Bohuslav Martinů: TŘI PŘÁNÍ aneb VRTKAVOSTI ŽIVOTA – trochu jiná recenze

 

Hudební nastudování: Jakub Klecker

Režie: Jiří Nekvasil

Scéna: Daniel Dvořák

Kostýmy: Sylva Zimula Hanáková

Videoprojekce: Marika Haklová-Bumbálková, Otakar Mlčoch, Tomáš Picka, Zuzana Studená

 

Dirigent: Robert Kružík

Artur de Sainte Barbe / Juste: Jiří Hájek

Nina Valencias / Indolenda: Petra Perla Notová

Serge Eliacin / Adolf: Jorge Garza

Lilian Nevermore / Víla Nulle: Jana Hrochová

Eblouie Barbichette / Žebračka: Marianna Pillárová

Černoška Dinah: Veronika Holbová

Jazzový vokální kvartet: Lukáš Červenka, Jaroslav Kotyk, Ondřej Sikora, Jan Zieleznik

 

Národní divadlo moravskoslezské v Divadle Antonína Dvořáka, Ostrava, 22.4.2016 v 18:30

 

Občas poslouchám v sobotu večer operní přenosy na stanici Vltava a když jsem nedávno slyšel záznam této opery z Národního divadla moravskoslezského, byl jsem jí tak okouzlený, že jsem okamžitě zatoužil se na ni někdy zajet do Ostravy i podívat, až budeme třeba trávit víkend v Jeseníkách. A osud mi toto mé přání rychle splnil, protože přítel si mohl nečekaně vybrat v práci náhradní volno právě v pátek 22. dubna, kdy se Tři přání v Ostravě opět uváděla. Odjeli jsme proto na Moravu, pardon – do Slezska, už ve čtvrtek odpoledne, večer jsme si ještě stihli opéct venku na ohni špekáčky, v pátek jsme posekali za krásného počasí skoro celou zahradu a v půl čtvrté vyrazili na stokilometrovou cestu do Ostravy. K dobré náladě nám přispělo i příjemné zjištění, že kousek za Opavou je vybudovaná krásná nová čtyřproudovka skoro až do Poruby, takže se nám to krásně svištělo a už před pátou jsme mohli zaparkovat u Černé louky. Jen tak nalehko jsme si prošli blízké náměstí, dali si něco lehkého k snědku a v pokladně divadla nám sympatická, milá a usměvavá paní prodala vstupenky do krásné osmé řady v přízemí a ještě k nim přidala každému po hašlerce a poradila, kde je za divadlem příhodné místo k parkování, dokonce zdarma.

 

Když jsme přeparkovali, zbyl nám ještě čas i na prohlídku blízké Nové Karoliny, kde jsme obdivovali účelně a moderně vyřešený veřejný prostor po bývalé šachtě a industriální zóně, s multifunkčním centrem, zajímavými administrativními budovami, všelijakými kavárnami a obchůdky a hlavně různými oddychovými zónami s lavičkami, hřišti a všelijakými plácky, které využívají nejen skupinky místní mládeže, takže to tam sympaticky žije. To se myslím v Praze ještě nikde u žádného nově vybudovaného veřejného prostranství nikdy tak pěkně nepodařilo, leda tak na prospektech – pražští zastupitelé a úředníci by měli mít návštěvu Nové Karoliny jako kvalifikační požadavek. Jediným pozůstatkem industriální architektury je zde tzv. Trojhalí přeměněné na působivě vyhlížející haly sloužící sportovním a kulturním účelům, v nichž to také evidentně v době naší procházky žilo, a které se vyjímá v rámci celého moderně pojatého urbanistického řešení místa jako skutečný skvost.

 

Když jsme se pokochali, byl čas vrátit se k divadlu, jehož historické průčelí působí vznešeným dojmem, i když novodobé dostavby kolem původní budovy již nijak zajímavé nejsou. Stihli jsme přijít deset minut před zahájením a v klidu jsme se tak usadili v přízemí poměrně malého hlediště, které i tak bylo zaplněné možná jen o něco víc než z poloviny, když počítám i lóže, balkón a galerii. Interiér divadla má příjemný zdobný historický ráz a přispívá tak důstojně ke sváteční náladě při jeho návštěvě.

 

Operu Tři přání složil Martinů (1890 – 1959) na libreto francouzského dadaisty Georgese Ribemonta-Dessaignese (1884 – 1974), čemuž odpovídá i novátorský a svérázný styl nesmírně živé a proměnlivé hudby se spoustou jazzových prvků, jež působí místy skoro až bláznivě. Děj opery se odehrává jako natáčení němého filmu pojednávajícího o tom, jak si hlavní hrdina přinese z lovecké pochůzky v lese domů vílu, která jemu i jeho ženě plní za slib opětovné svobody postupně tři přání, přičemž ani jedno z nich (být bohatý, omládnout a být milován) ke skutečnému štěstí pochopitelně nevede. Na scéně se pohybuje celá řada postav ve velmi zdařilých a překvapivě bohatých kostýmech evokujících přelom 20. a 30.  let minulého století. Všichni jsou neustále v nějaké akci, stále se něco zajímavého děje, skvělá a nápaditá je i výtvarná stránka inscenace připomínající dobu, v níž se vše odehrává. Dění na jevišti je současně průběžně snímáno dvěma kamerami a obraz je občas v detailu rovnou promítán i na plátno umístěné vzadu v kulisách, není ovšem statické a často se i vysouvá dopředu či zase zasouvá a jsou na ně zároveň promítány různé geometrické obrazce. Všechny složky inscenace jsou velmi zdařile prokomponovány a precizně zvládnuty tak, že divák kolikrát neví, co má sledovat dřív. Po očku jsem pozoroval přítele, jak na tak nezvyklou a naprosto netradiční operu  bude reagovat, a bylo na něm znát, že je děním na jevišti, ale vlastně i v hledišti (řada pasáží se totiž odehrává i přímo v něm, takže diváci jsou občas doslova uprostřed dění), unešený stejně jako já.

 

O přestávce jsem se postavil k baru,  u kterého nebyla téměř žádná fronta.  I tak ale postupovala hodně pomalu a teprve po delší době jsem si přečetl nápis na stěně, že tento bar je pouze nealkoholický. Měl jsem ale chuť na víno, tak jsem se musel přesunout na konec v tu chvíli již poměrně dlouhé fronty u druhého baru. A jelikož přítel stejně nemohl pít, tak se mezitím vydal na procházku všemi divadelními zákoutími, aby si udělal i pár fotek. Když jsem se konečně dostal na řadu, koupil jsem si jen jedno deci červeného, protože víc bych už do začátku závěrečného dějství stejně asi vypít nestačil. Přestávka ale byla poměrně dlouhá, tak jsem si během ní nakonec taky ještě stačil celé divadlo projít i já. Zejména pohled do hlediště i s jevištěm působil jinak v přízemí a jinak třeba z galerie. Pokaždé byl ale pěkný a zajímavý.

 

Po přestávce se ve třetím dějství konala premiéra němého filmu, který působil velmi autenticky a byl přitom i se stylizovanými titulky sestříhán přímo ze záběrů natočených během prvních dvou dějství. Působilo to velmi přesvědčivě. Osudy ztvárněné ve filmu se posléze přelijí i do skutečného života jeho protagonistů, takže Arturovi uteče jeho žena Nina se Sergem,  představitelem jiné filmové role. V epilogu pak zdrcený Artur zpovzdálí sleduje, jak se Nina se Sergem veselí a baví v jakémsi baru a smutně si přitom pro sebe opakuje, že takhle už se mu dál žít nechce. Na spuštěnou průhlednou textilii v popředí jeviště se při tom promítá v přímém přenosu detail jeho hlavy v nadživotní velikosti jako jakýsi přízrak, který se nad tím vším vznáší. Opera skončila překvapivě zhruba o 20 minut dřív, než bylo avizováno v programu, takže včetně přestávky trvala „jen“ asi 2 hodiny a 50 minut. I tak to byl nádherný a zcela ojedinělý operní zážitek, který hodně nabourává konzervativní představy o tomto žánru. Podle mne je tato opera krásně stravitelná i pro publikum, které by jinak na klasické operní představení nešlo, přitom se rozhodně nijak lacině nepodbízí. Hudebně erudovaný kamarád, který ji viděl už v Praze při ostravském hostování, ji označil spíše za jakýsi „muzikál“, což tak úplně přijmout nemůžu, protože většinu muzikálů považuju za naprosto pokleslou a lacinou zábavu pro většinové publikum s nedostatkem vkusu, což se o této opeře rozhodně říct nedá. I když i přítel v ní cítil jakési v dobrém slova smyslu kabaretní prvky. V inscenaci se uplatňuje celá řada zajímavých a atraktivních nápadů, které nelze na této malé ploše ani všechny vypsat. Jako celek působí naprosto moderně, živě a zcela současně, vynikající a strhující hudba je podpořena skvělými interpretačními výkony, nápaditou, vkusnou a proměnlivou scénou, krásnými dobovými kostýmy, perfektně propracovanou videoprojekcí i různými dalšími technickými efekty. Za samostatnou zmínku stojí skvělý animovaný film podtrhující neuvěřitelně sugestivně ve třetím dějství dobovou atmosféru, který by obstál i jako samostatné dílko. Skvěle se také uplatnil Jazzový vokální kvartet v různých výstupech během večera.

 

Tímto představením ostravská opera jen podtrhla svou vynikající pověst z posledních let. Tři přání mě i přítele doslova nadchla a ostravští by se s nimi neztratili určitě ani kdekoliv jinde ve světě. Zpět na Jesenicko jsme odjížděli přímo v euforické náladě a s vědomím, že v Ostravě se dnes hraje opera na více než solidní mezinárodní úrovni a že se na ni vyplatí dojet i z větší dálky než jen z blízkého okolí. Bohuslav Martinů se premiéry této své opery už nedožil (ta světová se konala v Brně v roce 1971), ale pokud odněkud ze skladatelského nebe měl možnost sledovat její současné ostravské provedení, nemohl mu určitě nadšeně netleskat také. Bravo, Ostravo!

 

 

Praha, 26.4.2016

 

http://www.ndm.cz/cz/opera/inscenace/3574-tri-prani-aneb-vrtkavosti-zivota/