Willy Russell: Shirley Valentine – trochu jiná recenze

 

Režie: Zdeněk Kaloč

Překlad: Pavel Dominik

Kostýmy: Michaela Červenková

 

Shirley Valentine: Simona Stašová

 

Divadlo ABC, Praha, 30.4.2016 v 17:00

 

V pátek mi přítel oznámil, ať si nic neplánuju na sobotní večer, že má pro mě překvapení. To znělo dost tajemně, protože za 15 let, co jsme spolu, snad žádné podobné tajnosti s ničím nedělal, pokud tedy pominu vánoční nebo narozeninové dárky. Na přímou otázku, co se bude dít, odmítal odpovídat, tak jsem to zkusil občas nějakým nenápadným nepřímým dotazem, abych se postupným zužováním okruhu možností alespoň přiblížil k tomu, co se to má vlastně stát. Vždycky mě ale prokoukl a byl jak nedobytná tvrz. Nepodařilo se mi tak ani potvrdit či vyloučit domněnku, která se mi jevila nejpravděpodobnější, a sice že to má možná něco společného s pálením čarodějnic. Zároveň jsem si ale neuměl představit, kam bychom zrovna v Praze mohli při této příležitosti jít, protože jsme nikdy pálení čarodějnic nijak extra neprožívali a žádných ohňových rejů jsme se nikdy neúčastnili. A naši kamarádi, pro které je to vítaná příležitost, jak se v družném kolektivu jednou za rok patřičně zmrskat, jezdí za touto kratochvílí zpravidla mimo Prahu.

 

V sobotu pak byl nádherný den a tak jsme se vydali objíždět hrady, zámky, tvrze a také jeden klášter a jeden parní motorový mlýn nedaleko Prahy, protože jediné, co zatím byl ochoten prozradit, bylo to, že zhruba do půl čtvrté bychom se měli vrátit, takže jsme nikam moc daleko jet nemohli. Z toho mi vyšlo, že někde máme nejspíš být v pět hodin odpoledne, a z toho jsem zase usoudil, že se půjdeme pravděpodobně podívat na Spejbla a Hurvínka, protože představení pro dospělé by tou dobou stěží kde dávali. Uhodil jsem na něj tedy už zcela konkrétně, ale jen se záhadně usmál a zase nic. Hahá, pomyslel jsem si, dostal jsem tě! – jde se na Hurvínka! Inu proč ne, ještě jsem na něm nikdy nebyl a jednou bych si tu radost asi dopřát měl.   

 

Když už jsme pak byli doma, doporučil mi, abych se oblékl jako do divadla (no tak je to jasné!) a v půl páté že mám být připraven k odchodu. Protože vím, že přítel neumí příliš pracovat s časovými rezervami, oponoval jsem mu, že do Divadla S+H bychom to nemuseli stihnout a že by bylo lepší vyjít o něco dřív. Utřel mě, že to má pod kontrolou,  ať se nestarám. Když jsme pak vystoupili na Václaváku a minuli Lucernu, tipnul jsem si aspoň, že jdeme do Divadla ABC a poprvé mi to skutečně vyšlo. Jenže stále nechtěl prozradit na co. V divadle jsem nikde nezahlédl nějaký nápis, takže to pro mě zůstalo překvapením až do samého začátku představení a dokonce ještě i chvíli po něm, protože se na scéně nejdříve začala pohybovat postava celá zahalená do pláštěnky a k tomu v předklonu, tak jsem dokonce ani nevytušil, jestli je to muž nebo žena. Až teprve po pár minutách si postava pláštěnku sundala a vyloupla se z ní Simona Stašová. To bylo tedy docela příjemné překvapení, protože jsem tuto herečku už párkrát na divadle viděl a vždycky se předvedla v parádním světle - nepochyboval jsem tedy, že tak tomu bude i nyní. No, nebylo – tentokrát šlo o její „one woman show“ a všechny své předchozí výkony v hrách, kde jsem ji dosud mohl vidět, strčila dokonce ještě do kapsy. Ale nepředbíhejme.

 

Hra je vlastně vyprávěním osmačtyřicetileté ženy, která vychovala děti, žije stále stejným jednotvárným životem s mužem v každodenních neměnných stereotypech, které ji už dusí, a kamarádka jí zaplatila společnou dovolenou v Řecku. Tenhle syžet autorovi umožnil rozehrát vtipné monodrama plné situací, které jsou každému víc než povědomé – ti mladší v něm jistě poznají své rodiče a rodiče v něm poznávají sami sebe. A je to podané s takovým humorem a s takovým nadhledem, že ač se v tom každý pozná především z té stránky, kdy je ostatním jen pro smích, nemůže se urazit, protože to zkrátka tak je. Skvělá příležitost pro každého vnímavého diváka, jak se chytit i ve svém skutečném životě za nos a některých stereotypů a zlozvyků se pokusit třeba aspoň občas vyvarovat.

 

Jak mi přítel prozradil, hra je prakticky beznadějně vyprodaná, už dlouho na ni nemohl sehnat lístky, až se mu to nějakým zázrakem podařilo, a to dokonce ještě do lóže v přízemí, kde se sedí velmi pohodlně a je z ní krásný výhled na jeviště. Takže to překvapení nemělo pro mě ani z této stránky jedinou chybu a opravdu jsem si ho vychutnával. Jen z počátku mi prvních pár vtípků přišlo dost klišovitých a poměrně laciných, ale diváci (především pak divačky) na ně reagovali velmi vstřícně a spontánně, včetně mého přítele. Ovšem určité obavy jsem měl jen malou chvíli, Stašová od samého začátku předváděla tak dokonalý herecký koncert, že jsem se brzy nechal plně strhnout taky. A navíc přesto, že ze života odkoukané situace byly podávány s komediální nadsázkou, nebyly přehnaně absurdní až do nepravděpodobnosti, ani „vtipné“ za každou cenu, a tudíž laciné a podbízivé,  často v tom byla i přes salvy smíchu jakási smutná ironie a byť autor nepracoval s kontrasty typu extrémní legrace vyvážené extrémní tragédií, mělo to v sobě hlubší pravdivý podtext ukrytý pod humornou maskou. Zkrátka v tom humoru bylo cosi anglického, byť si nebral tak úplně servítky a třeba objasnění úlohy klitorisu a jejího stručného historického vývoje v ženském sexuálním uspokojení se hra věnovala až překvapivě otevřeně a rozhodně ne jen letmo. 

 

Ohromným způsobem ale celé představení povýšilo na vysoký nadstandard především skvostné herecké mistrovství Simony Stašové, která se bytostně ztotožnila nejen s hlavní rolí, ale parádně předváděla ještě několik dalších vedlejších postav, vždy v jasně odlišených a uvěřitelných polohách. A pokládala se do těch střídajících se poloh a postav s takovou intenzitou a takovou přesvědčivostí, až jsem na to koukal snad i s otevřenou pusou – to se fakt často nevidí. Sál reagoval velmi živě a s rezonující odezvou, což herečku určitě patřičně nabíjelo a to se naopak zase přenášelo zpět do hlediště. Ani se nechtělo věřit, když jsme pohledem na hodinky zjistili, že první půle trvala hodinu a čtyřicet minut. Přítel střelhbitě vyběhl k baru a mohli jsme si tak svou dvojku vína vychutnat v klidu, protože posléze se vytvořily nekonečné fronty a mnozí to štěstí klidného usrkávání vína během přestávky neměli. Poblíž nás jsem si všiml nádherné moderně pojaté busty Jaroslava Ježka – tak nějak si tedy představuju, že by měly současné busty vypadat. Naprosto neotřelý výtvarný projev, přitom však nezaměnitelně vystihující charakteristické znaky portrétovaného, takže osobnost je jasně k poznání, přestože hlava není ani zdaleka realistická. Bohužel jsem nepostřehl nikde jméno autora, abych mu tady vysekl poklonu, protože tohle je skutečné umění.

Po přestávce se už Shirley octla v Řecku, prožila si tam svůj milostný románek a s překvapením objevila, že život může mít i jiné rozměry, než v jakých se dosud den co den pohybovala, že i sny se dají plnit, byť poté vypadají třeba trochu nebo i úplně jinak, než jako původní romantické představy. S přítelem se nám líbil také ironický výsměch anglického autora povýšenému chování svých krajanů nad řeckým personálem a ohrnování nosu nad místní gastronomií a zdánlivou zaostalostí tamního způsobu života. Shirley se nad tím spravedlivě rozhořčí a ze svých  spolustolovníků udělá po zásluze hlupáky, kteří si nevidí na špičku vlastního nosu. Z našich vlastních cestovatelských zkušeností ostatně dobře víme, že se to netýká zdaleka jen anglických turistů. Po skončení pobytu odjíždí Shirley na letiště, ale když vidí, jak její zavazadlo mizí za chlopněmi na pohyblivém páse, cosi se v ní silně vzepře a ona pochopí, že sama za podobnými pomyslnými chlopněmi už zmizet nechce. Zbytek vám ale prozrazovat nebudu.  Snad jen to, že v jednom z posledních monologů protagonistka prohlásí něco v tom smyslu, že po většinu života byla jen ustaranou matkou a manželkou a nyní je opět sama sebou, Shirley Valentine – to bylo totiž její dívčí jméno. Tomu zejména ženy v obecenstvu jistě velmi dobře rozuměly a nejen ony.

 

Ihned po skončení představení návštěvníci odměnili Simonu Stašovou za její heroický výkon dlouhotrvajícími bouřlivými ovacemi vestoje, tentokrát naprosto zaslouženě. To, co s plným nasazením a bravurně předváděla bez zakolísání po celou dobu dlouhého představení (druhá část trvala dalších 70 minut), bylo jen stěží uvěřitelné. Chtě nechtě mi to připomnělo představení Hvězda, v němž jsme kdysi viděli podobně excelovat Evu Holubovou, ale  Simona Stašová musela ve stejném nasazení setrvat mnohem déle a ještě se neustále při tom převtělovat do různých postav. Myslím, že fyzicky to muselo být až zničující, byť to setrvalé jiskření mezi publikem a jí, které ani na chvíli neustalo, ji zřejmě nabíjelo do té míry, že žádná únava na ní znát nebyla. Byli jsme tak svědky obdivuhodného vystoupení, které zaslouží naprosté absolutorium. Z her komediálního či lehčího žánru, které jsme za posledních pár let viděli, byl tohle určitě nejsilnější zážitek. Vůbec se nedivím, že je tak obtížné na tohle představení sehnat vstupenky.

 

Praha, 4.5.2016

 

http://www.mestskadivadlaprazska.cz/inscenace/18/shirley-valentine/