Leoš Janáček: JEJÍ PASTORKYŇA – trochu jiná recenze (3)

 

Hudební nastudování: Marko Ivanovič

Dirigent: Pavel Šnajdr

Režie: Martin Glaser

Scéna: Pavel Borák

Kostýmy: Markéta Sládečková

 

Stařenka Buryjovka: Jitka Zerhauová

Laca Klemeň: Jaroslav Březina (j.h.)

Števa Buryja: Tomáš Juhás (j.h.)

Kostelnička: Szilvia Rálik (j.h.)

Jenůfa: Maida Hundeling (j.h.)

Stárek: Ivan Kusnjer (j.h.)

Rychtář: Ladislav Mlejnek

Rychtářka: Jan Hrochová

 

Národní divadlo Brno v Janáčkově divadle, 20.4.2016 v 19:00

 

Nabídku kamarádů, zda bychom se s nimi nejeli podívat na Její pastorkyni do Brna, jsme nemohli odmítnout. Jednak jsme s přítelem v Janáčkově divadle ještě nebyli a jednak jsme si nemohli nechat ujít příležitost vidět toto stěžejní skladatelovo dílo právě v Brně, kde kdysi zaznělo vůbec poprvé. Jeden z kamarádů se navíc těšil  i na výkon své oblíbené sopranistky Szilvie Rálik v roli Kostelničky, kterou v pražském Národním divadle nepřekonatelně ztvárňuje Eva Urbanová. O této pražské inscenaci, která se mi moc líbila, jsem zde nedávno také psal – zaujala mě jak interpretačními výkony, tak i nápaditým a poutavým režijním i scénickým provedením.  Těšil jsem se proto i na porovnání tohoto svého ještě poměrně čerstvého zážitku s brněnským uchopením této dnes jedné ze světově nejproslulejších a nejhranějších  oper.

Z Prahy jsme odjeli autem něco po druhé hodině odpoledne a místo předpokládaných dvou hodin jízdy jsme na D-1 kvůli všelijakým uzavírkám a kolonám strávili nekonečné tři a půl hodiny. Mnohem pohodlnější a  rychlejší by byla samozřejmě jízda vlakem, jenže to už bychom se zpátky do Prahy po představení nedostali – po deváté hodině večer už totiž žádný vlak z Brna do Prahy nejede. Nenechali jsme si ale tím úmorným cestováním zkazit náladu a dokonce jsme se stačili před představením ještě i navečeřet.

 

Po příjezdu do divadla nás nejprve ohromilo nově upravené prostranství před ním, které působí opravdu velkoryse a přitom vkusně, a nejen divadla v ostatních našich městech by je mohla moravské metropoli opravdu závidět. Stejně velkoryse působí i architektura samotného Janáčkova divadla, které nezapře dobu svého vzniku, tj. 60. léta minulého století, a jehož interiéry jsou neuvěřitelně prostorné, vzdušné a esteticky zajímavé a působivé. Rovněž hlediště poskytuje návštěvníkům nebývalý komfort nejen pohodlnými sedačkami s dostatkem místa, ale i skvělým výhledem na jeviště prakticky z jakéhokoliv místa i dobrou akustikou.

 

Takto příjemně naladěni jsme se už jen mohli těšit na operu samotnou. Scéna prvního dějství udivovala barvotiskovou pestrostí pastelových barev stylizovaných stromů v kontrastu s potlačenou barevností lidových krojů do nevýrazných světlých tónů. Všude po scéně se válely hromady jablek, která byla skutečná – žádné atrapy, o čemž jsme se mohli přesvědčit pohledem ze zákulisí ještě před samotným začátkem představení. Lákala nás i k ochutnání, ale to jsme si samozřejmě nedovolili, abychom nenarušili výtvarnou kompozici scény. Co když každé z těch stovek jablíček mělo přesně určené své místo? Během jednání jsem se pak jen bál o samotné účinkující, aby se po nich někdo nesklouzl a nevyvrtl si případně kotník. Všichni se ale mezi rozsypaným ovocem pohybovali docela obratně a utrpěla tak jen některá z jablek, která jeden ze zpěváků v zlostném afektu rozdupal, což však bylo evidentně režisérským záměrem.

 

O první přestávce jsme pak ve foyer s krásným výhledem přes celoskleněnou stěnu na ono již zmíněné prostranství se zajímavou záclonovitou fontánou v ocelovém rámu vytvářející z kapek vody roztodivné obrazce probírali první dojmy.  Já jako známý „vděčný divák“ jsem byl docela spokojen, kamarády však přehnaná barevnost kulis stromů příliš nenadchla. Každopádně jsme se ale shodli v tom, že Maida Hundeling  je v roli Jenůfy až příliš často v nižších polohách zcela překryta zvukem orchestru a naopak ve vysokých tónech působí její hlasový výraz poněkud přeexponovaně a tudíž  není dostatečně procítěný.

 

Ve druhém dějství se scéna proměnila a vévodila jí řada stejných pokojíků propojených do jakéhosi pásu v popředí. Viditelné byly čtyři, které zabíraly celou šířku scény, ale když se v závěru jednání dal pás efektně do pohybu, ukázalo se jich nakonec celkem šest. Jednotlivé postavy zpívaly své party každá v jiném pokojíku, a to i když spolu vedly dialog. Tento nápad mi připadal docela zajímavý, jako by režisér chtěl zdůraznit, že každá z hlavních postav příběhu žije ve vlastním světě. Naopak kamarádům se takové pojetí nezamlouvalo a zdálo se jim, že režisér tak poněkud násilně rozbil děj i tam, kde by komunikace postav měla být naopak zřetelně vzájemně provázaná, čímž podle nich zbytečně ubral na jeho dramatičnosti. Jednoho z nich také překvapilo, že byly vynechány některé pasáže, které zná již nazpaměť z pražského představení, jež viděl už nejméně osmkrát, případně byla místy pozměněna slova. Druhý z nich nám proto vysvětlil, že v Brně se pro něj překvapivě provozuje inscenace, kterou kdysi pro první pražské uvedení upravil svými zásahy po sporech s autorem Karel Kovařovic, který nedokázal docenit Janáčkovu  hudební genialitu a jeho novátorství, kdežto v Praze se hraje původní, Kovařovicem neupravená,  Janáčkova verze. To je svým způsobem paradox – život ale holt občas tropí podobné „hlouposti“.

 

Ve třetím dějství se scéna opět proměnila. Kubus uprostřed sloužil jako jakýsi prostor s dlouhým prostřeným stolem určeným ke svatebnímu veselí a kroje venkovanů se proměnily z fádní nebarevnosti v až křiklavou pastelovou oslnivost, jak působila například nepřirozeně fialová barva krojů sboristů či ostře rudá barva kostýmů Števy a jeho vyvolené. Tato do očí bijící barevnost výrazně kontrastovala s tmavým oblečením Jenůfy, Laca a Kostelničky. Přiznám se, že až takto křiklavé barvy na mě tentokrát působily poněkud rušivým a jakýmsi až televizně estrádním dojmem.

 

Po skončení návštěvníci, kterými bylo hlediště zaplněno odhadem slabě ze dvou třetin, odměnili účinkující vřelým potleskem, výkřiky bravo a několika oponami, v závěru se pak někteří z nich rozhodli i k potlesku vestoje, který se poslední dobou stává jakousi módou i na jiných představeních, přičemž tentokrát ale zůstalo jen u několika roztroušených skupinek. Podle mne by se s podobným diváckým nadšením mělo spíš šetřit pro opravdu výjimečné výkony, kterých jsme v tomto představení však svědky nebyli.

 

Cestou domů po již průjezdné noční dálnici jsme měli dost času na podrobné rozebrání svých dojmů. Moje celková spokojenost byla okomentována slovy prostořekého kamaráda, že mně se údajné líbí pokaždé všechno. Tak přiznal jsem a přiznávám to i vám, že se vždy snažím být co nejvstřícnější a nejotevřenější k tvůrcům i interpretům a rád na sebe nechávám pokud možno bez apriorních vnitřních zábran působit jejich záměry a něco si z nich i sám pro sebe odnést. Nicméně souhlasil jsem s tím, že při porovnání současné pražské a brněnské inscenace Její pastorkyně se i mně ta v Národním divadle v Praze jeví znatelně zajímavější, nápaditější i modernější. Prostořeký kamarád byl také zklamaný z nevýrazného výkonu své oblíbenkyně Szilvie Rálik v roli Kostelničky, která zdaleka nedosáhla tak procítěného a sugestivního výrazu, jak ji dokáže ztvárnit Eva Urbanová. Maďarskou sopranistku jsme přitom loni viděli ve Fibichově Pádu Arkuna  a byla v něm vynikající. Do Kostelničky však zřejmě zatím nevyzrála a měla by na přesvědčivosti svého výrazu ještě zřetelně zapracovat. Oba kamarádi však nedávno byli na koncertním provedení Její pastorkyně k 70. narozeninám Jiřího Bělohlávka a shodli se na tom, že ani sopranistka světového věhlasu Karita Mattila se přesvědčivému ztvárnění této role Evou Urbanovou zdaleka nepřiblížila. K tomu ještě padla poznámka, že mít Urbanová výšky Szilvie Rálik, byla by to už naprostá dokonalost.

 

Tak jako tak hodnotím současnou brněnskou Její pastorkyni jako docela zdařilé představení, které sice ničím vysloveně neoslní, ale ani nezklame, alespoň tedy podobně vstřícné diváky jako jsem já. Režisér se pokusil o svůj vlastní přístup k uchopení díla, což je nepochybně sympatické, byť mezi historicky významné počiny brněnské opery se tato inscenace asi nezařadí. Za návštěvu však určitě stojí a rovněž naši hudebně erudovaní, a proto i kritičtější, kamarádi ji rádi viděli a i přes úmornou cestu po D-1, kterou jeden z nich musel navíc odřídit, svého rozhodnutí nijak nelitovali. Věřím tedy, že i někdy příště se společně do Janáčkova divadla ještě s chutí vypravíme a třeba na oplátku opruzující břímě řízení vozidla na D-1 vezmeme solidárně pro změnu na sebe.  

 

 

Slezsko, 24.4.2016

 

http://www.ndbrno.cz/opera/jeji-pastorkyna-1