Leoš Janáček: Z MRTVÉHO DOMU – trochu jiná recenze

 

 

 

 

 

Hudební nastudování a dirigent: Robert Jindra

 

Režie: Daniel Špinar

 

Choreografie: Radim Vizváry

 

Scéna: Lucia Škandíková

 

Kostýmy: Iva Němcová

 

 

 

Gorjančikov: František Zahradníček

 

Aljeja: Michal Bragagnolo

 

Luka Kuzmič: Štefan Margita

 

Akulka (tanečnice): Jana Vrána

 

a další

 

 

 

Národní divadlo, 6. prosince 2016 v 19:00

 

 

 

O této inscenaci Janáčkovy opery Z mrtvého domu jsem od všech, kdo ji už viděli, slyšel jen samé superlativy. Proto, když jsem dostal od kamarádů nabídku, jestli bych na ni s nimi nechtěl jít, okamžitě jsem souhlasil a moc jsem se těšil. Tuhle operu jsem už sice slyšel kdysi v rádiu, ale na jevišti jsem ji ještě neviděl, moje zvědavost byla proto o to větší.

 

 

 

S kamarády jsme se sešli před divadlem a když pak ukázali uvaděčkám ve foyer ke kontrole vstupenky, trošku ve mně hrklo. Ukázalo se totiž, že je na nich datum 9.12. a nikoliv 6.12. Vpuštěni jsme tedy na ně být nemohli, ale naštěstí pro nás se ukázalo, že není vyprodáno, tak nám v pokladně přímo v divadle umožnili lístky vyměnit a situace byla zachráněna. Kamarádi byli na tomto představení už asi pošesté a v divadle jsme se potkali také s jejich známým Švýcarem, se kterým jsme se naposled viděli na opeře v Drážďanech a který snad v Praze nevynechá jediné operní představení – alespoň ho opravdu pokaždé potkáváme.

 

 

 

Už předehra byla typicky janáčkovská a orchestr pod vedením vynikajícího Roberta Jindry ji zahrál s patřičným nasazením, takže mě bezvadně naladila. Nemůžu říct, že přicházím Janáčkovým operám na chuť, protože je zkrátka už dychtivě hltám – v jeho hudbě se odráží opravdový život, proto mě jejich hudba uhrane vždy od samého počátku a nemůžu se jí nabažit. Dnes už vůbec nechápu, jak se mi jeho opery dřív mohly zdát těžce stravitelné. Na jednoduché scéně se ještě při předehře postupně představily ve vtipně pojaté choreografii hlavní postavy příběhu, kterých je poměrně dost a všechno jsou to trestanci v carském Rusku (Janáček vycházel z Dostojevského předlohy), čili mužské role. Postavy jsou v tomto defilé stylizovány jako dirigenti ve fraku, kteří jsou foceni s příslušnými čísly z ánfasu a z profilu na vězeňské fotografie.

 

 

 

Když pak začne první dějství, objeví se na jevišti velká spousta trestanců v neustálém pohybu a dva dozorci, kteří jim velí. Posléze je mezi tyto „kriminálníky“ přiveden politický vězeň Gorjančikov, který je dozorci hned po příchodu surově zbit, čímž mezi spoluvězně rychle zapadne a stává se jedním z nich. Opera nemá nějaký jednolitý příběh, Janáček se v ní soustředil spíše na psychologii postav, které jedna po druhé vypráví své smutné a tragické příběhy, jež je přivedly do vězení.  Příležitost tak dostává celá řada sólistů a všichni se s ní vyrovnali opravdu výborně, nezazněl mezi nimi ani jeden slabší výkon. Ze všech postav se však přeci jen dají vydělit tři, které dostávají nejvíc prostoru, a to jsou již zmíněný Gorjančikov v podání Františka Zahradníčka, mladý Aljeja, jehož zpívá Michal Bragagnolo a Luka Kuzmič, kterého představuje Štefan Margita. Na něj jsem se zpočátku soustředil nejvíc, zatím jsem ho naživo viděl jen jednou před lety v Janáčkově Osudu, což bylo fantastické představení v režii známého Američana Wilsona. Právě Margita mě v ní ale tenkrát až tak moc neoslnil, i když tahle inscenace byla celkově nezapomenutelným zážitkem. Tentokrát však na mě Štefan Margita zapůsobil skvěle a přesvědčivě, a to jak pěvecky, tak i hereckým projevem, a musel jsem uznat, že je to asi nejvýraznější postava na jevišti, která zpívá i hraje s patřičnou jistotou a sebevědomím a působí velmi autenticky. Není tedy divu, že se Margita uplatňuje i na renomovaných zahraničních scénách.

 

 

 

V první půli představení se nejen střídaly kvalitní pěvecké výkony sólistů i sboru, ale skvěle se uplatnila i taneční skupina, která v zajímavých choreografiích evokovala scénky z vězeňského života, někdy však možná s až poněkud nadbytečnými homosexuálními gesty a mimikou. I po režijní stránce bylo představení velmi nápadité a nepůsobilo ani trošku těžkopádně, jak by se dalo u opery s takovým námětem třeba očekávat. Moje pozornost tentokrát ani na chvíli neopadla a plně jsem si tak stále vychutnával nádhernou Janáčkovu hudbu i dění na jevišti. Zaujalo mě také, kolik rusismů Janáček v této opeře používá a občas jsem i přemýšlel, zda jsou zcela srozumitelné všem, kteří třeba ruštinu neovládají - i když mnohé je v ní jasné asi i z dějového kontextu.

 

 

 

O přestávce jsme si s kamarády a kamarádkou i několika dalšími známými povídali u skleničky vína a všichni oceňovali, o jak povedenou inscenaci se jedná. S kamarádkou jsme se jen podivovali, jak je možné, že ani na tak zdařile provedeného Janáčka se v Praze stále moc nechodí. Něco ani v kulturní úrovni operního publika zkrátka stále není na výši doby, možná to však bude odraz plíživě a setrvale upadající kulturní úrovně celé společnosti, těžko říct.

 

 

 

Ve druhé části se už třetí dějství odehrává ve vězeňské nemocnici, změnila se poněkud scéna i kostýmy, ale stále se v podstatě vyprávějí příběhy z minulosti jednotlivých aktérů. Při jednom z nich využil režisér možnost dostat na scénu alespoň jednu ženskou postavu – Akulku, která sice nezpívá, ale svým tanečním výkonem je přesto jednou z nejvýraznějších postav inscenace díky velice expresivní a zajímavé choreografii i neméně expresivnímu a skvělému provedení samotné tanečnice. Zaujala diváky dokonce natolik (a jistě ne jen díky silně erotickému náboji svého výstupu), že i při závěrečných děkovačkách byly potlesk pro ni a výkřiky „bravo!“ jedny z nejbouřlivějších – zcela zaslouženě.

 

 

 

Celou operu jsem si od začátku až do konce víc než užíval a všem těm pochvalným ódám, které jsem na ni dosud slyšel, jsem musel dát jednoznačně za pravdu. Tomu ostatně odpovídaly i nadšené a vstřícné reakce z publika v ne zcela zaplněném Národním divadle. Štefan Margita chtěl při nich jednu růži ze své kytky vytáhnout a věnovat ji skvělé Janě Vrána, ale ani na několikátý pokus se mu ji nepodařilo z pevně uvázaného svazku vyškubnout. Podal jí proto za vstřícného smíchu publika nakonec kytici celou, a to i s připojeným lístkem od některé ze svých ctitelek. Jak jsem si ale hned při další děkovačce všiml, příslušnou vizitku už svíral v ruce, takže o vzkaz nakonec nepřišel.

 

 

 

Stejně jako všichni ostatní jsem pak z tohoto představení odcházel v krásně povznesené náladě. Viděl jsem totiž a také slyšel tentokrát po všech stránkách špičkové operní představení, za něž by se žádná světová scéna stydět rozhodně nemusela.

 

 

 

 

 

Praha, 13.12.2016

 

 

 

http://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/7859?s=305