Patrik Hartl: VYSAVAČ – trochu jiná recenze

 

Hraje: Bohumil Klepl

 

Studio DVA, Praha, 19.5.2016 od 19:00

 

 

Shodou okolností jsme měli koupené vstupenky na tuto hru v den našeho čtvrtfinálového vyřazení týmem Spojených států na hokejovém mistrovství světa, takže osud nám nemohl přihrát lepší náplast na naše pocuchané nervy. Výborná pověst, která předcházela toto představení, Bohumil Klepl jako bezpochyby vynikající herec a k tomu místa uprostřed první řady na balkoně – to vše zaručovalo, že večer se nám určitě podaří spláchnout odpolední hořkost.

 

Už pohled na dlouhou frontu táhnoucí se až do poloviny pasáže Blaník čtvrt hodiny před začátkem nám dával jasné znamení, že je vyprodáno. Taky, že bylo, a svědčil o tom i vydýchaný vzduch v hledišti ještě před začátkem představení, čemuž se věnovaly první návštěvnické komentáře, které jsem kolem sebe zaslechl. Buďto tedy v divadle nefunguje vzduchotechnika anebo se i přes evidentní komerční úspěch této scény šetří na nákladech, kde to jen trochu jde. Ale po pravdě musím přiznat, že brzy po zahájení mě tyto myšlenky rychle opustily, protože Bohumil Klepl to s diváky umí a brzy jsme se všichni nechali omámit jeho charizmatem a mistrovstvím a přestali myslet na deficit kyslíku v ovzduší. Jen se hlavní a téměř jediný hrdina hry objevil na jevišti, mnozí se už začali smát, aniž by se ještě cokoliv byť jen trošku zajímavého odehrálo. Stačilo, že si herec oblečený do pracovní kombinézy uklízeče přivezl na scénu uklízecí vozík plně zaskládaný všelijakými proprietami. A když začal stírat okraj pódia před první řadou a pronášet první vtipné poznámky, bylo jasné, že má návštěvníky od začátku v kapse.

 

Patrik Hartl, dvorní autor Studia DVA, napsal Kleplovi na míru „one man show“, v níž hlavní hrdina, kdysi dítě s geniální pamětí opírající se o zážitky z několika předchozích životů a následně absolvent zvláštní školy, končí svou profesní dráhu pár let před důchodem jako uklízeč v obchodním centru na Smíchově. A diváci ho pozorují při jeho každodenní směně, kdy se jim svěřuje s peripetiemi svého života a zejména sdílí s nimi svou poslední „love story“ či spíše beznadějnou zamilovanost do 21leté Ireny, zaměstnankyně stejného obchodního centra. Hartl stvořil příběh plný humorných situací a gagů, které místy působí věrohodně a jako odkoukané ze života a místy se naopak opírají o zcela smyšlené a nereálné skutečnosti jdoucí občas až za hranici jakékoliv uvěřitelnosti. Vše je tak podřízeno jedinému – udržet stálou pozornost diváků, přimět je co nejčastěji k smíchu a především umožnit Bohumilu Kleplovi co nejintenzivněji předvést svůj herecký rejstřík, i když pouze v jedné, a to výhradně komediální, poloze.

 

A Klepl tuto možnost využívá do poslední mrtě, předvádí strhující herecký koncert, během nějž se vžívá i do dalších postav, s nimiž se jeho hlavní hrdina setkává, ať už je to zbožňovaná krásná Irena či naopak obézní šéfová jich obou nebo třeba Irenin skutečný milenec, albánský přistěhovalec, který hrdinovi hry kříží jeho milostné plány. Vyprávění či spíše děj má strhující spád, Klepl mění převleky, grimasy, gesta i hlas, neustále je v pohybu, běhá i tančí po jevišti, zkrátka nepřetržitě zaměstnává pozornost diváků a jde na to opravdu skvěle. Tu a tam se objeví i vtipnější replika, občas si uklízeč usrkne z iontového nápoje, který mu při návštěvě obchoďáku věnoval Tomáš Plekanec, což i přes onu odpolední nečekanou prohru vyvolalo v hledišti bouři smíchu, zvlášť když u toho Klepl občas pronesl pochvalné „Díky, Tomáši!“. Podobný ironizující humor můžu a několikrát jsem se tak během večera s chutí zasmál i jiným replikám, jen mě tak trochu zaráželo, že zhusta  úplně jindy, než se smála většina návštěvníků. V duchu jsem tak jako amatérský autor ocenil zručnost „kolegy“ Patrika Hartla, s jakou do hry zakomponoval poměrně vyváženě situace a hlášky, které oslovují jednak většinové publikum, a jednak i takové, které zaujmou spíš ty, kteří tíhnou k poněkud jinému druhu humoru, než je ten úplně prvoplánový. Nikdo tak vlastně nepřišel zkrátka a každý mohl být spokojen s tím, co si sám našel. I když zrovna Tomáš Plekanec byl asi spíš dílem Kleplovy pohotové improvizace.

 

Je zároveň třeba ocenit, že se ani autor ani herec nesnížili k nějakým vysloveně laciným vtípkům a že se publiku nepodbízeli až tak, že by to překračovalo únosnou mez. V každém okamžiku šlo o docela vtipnou a dobrou zábavu, i když o nic jiného než právě jen o zábavu v této hře ani nejde. Stěží by v ní kdo objevil nějakou hlubší myšlenku nebo alespoň zesměšnění nějakých dobových neduhů nebo něco podobného. Takové ambice si hra rozhodně neklade, chce diváka jen a jen pobavit, což se jí nepochybně daří, ale ani o chlup víc. Dokonce se ve hře nenajde ani nějaký pokus o kontrast mezi komičnem a tragikou, což jinak patří k poměrně oblíbeným trikům autorů podobných kousků takto odlehčeného žánru. Příležitosti by se tu jistě také našly, nicméně i smolařství hlavního hrdiny ústící občas až k tragickým následkům je zde podáno tak, že se mu všichni jen smějí a žádné mrazení v zádech se tak ani v jednom okamžiku nekoná.  Možná je to i škoda, protože Klepl tak ani nedostal příležitost předvést se třeba alespoň na chvíli ve vážnější poloze, což jinak také mistrně zvládá. Ani tato Hartlova hra tak podle mě i mého přítele nepřekonala tu, kterou kdysi napsal pro Evu Holubovou, na druhou stranu to však není ani žádný propadák, jak by se dle mého dala označit jeho  Hlava v písku, která již byla z repertoáru Studia DVA stažena, což myslím není žádná velká škoda.

 

Zároveň mi to nedalo, abych cestou domů nepřemýšlelo o tom, že Hartl patří k těm dnešním autorům, kteří píší přesně v duchu doby to, co se nenáročným divákům bude očekávaně líbit, aniž by je zatěžoval nějakými postřehy čerpanými z trošku větší hloubky,  než je pouhý povrch. Dnešní konzument většinové kultury nejspíš ani nestojí o nějaké hlubší zamýšlení se a raději utíká z poněkud povrchní a zapáchající reality současných společenských jevů do sice stejně povrchního, ale aspoň navoněného, vysmátého a ve skutečnosti ani neexistujícího smyšleného světa. Z úplně stejného důvodu tak vedou v žebříčcích prodejnosti i knihy, jako je třeba Aristokratka. Tito úspěšní autoři nepochybně výborně zvládají své řemeslo a srší vtipem, nicméně divákovi či čtenáři nabízejí jen útěk z reality, ani o trošku víc. Což ale není kritika podobných děl, které jistě po právu vynikají ve svém žánru a zároveň tak uspokojují poptávku cílových konzumentů i plní kasy divadel a vydavatelů. A z něčeho koneckonců komerční divadla a vydavatelství žít musí. Naštěstí náročnější divák i čtenář, kteří nikdy nebudou většinoví, si stále ještě také mají kde vybrat a je tak na každém, pro co a kdy se rozhodne.

 

Mně i příteli se každopádně představení docela líbilo, i my si občas potřebujeme odpočinout a vyčistit si hlavu, a to se nám tentokrát beze zbytku i podařilo.

 

 

Praha, 20.5.2016

 

http://www.studiodva.cz/vysavac/vysavac/