Bohuslav Martinů: JULIETTE (SNÁŘ) – trochu jiná recenze

 

Hudební nastudování a dirigent: Jaroslav Kyzlink

Režie a scéna: Zuzana Gilhuus

Kostýmy: Tomáš Kypta

Choreografie: Radim Vizváry

 

Juliette: Maria Kobielska

Michel: Jaroslav Březina

a další

 

Národní divadlo, Praha, 15.5.2016 v 19:00

 

 

Příteli se nedávno moc líbila opera Bohuslava Martinů Tři přání , za kterou jsme si zajeli až do Ostravy, a tak mne mile překvapil tím, že koupil vstupenky na další jeho operu, tentokrát Juliettu v pražském Národním divadle. Očekával, že to bude opět něco podobně svižného až bláznivého a hýřícího barvami, jako právě Tři přání. Sice jsem Juliettu už hodně dlouho neslyšel, abych si ji snad pamatoval, přesto mi ale bylo jasné, že to zase až takový odvaz nebude. Nechtěl jsem ho však strašit předem a sám jsem se naopak velice těšil.

 

Z druhé řady prvního balkónu jsme měli krásný výhled, a když zazněly první tóny nádherné hudby Martinů a objevila se moderně, řekl bych až designově, pojatá scéna a účinkující v působivých kostýmech evokujících 30. léta minulého století, naladilo mě to do až snové atmosféry. Opera nese po všech stránkách surrealistické rysy, ať už hudebně nebo i příběhem, který většinou nedává příliš racionální smysl a vymyká se tak zažitým operním představám. Hudba i zpěv mají nezaměnitelný a osobitý zvuk typický právě pro Martinů. Čím víc jeho oper jsem mohl v posledních letech vidět, tím víc se mi jeho hudba a originální styl líbí. Nejinak tomu bylo i tentokrát,  vychutnával jsem si snovou atmosféru, která mě prostupovala čím dál víc. Až do té míry, že mě místy ne příliš dynamická hudba příjemně ukolébávala, jak se mi to občas při poslechu příjemné hudby stává, a v souznění s dějem opery jsem si i já občas připadal někde mezi snem a skutečností.

 

Hlavní hrdina Michel ve výborném podání Jaroslava Březiny se totiž také pohybuje někde na pomezí snu a reality. Ocitá se v jakémsi francouzském pobřežním městečku, jehož obyvatelé ztratili veškeré vzpomínky a vše se pro ně odehrává jen v přítomnosti. Vzpomínky jim proto zoufalé chybí a chytají se každé příležitosti, jak se nějaké zmocnit, třebas i cizí. Vítají tedy Michelův příchod, jeho vzpomínky se tak prolínají s děním v městečku a kdekdo by si je rád přivlastnil. Všichni kolem se pak chovají velmi zmateně a záhadně a nic není nikdy tak, jak se to jeví a navíc se to i neustále proměňuje.

 

Divadlo nebylo příliš zaplněné, prý se na tuto operu Pražané moc nehrnou, a mě tak nepřestává udivovat, jak hudba stará již téměř 80 let je pro spoustu konzervativních milovníků opery stále ještě nestravitelná a příliš „moderní“. Jako by se vývoj pražského většinového operního diváka zastavil někde v 19. století a dál už nepokračoval. Zvláštní. Ale prý ani některé mediální reflexe na tuto inscenaci nebyly příliš příznivé – to ale přičítám spíš malému českému rybníku, kde kladná hodnocení se píšou hlavně těm, kteří jsou s některými kritiky i osobně zadobře, a naopak běda těm, kdo třeba odmítli v divadle angažovat nějakého kritikova oblíbence či známého. Však to znáte, jak to u nás často chodí. Ale ta nižší návštěvnost měla výhodu na druhou stranu v tom, že jsme byli u baru o přestávce rychle obslouženi a svou skleničku vína jsme si tak mohli vychutnat v naprostém klidu. Ptal jsem se přítele na jeho dojmy, a i když nebyl vysloveně zklamaný, přeci jen se přiznal, že se nenaplnila úplně jeho očekávání, že to bude opět něco podobného jako Tři přání. Inu, Martinů byl velký experimentátor a nikdy se tak vlastně moc neopakoval a stále hledal něco nového, což mně se naopak na něm líbí. Ale stejně jako jsem já třeba dozrával desítky let pro Janáčkovy opery, věřím, že i přítel bude těmto skladatelům a této hudbě přicházet na chuť stále víc – už i tak udělal za těch 15 společných let se mnou ohromný pokrok v přijímání klasické hudby a oper zejména. Jelikož ale naopak zase mnohem víc než já rozumí výtvarnu, líbila se mu scéna i kostýmy a vizuální dojem z dění na jevišti vůbec. I já se na tomto místě musím poklonit Zuzaně Gilhuus, která je podepsána současně pod režií i scénou, a obojí podle mne zvládla na výbornou.

 

Po přestávce se dvojposchoďové pódium na scéně přesunulo vtipně z horizontální do svislé polohy a vytvořilo tak i proměněný rámec dění na jevišti. Michel se při svém neustálém hledání a opětovném ztrácení záhadné dívky Julietty, do níž se zamiloval, pohyboval v různých povědomých a současně neznámých prostředích, jednu chvíli byl dokonce přesvědčený o tom, že Juliettu v afektu zastřelil, až se ocitl v kanceláři snů a domáhal se pokračování svého snu, aby ji mohl zase spatřit. Bylo mu však důrazně doporučeno, aby z kanceláře zavčasu odešel nebo se už zpátky do skutečného života nebude moci vrátit. Michel tak svádí velký vnitřní boj mezi svou obrovskou touhou spatřit znovu milovanou dívku a naopak racionálním vědomím nutnosti zavčasu teritorium snů opustit. Vždy, kdy už se k tomu odhodlává, se ale opět ozve odněkud Juliettin hlas, který ho přesvědčuje, aby zůstal. Závěr opery tak zůstává vlastně otevřený, stejně jako se asi většinou zcela neuzavřou ani naše vlastní sny a nechávají nás tápat, co měly vlastně znamenat.

 

Hudebně se mi zdála druhá část opery trošku živější, stejně jako i její děj v kanceláři snů se dal už i víc logicky uchopit, přestože se vlastně odehrával mimo naši běžnou smyslovou skutečnost. I přítel hodnotil tuto část jako o něco pro něj hudebně zajímavější, na druhou stranu oč dramatičtější byla hudba, o to monotónnější zase byla scéna, které v závěrečné kanceláři snů vévodilo jen bílé křídlo (klavír) a jinak byla prázdná a kontrastně černá.

 

Po zaznění posledních tónů odměnilo obecenstvo účinkující i dirigenta a orchestr vřelým a dlouhotrvajícím zaslouženým potleskem, přičemž ten největší včetně nadšených výkřiků „bravo!“ sklidil Jaroslav Březina. Byl ve své roli opravdu výborný a přesvědčivý a líbili se mi i všichni ostatní. Nebyl nikdo, komu bych měl co podstatnějšího vytknout, naopak vyzdvihnout můžu třeba ještě i skvělý výkon Zdeňka Plecha. Rovněž Marie Kobielska, která v roli Julietty obětavě vystoupila v údajné indispozici, aby zachránila představení, zpívala podle mě výborně, snad se jen trošku hlasově šetřila, což bych ale já ani nepoznal. Martinů Julietta je v historické budově Národního divadla zkrátka výtečné představení a zasloužilo by si mnohem početnější publikum, než je schopno jí poskytnout právě to většinové pražské.

 

Praha, 21.5.2016

 

http://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/9387?s=305