Bolek Polívka: DNA – trochu jiná recenze

 

Režie: Bolek Polívka

Hrají:  Anna Polívková, Bolek Polívka, Jaromír Barin Tichý, Jiří Fretti Pfeifer

 

Divadlo Bolka Polívky ve Studiu DVA, Praha, 12.5. v 19:00

 

 

Vstupenky na tohle představení jsem kupoval s předstihem, a jelikož nebyla obsazená ještě celá první řada, neodolal jsem, a koupil jsem místa právě v ní s jistou škodolibou představou, že když se jen trošku zadaří, vybere si Bolek Polívka k nějakému šprýmu s diváky třeba zrovna mého přítele a já se tak budu i na jeho účet královsky bavit. Přítel je sice na rozdíl ode mě náramně společenský člověk, ale jen když nemusí vystupovat veřejně -  to je potom naopak strašně ostýchavý a má velkou trému.  

 

Po příchodu na místa nás docela překvapilo, jak těsně sedíme u pódia – mezi námi a konstrukcí, která jeho přední část podpírala, zřejmě kvůli přebudování kina na divadlo, totiž byla jen poměrně úzká ulička, takže bradu jsem měl prakticky těsně nad úrovní jeviště. Přítel je vyšší a má asi třikrát delší krk (já podle něj nemám prý žádný, ale to samozřejmě není pravda), tak na tom byl o něco líp. Přesto jsme oba pojali obavu, jak se nám bude z této perspektivy na hru koukat – naštěstí ale, jak se později ukázalo, naprosto lichou. Viděli jsme totiž docela normálně a navíc tak bezprostřední kontakt s herci byl docela příjemný a zajímavý. O to víc jsem se tedy těšil, že mého z řady docela vyčuhujícího přítele nemůže Polívka rozhodně přehlédnout, a vzpomněl jsem si, jak jsem před mnoha lety byl na představení hry Na hniličku vybrán já, abych z první řady stáhl herci z nohy ponožku, která měla nakonec asi čtyři metry, takže mi to před zraky pobaveného obecenstva trvalo několik desítek vteřin, které se pro mě ale tenkrát rovnaly nekonečnu.

 

No a pak už se na scéně objevil Bolek Polívka s dcerou Annou Polívkovou a hráli také hereckou dvojici – otce a dceru, která si v herecké šatně řeší své různé osobní problémy. Po čase byl vždycky jeden z nich nebo i oba vyvoláni na scénu, když interiér šatny zakryla opona a před ní se pak vlastně odehrávalo divadlo na divadle. Zpravidla šlo o většinou vydařené výstupy, které připomínaly různé skeče, jaké se odehrávaly třeba v televizní Manéži Bolka Polívky nebo i v jiných zábavných televizních pořadech, a to nejen Polívkových.  Diváci je pak odměňovali nadšeným smíchem a potleskem a je třeba říct, že naprosto zaslouženě. Bolek Polívka je totiž stále parádní „šašek“ v tom nejlepším slova smyslu a Anna Polívková se rovněž  v tomto směru evidentně potatila. I když se mi zároveň zdálo, že už se na Polívkovi přece jen podepisuje trošku věk a možná i starosti, kterými si prošel nedávno ve svém podnikání, a byť je stále na jevišti naprosto suverénní, nemá už možná v sobě takovou jiskru a tak živelnou nespoutanost jako dřív. I když srovnávat můžu jen z dřívějších dojmů z televize, protože naživo jsem ho viděl vlastně poprvé. I tak to ale byl výtečný zážitek a oba herci si své publikum během večera doslova podmanili.

 

Prakticky všechny výstupy byly opravdu zdařilé a to i v těch případech, kdy jsem je nebo jim podobné dříve třeba někde již zahlédl. Jako když například Polívková předváděla na playback operní duet, oblečená a nalíčená z levé poloviny jako žena a z pravé jako muž, přičemž se při střídání zpěvních partů hbitě otáčela z té či oné strany k publiku a nasazovala si všelijaké grimasy. Tohle jsem kdysi viděl v televizi v geniálním podání mima Jaroslava Čejky (jehož nejslavnější rolí byla nezapomenutelná slepice), nicméně Polívková to předvedla originálně po svém a o nic hůře. Úplně nejvíc jsme se ale společně s ostatními diváky nasmáli, když si Polívka nasadil falešnou levou ruku a předváděl houslového virtuosa, kterému upadl na zem smyčec, a on si pak musel vypomoci k jeho uchopení prostředníčkem či ukazováčkem své skutečné levé ruky vystrčeným z poklopce. To působilo tak nesmírně sugestivně, že tyhle úchopy a držení smyčce „penisem“ vyvolávaly v hledišti doslova salvy smíchu, zvlášť když se u toho Polívka ještě typicky svým nezaměnitelným způsobem pitvořil. Občas nás také pobavily hlášky typu: „Všichni chlastáte, ale o mně to pak píšou!“, které tak či onak odkazovaly k peripetiím z Polívkova reálného života.

 

Po přestávce se parádně ve dvou písních na úvod blýskla Anna Polívková i jako zpěvačka. Jen nás zarazilo jisté křupanství několika starších diváků, zřejmě manželských dvojic,  v řadě za námi, kteří se sunuli na místa už v době jejího vystoupení a přesto se nahlas mezi sebou bavili, jakoby divadlo patřilo jen jim. Vlastně se občas za námi docela nahlas bavili i během představení, já je sice po čase přestal vnímat, ale přítel byl z nich trochu otrávený, jak se mi o přestávce přiznal. Zkrátka někteří už ani neumí rozlišit návštěvu divadelního představení od sezení v křeslech u televizní estrády s pivem a chipsy v ruce, kdy si taťka s mamkou vyměňují  nahlas své bezprostřední dojmy z podívané.

 

Ke konci pak došlo i k onomu mnou netrpělivě očekávanému pozvání některých diváků na jeviště, ale k mé lítosti z toho přítel vyvázl, protože byla vybrána mladá dvojice sedící hned na kraji první řady. Ono by se totiž vzhledem k již zmíněné neobvykle úzké uličce odjinud jen velmi složitě vylézalo.  Takže tentokrát to bohužel nevyšlo a já budu muset na přítele políčit podobnou nástrahu někdy jindy.  I když v jednu chvíli to skoro vypadalo, že by mohl získat od Anny Polívkové alespoň mandarinku, protože do první řady rozdala hned tři,  ovšem všechny jen o kousíček vedle. A docela se na ně koukal mlsně, protože v závěru představení už byl v sále dost vydýchaný vzduch a v tom dusnu by se drobné občerstvení určitě šiklo. Celkem byli na pódium pozváni čtyři diváci, ale časem jsme se dovtípili, že dva z nich diváky jen hrají, i když poměrně věrohodně, takže odhalit jejich skutečnou úlohu bylo také docela zábavné a vtáhlo nás to víc do děje na jevišti.  Naopak, když se Polívka zeptal, zda mezi diváky není nějaký lékař, který by mohl pomoci při náhlé zdravotní indispozicí Anny Polívkové, přihlásila se žena, která si vedla tak suverénně, že bylo jasné, že je to součást hry. Přesto jsem ale její jméno následně v obsazení nenašel. Tak jako tak se při závěrečných vstřícných děkovačkách ukláněli na pódiu všichni a i ona zmíněná dvojice autentických diváků si tak mohla zaslouženě vychutnat svých pár vteřin slávy. A dokonce přiběhl i nějaký muž s opravdovým nemluvnětem, které chvílemi natahovalo a chvílemi udiveně koukalo, co se to kolem něj děje.  Zřejmě si tak už začínal zvykat na divadelní prkna někdo z další generace Polívkovic rodu.

 

Představení trvalo i s jednou přestávkou asi dvě a tři čtvrtě hodiny, což není zrovna málo, ale uteklo nám jako voda a to svědčí jen o jednom – že ho Polívkovi zvládli excelentně a my se tak bezvadně po celou dobu bavili a ani chvíli se nenudili. Chtě nechtě jsme se ale cestou domů nevyhnuli i jistému srovnání s nedávno viděným parádním výkonem Simony Stašové ve hře Shirley Valentine  a přeci jen Simona Stašová z toho vyšla ještě o cosi lépe. Výkonu Bolka Polívky a Anny Polívkové se nedalo nic vytknout, ale Simona Stašová předvedla o něco větší nasazení a o něco víc herecké přesvědčivosti, hrála skutečně jako o život. Možná jí k tomu ale dala i lepší příležitost větší hloubka divadelního textu, protože v případě DNA šlo vlastně spíš o umně propojené komické výstupy, než o nějaký opravdu hlubší ponor do lidských duší. I tak jsme ale odcházeli z divadla nadmíru spokojení, vysmátí, zkrátka jsme si ho užili jako málokdy.

 

 

Praha, 16.5.2016

 

http://www.studiodva.cz/repertoar/divadlo-bolka-polivky/d-n-a/