Miro Gavran: VŠE O MUŽÍCH – trochu jiná recenze

 

 

Režie: Jana Janěková

Úprava: Jana Janěková, Blanka Fišerová

Hrají: Filip Blažek, Maroš Kramár, Michal Slaný

 

Studio DVA, Praha, 8.4.2016 v 19:00

 

 

Návštěvu téhle hry chorvatského autora doporučily příteli nezávisle na sobě dvě jeho kamarádky - obě ji vychválily až do nebe, jak z ní prý byly nadšené. Však také nebylo úplně snadné opatřit si na ni lístky – několik nejbližších uvedení již bylo vyprodaných. Proto jsme vstupenky na dubnový termín museli kupovat snad už někdy v lednu. Zato jsme ale měli krásná místa do 1. řady na balkóně, odkud bylo nejen na jeviště krásně vidět a nebylo to nijak daleko, ale ještě jsme si mohli pohodlně natáhnout nohy, kam až jsme dosáhli.

 

Divadlo bylo zaplněné do posledního místečka, ovšem prostorově nezvykle velkoryse řešený interiér přilehlých chodeb a obslužného zázemí bývalého kina Blaník poskytoval i tak pocit příjemné vzdušnosti. Navíc funkcionalistická architektura paláce Fénix je natolik zdařilá (jak jinak, když architekty byli Josef Gočár a Bedřich Ehrmann)  a naštěstí i vzácně zachovaná v původním stavu včetně detailů, že už samo korzování je zde skutečným estetickým zážitkem. Tak velkoryse a s takovým vkusem se dnes již u nás novodobá společenská a kulturní zařízení prakticky nestaví – většinou převládá přízemně ekonomická účelnost a výtěžnost, přičemž kvalita architektury bývá v lepším případě diskutabilní. Inu dobrý vkus a noblesa byly za 1. republiky nejspíš přirozenými atributy společenských elit, které se po válce vytratily kamsi do nenávratna a zatím se je bohužel ještě nepodařilo vzkřísit. Inu nejsou elity jako „elity“.

 

Hra začínala příchodem dvou staříků (Michal Blažek, Filip Slaný)  kamsi do parku a jejich stařecky dementní konverzací. Obě postavy byly ztvárněny se silně karikující nadsázkou, ať už šlo o pohybovou nemohoucnost obou důchodců, jejich všemožné třasy a tiky, stařecké grimasy apod.  Diváci tak od počátku řičeli smíchy a bylo hned jasné, že představení je cíleně ušité na většinové nenáročné publikum, které se může utlouct smíchy i při těch nejlacinějších vtípcích, pokud jsou podány s příslušnou hereckou profesionalitou. Nás dva s přítelem tento začátek nejen nijak nerozpálil, nýbrž jsme oba spíš poněkud zrozpačitěli a pojali obavu, co nás ještě asi bude čekat. V tomto směru jsme ale patřili v obecenstvu k naprosto zanedbatelné menšině. Při další scéně, která se odehrávala v posilovně, se na jevišti objevil už i Maroš Kramár a všichni tři herci se s velkou chutí vžili do různě odlišných typů tří kamarádů a tomu odpovídajícího chování při cvičení, přičemž tím, co je spojovalo, byla machovská  a sexistická konverzace. Všechno se v podstatě točilo kolem různých lechtivých narážek, které ovšem nebyly nijak skryté, naopak hodně prvoplánové, a udivovaly především nápaditostí a variabilitou pojmenování a nekonečného ohýbání stále jednoho a téhož. Mezi řadou vtipných replik se to jen hemžilo i všelijakými naprosto otřepanými fóry, dvojsmyslnými i zcela nedvojsmyslnými narážkami, zkrátka tím, na co chlapi myslí prakticky nepřetržitě, pokud se nebaví zrovna o politice nebo o sportu. Opět bylo jasné, že je vše dokonale vypočítané na průměrného diváka, který se spokojí s jakýmkoliv košilatým vtipem – čím hanbatější, tím samozřejmě lepší. A pokud je to provázeno i příslušnými gesty, nemá to pak už žádnou chybu. Diváci se tak dostávali stále víc do varu, hlasitě se smáli i tleskali, přičemž ženy bouřily ještě o poznání víc než muži. Nějaké případné genderové zábrany jsou již dnes evidentně dávnou minulostí. Nejsem nijak prudérní člověk, vhodně užitá sprostá slova ani sexistické narážky mě zpravidla nijak nepohoršují, jen mi pro svou prvoplánovou lacinost nepřipadají až tak šíleně humorné, stejně jako mému příteli ne. Nicméně jsme v tomto náhledu byli mezi diváky stále naprosto mizivou menšinou.

 

Na druhou stranu však musím říct, že herecké výkony všech tří představitelů byly dokonalé a že to, co by u jiných mohlo působit opravdu pouze hloupě a vulgárně, dokázali vytáhnout způsobem svého zdařilého přehrávání s ironizujícím nadhledem o dvě třídy výš a byť jsem se sice stále ještě moc nesmál, ani jsem nebyl nějak otrávený  a sledovat pitvoření všech tří, kteří svým postavám dokázali vtisknout ze života odpozorované charakteristické a skvěle zkarikované znaky, bylo zábavnější, než dialogy samotné. I ty ovšem byly zajímavější a vtipnější ve chvílích, kdy nesly znaky zjevné improvizace, neuvěřitelně mistrovsky a pohotově všemi třemi zvládané, což vyvolávalo příslušné napětí i v hledišti a bylo to něčím, co je třeba nesporně ocenit. Rozhodně kontakt s diváky se hercům podařilo navázat více než bezprostřední a atmosféra v divadle tak byla stále více zelektrizovaná.

 

Nemá smysl popisovat děj, který se střídal v rozehrávání vztahů mezi třemi protagonisty ve čtyřech střídajících se rolích – od stařečků, přes kamarády v posilovně, otce  a dvou synů až po tři gaye. Téměř vše bylo postaveno do komických situací a všelijakých gagů, jen vztah umírajícího otce a synů tvořil jakýsi nezbytný kontrast mezi nevázanou veselostí a tragikou, která sice působila nejen v kontextu celého představení silně klišovitě a průhledně prvoplánově, ale byla opět vypočtena na dnešní nenáročné publikum tak, že zkrátka bez jakékoliv divácké námahy a zbytečného přemýšlení fungovala. Opět vše stálo na skvělém hereckém mistrovství, protože jen o něco méně dobří herci by z toho stěží vydolovali víc než trapnou frašku. Což se ale v tomto případě naštěstí nestalo a dalo se to při trošce sebezapření zkousnout.

 

Všichni tři herci se tak po celou dobu představení skvěle doplňovali a výtečně (někdy i škodolibě) si nahrávali, což bylo obdivuhodné zejména během stále frekventovanějších a přiznaných improvizací, které diváci o to víc oceňovali. A právě ta uvolněná atmosféra a neuvěřitelné herecké nasazení i skvělé karikování postav čím dál víc dostávaly i nás s přítelem, takže jsme se postupně také stále s větší chutí smáli. Když už uplynula víc než hodina a půl, začal jsem si myslet, že představení bude odehráno bez přestávky, ale za další čtvrt hodiny k mému údivu přeci jen byla pauza. Tedy v době, kdy už jiné hry často končí.

 

Po přestávce se pokračovalo ve stejném duchu, nevázanost veselí herců i diváků se dokonce ještě stupňovala. A když se v jedné scéně mezi dvěma gayi Michal Slaný neplánovaně dotkl jazykem úst Maroše Kramára, který mu je zřejmě škodolibě nastavil, Michala Slaného to po prvotním úleku tak vykolejilo, že se začal nezadržitelně smát, což Maroš Kramár ještě přiživoval plejádou vtipných poznámek a grimas, na které diváci vybuchovali stále novými salvami smíchu. Michal Slaný se už zkrátka zpátky do role ani po nahození několika replik nedostal, takže nakonec musela být celá scéna vystřídána další proměnou. Tyhle pasáže s gayi jsme vůbec oba s přítelem považovali za nejzdařilejší a smáli jsme se jim s velkou chutí a od plic. Zkarikování postav bylo natolik zdařilé, že jsem v nich chtě nechtě poznával zřetelně i některé své kamarády.

 

Představení nakonec končilo opětovným setkáním tří nemohoucích staříků, bývalých kamarádů z posilovny, v domově důchodců, a bohužel se tak vrátilo i k oné podle nás slabší úrovni ze samého počátku. Myslím si, že bez těchto stařeckých pasáží by se představení klidně obešlo – osobně bych je z něj vyškrtal bez sebemenší lítosti. Také až teprve při tomto samotném závěru mě opanoval pocit, že už se představení až příliš vleče a začal jsem se těšit na jeho konec. Když pak opravdu nastal, diváci propukli ve frenetický potlesk a uznalé výkřiky, i z mého pohledu zasloužené zejména za fantastické herecké nasazení a skvělé mistrovství všech tří protagonistů, děkovaček pak bylo nejmíň pět.  Užívali si je evidentně i samotní herci a celý večer se tak myslím všem v hledišti i na jevišti víc než vydařil. Rovněž i nám dvěma s přítelem, jak jsme se při odchodu domů čtvrt hodiny po desáté večer oba shodli.

 

 

Praha, 12.4.2016

 

 

http://www.studiodva.cz/vse-o-muzich/vse-o-muzich/