Umberto Giordano: ANDREA CHÉNIER – trochu jiná recenze

 

Dirigent: Petr Kofroň

Režie: Michal Dočekal

Scéna: Martin Chocholoušek

Kostýmy: Kateřina Štefková

Pohybová spolupráce: Lenka Vagnerová

 

Andrea Chénier: Hector Sandoval

Carlo Gérard: Svatopluk Sem

Maddalena z Coigny: Petra Šimková-Alvarez

a další

 

Národní divadlo, Praha, 27.5.2016 v 19:00

 

Kamarád mě nejdřív na tuto operu pozval a pak mi ve středu zavolal, že musí v pátek odjet mimo Prahu, ať si místo něj seženu náhradu. Jelikož jsem byl zrovna „slaměný vdovec“ a v pátek večer už má většinou každý nějaký program, trošku mě to zaskočilo. Naštěstí ale hned první, komu jsem zavolal, prohlásil, že zrovna tuto inscenaci mu kdosi vychválil a tak na ni se mnou rád zajde a na chalupu odjede až v sobotu. Tak to mi udělalo radost, stejně jsme si už dlouho slibovali setkání, tak se to akorát šiklo.

 

Měli jsme vstupenky do krásné šesté řady doprostřed, před námi bylo pár volných míst, takže lepší výhled a poslech jsme si ani přát nemohli. Kamarád měl radost, že konečně uvidí toto dílo, které mu zatím nějak unikalo, což mě dost překvapilo, protože na opery chodí, kde to jen jde, a to i různě po světě, který má dost sježděný, nehledě k tomu, že už má za sebou osmdesátku. Prý ale na tuhle přesto ještě nikdy nenarazil. Tak já ji aspoň už slyšel v rádiu, i když jsem si z ní samozřejmě už nic nepamatoval. Jen co jsme zasedli na místa, dvě řady před námi se k němu otočil starší manželský pár a začali se srdečně zdravit, francouzsky. Mně už to ale nijak nepřekvapilo, protože když s ním občas na nějaké představení zajdu, málokdy mám možnost si s ním o přestávkách popovídat, protože pokaždé potká nějaké své známé. I když zrovna na tyhle jsem s ním ještě dřív nenarazil, žijí totiž ve Francii a do Prahy si zajedou jen občas.

 

A pak už začalo představení a bylo opravdu moc pěkné, i pěvecké výkony byly vesměs velmi kvalitní. Krásně zabarveným tenorem se blýskl zejména původem mexický zpěvák Hector Sandoval v titulní roli a také Svatopluk Sem. Kamarád má zřejmě absolutní hudební sluch a navíc je obvykle hodně kritický k pěveckým výkonům a hned tak někoho nepochválí, ovšem tady se nad oběma tenory docela rozplýval. Byl také překvapený, že tentokrát jsou kvalitněji obsazeny mužské role než ženské, většinou to na našich jevištích bývá naopak, protože opravdu výborných tenorů se u nás už léta nějak nedostává. Tak to mě potěšilo, protože takovou chválu od něj člověk slyší málokdy.

 

Také scéna byla velmi zajímavá a nápaditá, nebyla nijak minimalistická, ale nedá se označit ani jako klasická, spíš něco mezi tím. Pracovalo se hodně s poměrně reálnými kulisami, ale zároveň i s využitím různých „LED“ svítidel vytvářejících třeba okenní rámy, takže se v mžiku černé stěny změnily třeba v taneční sál na zámku apod., případně se rozsvítily moderní lustry, vytvářející ale docela honosný dojem. Děj se odehrával za francouzské revoluce, takže prostředí „ulice“ bylo dosaženo spuštěním konstrukcí vyvolávajících industriální atmosféru a vše tak působilo krásně věrohodně.

 

Důležitou roli hrála v tomto představení také choreografie, kdy tanečníci nebyli jen pouhým „křovím“, ale jejich kreace dodávaly ději na působivosti a vytvářely tak velmi důležitou a sugestivní „živou kulisu“. Opravdu se mi líbilo, jak všechny složky do sebe na jevišti krásně zapadaly. Jediné, co mě občas rušilo, byl hlasitý hovor dvou starších manželů za námi, kteří si každou chvíli sdělovali své dojmy a nejvíc mě to naštvalo při poslední árii Hectora Sandovala před přestávkou, která byla docela strhující, a ti dva za námi si přesto museli během ní vyměňovat jakési názory. Nezbylo mi, než se na ně několikrát významně otočit a byť jsem na ně v té tmě dobře neviděl, asi pochopili a od té doby už byl klid. Pro jistotu jsem se pak ještě po doznění árie kamaráda hlasitě zeptal, jestli ho také tak ruší ten neustálý hovor za námi, aby to ta dvojice nemohla přeslechnout. A jelikož už po přestávce vydrželi celou dobu nedutat, asi mě opravdu slyšeli a byli natolik slušní, že už se pak ovládali. Ne jako se stalo nedávno jinému mému kamarádovi v benátské La Fenice (právě tomu, od kterého jsem měl vstupenky), že při Traviatě musel okřiknout na galerii italský pár, který se během opery vesele bavil a chřupal přitom ještě jakési občerstvení, aby toho nechali. Zejména žena ale byla pravá Italka jižanského typu, takže ho ti dva nejen neposlechli, ale dokonce mu vynadali a chovali se pak schválně ještě hůř. Inu jiný kraj, jiný mrav.

 

O přestávce mě chtěl kamarád pozvat na sekt, ale jelikož jsme se šli občerstvit společně s těmi jeho známými, sympatická paní, původem Češka, trvala na tom, že nás pozve ona, a tak jsme nakonec byli jejími hosty. Zpočátku se mluvilo francouzsky o nedávném infarktu mého kamaráda a o čtverném bypassu Francouze, a to  s takovou úsměvnou samozřejmostí, jako bych asi mluvil já o tom, že mi občas lupne v koleni.  Prostě k jistému věku už nejspíš patří i jisté zdravotní příhody a proč z nich dělat vědu, že? Já ale francouzsky neumím, tak paní přecházela plynně i do češtiny a řešily se třeba takové věci, jako že když jistý tenor je žák jistého dirigenta, tak se pak můj kamarád nemůže divit, že se tomu dirigentovi nelíbilo, když před ním na nějakém večírku zkritizoval  nedávný výkon tohoto sólisty v Gounodově Romeovi a Julii. No prostě takové řeči, co se vedou, aby řeč nestála. Nicméně paní byla velmi živá a charizmatická a i když jsem se do hovoru vlastně nijak nezapojoval, stihla se mnou mluvit očima, měla je krásně velké, bystré a vnímavé, a bylo zřejmé, že si i tak rozumíme.

 

Po přestávce opera ještě vygradovala, a to jak dramatičností hudby a děje, tak i výkony, které šly ještě nahoru, zejména u ženských představitelek, jež se jaksi rozezpívaly, zejména pak Petra Šimková-Alvarez. A také jsem si během toho, co se na jevišti odehrávalo, uvědomil, jak každá revoluce požírá své děti a jak se vždy původní ideály stejně nakonec promění v jejich karikaturu či dokonce pravý opak. Je ale asi dobře, že této historické zákonitosti člověk uvěří teprve v pozdním věku, jinak by lidé asi ani do žádné revoluce raději nikdy nešli a ony holt i za cenu toho, že se nakonec vždycky nějak zvrtnou, k tomu dějinnému pohybu asi občas zapotřebí jsou. Však není až tak nepravděpodobné, že nějaká další v pořadí už je možná zase někde za dveřmi, i když si to raději nikdo nahlas nechce zatím moc připouštět. A tahle opera tu absurditu a děsivost revolucí ukazuje fakt dost dobře, i když hlavně na osobních příbězích hrdinů. Obvykle bývá obsah oper jejich nejslabší stránkou, ale tady tomu tak není, všechny složky díla jsou svou kvalitou až překvapivě vyrovnané. To se také projevilo v přijetí obecenstvem, které v průběhu opery a hlavně samozřejmě v jejím závěru nadšeně tleskalo a nemálo bylo i zasloužených výkřiků „bravo!“.

 

Kamarád chtěl po skončení na oplátku pozvat své přátele na malé posezení do kavárny Slavia, ale ti to s díky odmítli, pán už se cítil unavený.  Tak pozval alespoň mě, u skleničky vína jsme si navzájem stvrdili svou spokojenost s představením, podrbali pár společných známých a slíbili si, že se zase někdy rádi uvidíme. Tak uvidíme.

 

 

Praha, 30.5.2016

 

http://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/9388?s=304