Arigo Boito: MEFISTOFELES – trochu jiná recenze (2)

 

 

Hudební nastudování a dirigent: Marco Guidarini

Režisér: Ivan Krejčí

Scéna: Milan David

Kostýmy: Marta Roszkopfová

Světelný design: Daniel Tesař

 

Mefistofeles: Štefan Kocán

Faust: Ĺudovít Ludha

Margherita: Petra Šimková-Alvarez

Marta: Jana Sýkorová

Elena: Eva Urbanová

 

 

Národní divadlo ve Státní opeře, 27.1.2016 v 19:00

 

 

Nestává se mi příliš často, abych na stejnou operní inscenaci šel dvakrát, ale když přítel dostal na Boitova Mefista dvě vstupenky, vůbec jsem nezaváhal. Loňská premiéra této inscenace v rámci festivalu Opera se mi totiž moc líbila a přítel byl tenkrát  bohužel na služební cestě. Věděl jsem tedy, že ho toto představení určitě nezklame a těšil jsem se ještě jednou i já.

 

Pár dnů předtím jsem navíc na rozhlasové stanici Dvojka poslouchal rozhovor s Cyrilem Höschlem, který se chlubil, jak se mu podařilo sehnat na psychiatrickou konferenci v Jeseníku jako kulturní program Metropolitní operu a myslel tím koncertní vystoupení Štefana Kocána, který ochotně přijel psychiatrům do Jeseníku zazpívat, aniž by měl jakékoliv hvězdné manýry, což není u světově nejžádanějších operních zpěváků vždy běžné. Samozřejmě jsem touto zmínkou patřičně předem naladil i přítele, aby si tím víc vychutnal, že uslyší to, za co se jinak třeba právě v Metropolitní opeře platí horentní vstupné.

 

Vstupenky jsme měli do 13. řady v přízemí, přičemž minule jsem se díval z 1. balkónu, takže tentokrát jsem vlastně mohl inscenaci sledovat i z trochu jiné perspektivy. A jelikož jsem už tak nějak předem věděl, co asi mohu očekávat, opravdu jsem si Mefista od začátku až do konce pořádně vychutnával. Tato opera vyniká nádhernými sbory, které jsou navíc na jevišti skvěle režijně pojaté, takže vizuální stránka ještě umocňuje jejich dramatičnost. A když se připočte i skvělé provedení (výborný byl i chlapecký sbor Pueri gaudentes), nebylo divu, že první, čemu obecenstvo v prvním dějství bouřlivě aplaudovalo, byl právě jeden z těchto sborů. Do konce představení jich ještě několik zaznělo a vždy to byl ohromný zážitek – jako by Arigo Boito byl nepřekonatelný mistr zejména na tyto sborové scény.

 

Nicméně i krásných árií a duetů byla v opeře celá řada a jejich skutečně mistrovským ztvárněním udivoval zejména právě původem slovenský pěvec Štefan Kocán. Svým nádherným a perfektně zvládnutým basem, jakož i hereckým ztvárněním role (navíc je to na jevišti i skutečný fešák), nenechal nikoho na pochybách, že je hvězdou opravdu světového formátu a návštěvníci ho za to dokázali často i patřičně odměnit svými vděčnými reakcemi. Dobře mu sekundovala rovněž Petra Šimková-Alvarez, jejíž výkony dokázali všichni v hledišti také patřičně ocenit. Jak je už u nás jakýmsi nepsaným pravidlem, vedle takovýchto špičkových interpretů se většinou poněkud ztrácí představitelé tenorových rolí a nejinak tomu bylo i tentokrát, přestože obsazen byl další Slovák Ludovít Ludha. Nezpíval špatně, ale do krásy i síly hlasu zmíněných dvou představitelů mu přeci jen cosi chybělo. Nicméně byli jsme ve Státní, nikoliv Metropolitní, opeře, takže dva špičkové hlasy, z toho jeden přímo světový, je něco, co musí každého jen trochu soudného návštěvníka víc než uspokojit. Zejména když jde navíc o režijně i scénicky opravdu zdařilou inscenaci, kdy je stále na co se dívat, vše je ztvárněno velice vkusně a zajímavě a také se na scéně stále něco promyšleně děje, takže není ani chvilka na to, aby se snad někdo nudil.

 

Jediným rušivým momentem tentokrát bylo jen neustálé hlasité pokašlávání z publika, takže už během předehry jsem si občas připadal spíš jak na kulturním večeru v plicním sanatoriu než jako v divadle. O přestávce jsme si pak s přítelem říkali, že ta řada nemocných snad měla raději zůstat v posteli, než obtěžovat sebe i ostatní neustálým kašláním. S postupem času se ale v hledišti stále víc oteplovalo a dokonce i toho pokašlávání postupně tak nějak ubývalo, takže mnozí z infikovaných naopak možná udělali dobře, že se šli na tři hodiny vypotit do Státní opery, doma pod peřinou by to třeba ani tak dlouho nevydrželi.

 

Ještě taky nesmím zapomenout, že po druhé přestávce se na scéně objevila i Eva Urbanová v roli Heleny Trojské, kterou Faust pojme za manželku, a její výkon byl obecenstvem také velmi příznivě přijat, což mohlo být pro tuto ne tak dávno rovněž velkou operní hvězdu jistě povzbudivé v době, kdy se již řadu let hovoří o tom, že jí hlas zčásti odešel.  Musím říct, že zejména její duety s Ludovítem Ludhou coby Faustem se mi také líbily a že oba k sobě hezky hlasově pasovali, takže za předvedený výkon sklidili i zasloužené ovace. Pouze v některých vypjatých partiích mi připadalo, že Eva Urbanová působí trochu víc ukřičeně, než by asi bylo nutné. Ale každopádně se předvedla v dobrém světle a obecenstvo ji za to odměnilo nejen nadšeným potleskem, ale i výkřiky „bravo!“, což jsem jí ze srdce přál.

 

S návštěvou Boitova Mefistofela jsme tak byli s přítelem více než spokojeni, troufnu si říct, že jsme byli tentokrát oba doslova nadšeni. Téměř jako obecenstvo, které dalo své nadšení po asi třetí oponě najevo i tím, že přešlo díky iniciativní skupince vpředu postupně skoro celé do potlesku vestoje a vydrželo tak ještě asi po další tři děkovačky. Ovšem vzhledem k výkonu zejména Štefana Kocána se proti tomu nedalo vcelku nic namítat – inu, Metropolitní v Praze!

 

 

Praha, 3.2.2016

 

http://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/7861