Engelbert Humperdinck: KRÁLOVSKÉ DĚTI – trochu jiná recenze

 

Dirigent: Thomas Rösner

Režie: Jetske Mijnssen

Scéna a kostýmy: Christian Schmidt

 

Princ: Daniel Behle

Husopaska: Barbara Senator

Špílman (potulný kejklíř): Christoph Pohl

Čarodějnice: Katja Pieweck

a další

 

Orchestr: Staatskapelle Dresden

 

Semperova opera, Drážďany, 6. listopadu 2016 od 18:00

 

Slavná Semperova opera byla jako většina historických budov v centru Drážďan srovnána se zemí na konci 2. světové války při spojeneckém bombardování a k třetímu životu (už v 19. století jednou vyhořela) se v původní kráse znovuzrodila až v polovině 80. let minulého století. S přítelem jsme ji už párkrát obdivovali zvenčí, ale návštěvu nějakého představení jsme si řadu let teprve plánovali. Když nám tedy nedávno zavolali kamarádi přímo z Drážďan, že si právě kupují za dobrou akční cenu vstupenky na operu Královské děti od Engelberta Humperdincka (1854–1921) a zda se na ni nechceme svézt s nimi, zajásali jsme a bez váhání souhlasili. Vstupenky doprostřed krásné 5. řady v přízemí jsme tak získali dokonce za necelých 30 eur místo obvyklých osmdesáti. Takže dvojnásobná spokojenost.

 

Do Drážďan jsme pak s nimi autem vyrazili minulou neděli ještě před polednem, abychom se také stačili projít historickým centrem a mohli si dát obědovečeři v pivnici Hausbraus im Ballhaus Watzke, kde prý skvěle vaří. Procházka městem byla i v pošmourném podzimním dnu docela příjemná a na mé přání jsme se šli podívat i do před pár lety obnoveného kostela Frauenkirche, protože jsem řadu let při občasných návštěvách města sledoval jeho postupující rekonstrukci, ale uvnitř jsem ještě nebyl. Tak teď už se mi to konečně poštěstilo a za návštěvu to opravdu stojí.

 

Místa v pivnici jsme měli objednaná až na 16:00, tak jsme se během další procházky, kdy už nám trochu kručelo v břiše, stavili u stánku na typický bratwurst v housce, což je mnohem výživnější obdoba našeho párku v rohlíku (taky vyjde v přepočtu na stovku), a tak jsem po pozdějším příchodu do restaurace hlad ani ještě neměl. Nicméně, abych nemusel dlouho vybírat, dal jsem si nedělní menu, což byla vepřová pečínka s červeným zelím a jakýmsi chlupatým knedlíkem. Porce to byla tak vydatná, že jsem měl nakonec co dělat, abych ji vůbec spořádal. A zapil jsem ji půllitrem výborného místního piva Watzke. Ovšem chuťově to bylo snad nejlepší vepřo-knedlo-zelo, jaké jsem kdy jedl. Mnohem přirozenější by však bylo se po tomto gurmánském aktu někde pěkně natáhnout, než jít zrovna na operu – kostky už však byly vrženy.

 

Do Semperovy opery jsme dorazili s mírným předstihem, takže nám zbyl i čas na krátkou obhlídku, a jejími interiéry jsme byli opravdu uchváceni. Zvlášť při pomyšlení, že se do této původní podoby, včetně všech detailů a spousty nástěnných maleb, znovuzrodily z totálních ruin. Dokonalá ukázka německé houževnatosti a preciznosti.

 

Pak už jsme se usadili na místa se zvědavým očekáváním, co přijde. Od Humperdincka se až dosud poměrně často a úspěšně po celém světě hraje Perníková chaloupka – Královské děti, kterým už je o něco víc než sto let, se naopak téměř nehrají.   Předehra mě hudebně příliš neuchvátila, zato poměrně realistická, ale zároveň střídmě a nápaditě pojatá scéna, působila zajímavě a nadějně. Hudba prvního dějství už však tak nápaditá a poutavá nebyla, připadala mi jakási monotónní a unylá, takže mě po pár minutách ukolébala, zvlášť když titulky běžely v němčině, dokonce dvakrát, ty anglické se asi někde cestou zatoulaly. Ani samotný děj na scéně mi žádnou známou pohádku nepřipomínal, abych se měl čeho chytit, a programy byly také jen v němčině. Ačkoliv mi hlava průběžně neustále padala, hudbu jsem jako obvykle stále víceméně vnímal a jelikož postrádala jakoukoli dramatičnost, byla však docela příjemná, první hodinu představení jsem strávil v jakémsi relaxačním polospánku. Zhruba každých pět minut se mi podařilo na chvíli hlavu nějak napřímit, abych se škvírkou očí ujistil, že se na jevišti skutečně nic dramatického neděje, a pokračoval jsem dál spíš v rozhlasovém způsobu sledování díla. Hodinka prvního dějství mi tak uběhla poměrně rychle.

 

Bez přestávky navázalo hned dějství druhé, to ale bylo o něco dynamičtější, jak hudebně, tak i děním na jevišti, takže jsem se už v podstatě udržel i ve víceméně bdělém stavu.  Hudbu jsem si tentokrát dokázal docela užít a se zájmem jsem sledoval i rychlé střídání pohybujících se postav na scéně, aniž bych měl ovšem jakékoliv tušení, o čem ten příběh jen může být. Navíc se mě postupně zmocnila obrovská žízeň, jednak z té stále ještě znatelné přecpanosti a jednak i zásluhou poněkud přetopeného hlediště. Kdybych nevěděl, že druhé dějství bude trvat jen asi 40 minut, možná bych se po půlhodině odešel někam napít, ale takto jsem to se sebezapřením přestál. Pochopil jsem ovšem, že smrt žízní musí být opravdu krutá.

 

Stejně jsem ale o přestávce nejdřív běžel na záchod, protože nás kamarádi dopředu upozornili, že pánské toalety mají v Semperově opeře nezvykle malou kapacitu a tvoří se na nich podobné fronty, jako u nás u těch dámských. Pravda je, že tři mušličky na obou stranách obrovského přízemí skutečně není kdovíjak moc. Možná tedy přeci jen něco „soudruzi z NDR“ (slavnostní otevření bylo v r. 1985) při jinak obdivuhodně povedené rekonstrukci úplně nedomysleli. Takové drobné nedostatky ovšem každého člověka, natož pak celý národ, zároveň svým způsobem zlidšťují. Mezitím se ale naopak vytvořily fronty u všech barů a já si bohužel vybral ten, kde obsluhoval ne příliš zručný mladík. Omlouvalo ho v mých očích jen to, že já bych si nepočínal líp, mám tudíž pro manuální nešikovnost druhých porozumění. Když jsem se polomrtvý žízní dostal konečně na řadu, koupil jsem si hned dvě třídecové lahvičky jablečného schorle, které ve mně raz dva zasyčely, a tak jsem si ještě u jiného baru koupil malou minerálku. Ani ona mi sice žízeň úplně neuhasila, ale dalo se to už aspoň vydržet.

 

Třetí a závěrečné dějství nepřineslo opět žádnou dramatičnost na scéně, ale hudba byla tak niterně vroucí a teskná a pěvecké výkony tak kvalitní a přesvědčivé, že jsem si tuto část užíval z celé opery asi nejvíc a mí kamarádi taky, jak jsem se později od nich dozvěděl. Navíc jsem si od jednoho z nich, který umí německy, nechal o přestávce alespoň nastínit kostru děje, který mi ale připadal tak zamotaný, že jsem z něj stejně moc nepochopil. Zapamatoval jsem si jen, že to skončí špatně a že obě hlavní postavy nakonec umřou. Ovšem i po jejich smrti trvalo oplakávání Špílmanem ještě asi 20 minut – zpíval nicméně tak dobře, že ono protahování konce mi tentokrát vůbec nevadilo. Po skončení mi už zároveň také bylo jasné, proč na této pohádce, která je především o lhostejnosti a bezcitnosti lidí, bylo v publiku tak poskrovnu dětí. Kdybych sám nějaké měl, rozhodně bych je na tak smutnou a vlastně i dost nezáživnou operu taky nebral.

 

K zajímavostem tohoto představení nesporně patřilo i to, že hlavní představitelka byla hlasově indisponovaná, a tak sice celou operu odehrála, protože nemá žádnou alternaci, ale pěvecky ji „dabovala“ jiná zpěvačka na boku jeviště u pultíku s notami. Zpívala ale opravdu skvěle, a tak bylo docela zajímavé sledovat tuto jejich souhru. A musím říct, že se jim povedla opravdu mistrovsky. Tohle jsem ještě nikdy neviděl a vlastně stálo za to sledovat, jak bravurně se dá podobná nečekaná situace vyřešit bez nutnosti rušit celé představení. Jen zde opět trošku zakulhala ona pověstná německá preciznost, protože jméno této zpěvačky nebylo uvedeno v obsazení, které jsem si za 1 euro zakoupil. Změny jen kdosi ohlásil na začátku představení, aniž bych ovšem vzhledem ke své neznalosti němčiny tušil, co se vlastně ohlašuje. Samotné obsazení se dá v pražských operních domech získat od uvaděček zdarma, i když je to jen lístek papíru, nikoliv celá brožurka, kterou ale tím pádem musí v Semperově opeře asi tisknout s jistým předstihem a tahle změna se do něj zkrátka už nedostala. Mohli ji ovšem na nějakém papírku do brožurky alespoň vložit, což neudělali.  Už ani německá dokonalost holt není, co bývala.

 

Každopádně stálo za to tohle představení alespoň jednou vidět, tím spíš, že jsme atmosféru Semperovy opery mohli s přítelem vstřebávat poprvé. Vysloveně hluboké dojmy ale zároveň v nás ani v našich kamarádech samotné dílo příliš nezanechalo. Jen jejich kamarádovi, Švýcarovi žijícímu v našem hlaním městě, kterého potkáváme skoro při každé návštěvě opery v Praze nebo kdekoliv jinde, a jenž si na třetí dějství přesedl na volné místo v první řadě, se prý tato opera moc líbí a na jejím konci se vždycky rozpláče. Po očku jsem se ho proto snažil občas ze svého místa pozorovat, zda skutečně podlehne až takovému dojetí, ale diváci v těch třech řadách mezi námi mi ho většinou zakrývali natolik, že se mi to nakonec nepovedlo.  No a pak už jsme sedli do auta a kamarádi nás půl hodiny před půlnocí vysadili na Žižkově před domem. Byla to vydařená neděle plná pestrých dojmů.

 

 

 

Praha, 12.11.2016

 

https://www.semperoper.de/en/whats-on/schedule/stid/koenigskinder-eng/60437.html#a_24815