Leoš Janáček: JEJÍ PASTORKYŇA – trochu jiná recenze (2)

 

 

Dirigent: Robert Jindra

Režie: Jiří Nekvasil

Scéna a kostýmy: Daniel Dvořák

 

Stařenka Buryjovka: Lenka Šmídová

Laca Klemeň: Jaroslav Březina

Števa Buryja: Richard Samek

Kostelnička: Eva Urbanová

Jenůfa: Dana Burešová

 

 

Národní divadlo, Praha, 3.2.2016 v 19:00

 

Janáčkovu symfonickou hudbu mám rád v podstatě odjakživa, ale jeho operám jsem dlouho nemohl přijít úplně na chuť. Až teprve loňská inscenace  Její pastorkyně v opavském provedení na festivalu Opera mi tuto Janáčkovu operu konečně pomohla definitivně objevit.  Však s ní také opavští loňský festival zaslouženě vyhráli. Proto, když mě kamarád pozval na tuto pražskou inscenaci do Národního divadla, neváhal jsem ani chvíli. On sám na ni šel už asi popáté a na její provedení nedá dopustit, včetně prý nepřekonatelného výkonu Evy Urbanové v roli Kostelničky. Tak jsem byl tedy moc zvědav.

 

Vstupenky jsme měli do pěkné 11. řady v přízemí v ne úplně zaplněném hledišti – Pražané na rozdíl od zbytku světa totiž Janáčkovy opery stále ještě plně nedoceňují, což se už stalo jakousi celosvětovou záhadou, asi jako Bermudský trojúhelník. Aspoň že já jsem tedy ten poměr Pražanů k Janáčkovi od loňska nepatrně vylepšil. Už předehra pod taktovkou Roberta Jindry, dirigenta, který v posledních letech tak pozdvihl úroveň opery v Ostravě, mě doslova nadchla. Je to krásná dynamická a stále moderně působící hudba, kterou obecenstvo také zaslouženě odměnilo vřelým potleskem.

 

Pražská inscenace je poutavá od začátku až do konce úplně vším. Hned od počátku mě zaujala účelná scéna, na níž se proměňují postupně jen různé detaily, které ale plní promyšleně důležité funkce a jejichž nenápadné pozměňování vytváří dokonale tu atmosféru, která se k dané pasáži hodí. Je to přesně, vkusně a také vtipně promyšlená symbolika, která umocňuje vyznění celku v kongeniálním propojení s hudební a dramatickou složkou díla.  Za všechny bych chtěl zmínit například otevírání či zavíráni domácího oltáře, důmyslně zabudovaného do stěny venkovské chalupy, podle toho, co se právě odehrává a co by sneslo či nesneslo měřítka křesťanské morálky. Celkově je scéna pojatá právě víc v náznacích než doslovnostech, což působí moderně a střídmě, přesto ale není minimalistická. Společně s kostýmy nepůsobí ani ahistoricky, Janáček by své dílo jistě stále dobře poznal, přesto je to však ztvárnění navýsost současné. Přesně tak by se podle mě mělo zacházet s dobovými operami – Nekvasilova režie je výborná, není to však žádný „režisérismus“, kdy režisér nadřazuje zviditelnění sebe sama nad prezentaci díla samotného.

 

Výborné a poměrně vyrovnané byly také všechny pěvecké výkony, z nichž absolutorium zaslouží zejména Eva Urbanová, pro niž je Kostelnička zřejmě její osudová životní role a zachází s ní opravdu excelentně, a to jak po pěvecké, tak i po herecké stránce. I náročný kamarád byl z jejího výkonu doslova nadšený, dříve prý mívala někdy i slabší chvilky, ale tentokrát rozhodně ne. Proslýchá se, že před časem údajně prodělala jakýsi lékařský zákrok v krku, takže její dřívější hlasové problémy by tím mohly být snad vyřešeny. Kéž by tomu tak bylo. S tím, co nyní předvedla, by opět zazářila na jakékoliv světové operní scéně. Skvěle zpívali rovněž Dana Burešová (Jenůfa) a Jaroslav Březina (Laca) a výborná byla i Lenka Šmídová v roli stařenky Buryjovky.  Nicméně i všichni ostatní předvedli velmi solidní výkony.

 

O první přestávce jsme se ve foyer náhodně potkali s kamarádovým známým, Švýcarem dlouhodobě působícím v Praze, který se asi za půl roku, kdy jsem ho také v Národním divadle naposled viděl, naučil docela obstojně česky. Byl už na této inscenaci podle jeho slov asi posedmé a stále se jí nemůže nabažit. Tvrdil, že to je nejlepší představení Její pastorkyně, jaké kdy viděl, a že se mu nemůže vyrovnat ani vídeňské či jakékoliv jiné, které měl možnost někdy navštívit. A že jezdí po operních domech ledaskde po světě. Bylo příjemné to slyšet od pravidelného návštěvníka a znalce opery, který navíc jindy nešetří poměrně nemilosrdnými kritickými poznámkami. Tentokrát však z něj nadšení přímo sršelo. A myslím, že oprávněně.  Tak, jak mi před rokem Janáčka objevili opavští, tak se tentokrát můj dojem z Její pastorkyně tím bezchybným provedením plným emocí ještě vygradoval a vůbec se už nedivím, že je tato opera dnes jednou z nejhranějších a nejrespektovanějších ve světě vůbec. A nepochybně k úspěchu té současné pražské verze přispívá i skvělý výkon orchestru pod vedením Roberta Jindry, jenž je mimořádná operní dirigentská osobnost, která jistě rovněž snese i mezinárodní srovnání.

 

Tato inscenace Její pastorkyně je zkrátka mimořádná operní lahůdka a návštěvníci to patřičně reflektovali i dlouhotrvajícím vřelým aplausem a nadšenými výkřiky „bravo!“ při mnoha oponách a děkovačkách, kdy nechtěli pustit interprety i s dirigentem dlouho z pódia. Tentokrát se sice přímo ovace vestoje nekonaly, nicméně právě u tohoto představení by byly zcela na místě. Ani já nemůžu tuto svou dnešní (ne)recenzi zakončit jinak, než právě uznalým zvoláním „bravo!!!“.

 

 

Praha, 6.2.2016

 

http://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/4974?s=304