, ale dostatečně názorně a moderně pojatá scéna, na níž trubkové konstrukce znázorňovaly veronská podloubí a balkóny a podobná schémata se promítala i na zadním plánu, působilo to na mě příjemně a účelně zároveň. Znovu jsem si tak uvědomil, že i s omezenými prostředky se dá vytvořit efektní výtvarné řešení, které může dobře korespondovat i s hudbou a tancem. A nemusí přitom působit pocitem bezútěšné vyprázdněnosti, jak to někdy při přehnaně minimalistickém pojetí také bývá, kdy představivost samotného diváka je kolikrát už prostě bezradná. Trubková konstrukce navíc umožňovala pohyb tanečníků i na plošinách v patře, sestupy či výstupy po schodištích, seskakování a spouštění se na jeviště apod. Sice se přitom občas znatelně chvěla a téměř kymácela, až jsem se místy bál, že se už už složí i s tanečníky, ale naštěstí k ničemu podobnému nedošlo.

 

Kostýmy účinkujících byly stylizované do doby renesance, ale působily poměrně lehkým a účelným dojmem, aby nejen daly vyniknout baletnímu pohybu, ale také aby v něm tanečníky příliš neomezovaly. Připadaly mi i docela vkusné, snad jen dlouhý plášť kněze na mě působil, jako by sem omylem zabloudil z nějakého popového muzikálu, protože by v něm po scéně mohl běhat spíš Dracula nebo nějaký jiný kníže temnot.  Ne tedy, že bych církevní hodnostáře automaticky považoval za ztělesnění pozemských ctností, nicméně kněz z této Shakespearovy pohádky je přeci jen (alespoň v mých představách) spíš laskavým člověkem, než že by snad měl vyzařovat charisma černokněžnického démona už od pohledu. Avšak proti gustu žádný dišputát, to je i z mého pohledu vcelku zanedbatelná drobnost – něčím vás ale přece pobavit taky musím. Faktem je, že Petr Zuska se původní předlohy chopil poměrně kreativně a ztvárnil příběh Romea a Julie s použitím vlastních výkladů a akcentů, což určitě není nic špatného, dokonce je to myslím i dobře. Nedopustil se totiž přitom žádného vysloveného „zvěrstva“, ke kterým se někteří režiséři také sem tam uchylují, když se neumí jinak prosadit a upozornit na sebe svým uměním s náležitým respektem i k autorovi.

 

Všichni sólisté tančili výtečně a bezchybně, s patřičným nasazením i odpovídajícími dramatickými výrazy a byla radost se dívat nejen na ně, ale i na celý baletní soubor. Mezi všemi ale přeci jen nejvíce zářil mladý Ondřej Vinklát, který byl údajně nedávno povýšen na 1. sólistu, nepochybně naprosto zaslouženě.  Však také právě za tuto roli dostal v r. 2013 Cenu Thálie. I přes poněkud podsaditější postavu tančil neuvěřitelně lehounce, jeho tanec nevykazoval sebemenší známky nějaké úpornosti nebo viditelné námahy, působil dokonale přirozeným dojmem. Divák tak vůbec nemusel prožívat nějaké vnitřní napětí, zda ten který skok či otočku opravdu bezchybně zvládne, a mohl si naopak plně vychutnat harmonický soulad hudby, tance, výrazu, prožitku – zkrátka se nechat děním na jevišti krásně unášet. Ondřej Vinklát je nepochybně velký talent a jistě jej čeká zářivá budoucnost. Tím spíš, že je i v obličeji pohledný a působí navíc velmi skromně a sympaticky. Kéž by mu to takto vydrželo i do budoucna.

 

První část baletu tak utekla jako voda a o přestávce jsme si s kamarádem u sklenky sektu pochvalovali, o jak pěkné a zdařilé představení jde, včetně skvělých výkonů  všech sólistů i ostatních tanečníků. Však kamarád na této inscenaci nebyl zdaleka poprvé a stále si ji přitom užíval.

 

I po přestávce se představení nadále neslo v příjemném tempu, zdařile ho osvěžily i výstupy malých dětských sólistů stínově imitujících hlavní postavy Shakespearova dramatu. Líbilo se mi také, jak se hudební motivy známé z Tance králů občas zjevovaly v různých proměnách  i v jiných pasážích díla, skladatel zkrátka věděl, kde se mu melodické nápady opravdu výjimečně povedly a dokázal z toho maximálně těžit k potěše diváka – posluchače. Jen se mi postupně přeci jen zdálo, jakoby orchestru trošku docházela původní výbušnost a razance a jakoby se jeho výraz začínal malinko unaveně slévat do jakési vybledlosti původně zářivých a zřetelných barev. Ale třeba se tak jen projevovala moje vlastní únava z dlouhodobého pracovního přepětí a orchestr v tom byl nevinně.

 

Rozhodně jsme však byli svědky kvalitního a zajímavého provedení tohoto slavného baletu, které nejenže nenudilo, ale poutalo návštěvnickou pozornost po celou dobu, nebylo v něm vysloveně hluchých míst. Po některých tanečních číslech sice zůstávalo obecenstvo překvapivě vlažné, ale místy to bylo asi i Prokofjevovou hudbou, která nedávala vždy čas k tomu, aby se diváci roztleskali. Místy však jakoby v hledišti seděli samí mně podobní váhavci, kteří by rádi zatleskali, ale nikdo přitom nechce být tím prvním, kdo začne. Nicméně aplaus na konci byl bouřlivý a bylo znát, že se představení jako celek opravdu vydařilo a lidem líbilo. Romeo a Julie si to taky náležitě vychutnávali, padaly mezi nimi i časté pusy, neboť Alina Nanu tančila roli Julie poprvé a tak nefalšovanou radost z jejího výkonu měl evidentně i Ondřej Vinklát. Což působilo opět velmi sympaticky.

 

Když se po několikerém děkování a rozdání spousty kytic definitivně dotleskalo, spokojení diváci se mohli vděčně rozejít do svých domovů či kamkoliv jinam. Můj kamarád si však cestou metrem neodpustil přátelsky uštěpačnou SMS oné sólistce, od níž měl volňásky, týkající se jejího škobrtnutí při vběhnutí na scénu při jedné z děkovaček, kdy ji za sebou její partner táhl až příliš razantně (elegantně to ovšem ustála). Doufám však, že ho zná stejně dobře jako já, tak se jí to snad nijak nedotklo a naopak mu jeho uštěpačnost při nejbližší příležitosti také patřičně osladí.

Praha, 13.10.2015

 

Tanec králů