JAKO ZÁZRAKEM / JAK DĚLAT PODOBIZNU PTÁKA – trochu jiná recenze

 

Scénář: Lída Engelová a Lucie Němečková

Režie: Lída Engelová

 

Hrají: Josef Somr, David Novotný, Marie Málková

 

Divadlo Viola, Praha, 6. února 2017 od 20:00

 

 

Na svoji druhou návštěvu Violy jsem se po prvním skvělém zážitku velmi těšil. Představení věnované Prévertovi mělo být vlastně tím prvním, na které mi Ježíšek nadělil pod stromeček vstupenky, ale kvůli jeho zrušení pro nemoc v původním termínu se stalo až tím druhým. I tentokrát jsme shodou okolností měli místa u stejného stolku č. 1, takže jsem opět seděl hned pod pódiem asi dva malé kroky od vystupujících, kteří si svá místa na scéně různě proměňovali. Kontakt se všemi třemi jsem měl opravdu bezprostřední – až tak, že jsme se často střetávali i pohledy, takže jsem mohl detailně studovat způsob, jakým se každý z nich své úlohy zhostil, a bylo to neméně zajímavé než Prévertova poezie sama.

 

Ještě dřív, než herci přišli na scénu, začal z reproduktorů zpívat Yves Montand píseň s Prévertovým textem. Při následném příchodu všech tří účinkujících jsem očekával uvítací potlesk ze sálu, který se však nedostavil, a než jsem se odhodlal ho vyvolat sám, ozval se svižný úvodní přednes, v němž se Somr, Novotný i Málková nápaditě střídali. Toto krátké pásmo bylo zakončeno posledním veršem – přáním dobrého dne, a to už jsem nečekal a začal tleskat, takže po nepatrném váhání se ke mně přidali i ostatní návštěvníci a herce jsme tak přátelsky společně přivítali. Poté David Novotný přednesl poměrně akčním způsobem dosti humornou báseň, při níž se z publika občas ozýval i smích, a následoval opět potlesk. Herci se pak v přednesu dále různě střídali, ale slovo „přednes“ vlastně není úplně na místě, protože oni ty Prévertovy texty doslova hráli a používali k tomu bravurně celý rejstřík svého umění nakládání s hlasem, mimikou i gesty. Mnohdy se do recitace jednoho zapojovali i ti zbylí dva, ať už společně nebo každý zvlášť, takže se z básní stávaly skutečné živé dialogy či přímo dramatické výstupy. Jméno režisérky Engelové znám zejména z poslechu rozhlasových her a myslím, že své bohaté zkušenosti z práce s „neviditelnými herci“ báječně zúročila i v tomto představení, kdy nejdůležitějším nástrojem je v něm hlas, s nímž všichni tři protagonisté umí doslova kouzlit.  Od počátku tak byli všichni přítomní strženi výkony účinkujících a vtaženi do víru živoucího nitra poezie, protože prakticky všechny Prévertovy básně měly také nějaký zajímavý děj či obsahovaly překvapivé, mnohdy i vtipné postřehy a myšlenky, zkrátka byly „o něčem“, přičemž to stále byla výsostná poezie se svými zjevnými i skrytými metaforami, nečekanými zvraty, nastolující všelijaké otázky i otazníky, ukrývající se ne v prvním, ale až ve druhém či dalším plánu. Pár mladších diváků se občas zasmálo dost prvoplánově, jak jsou asi zvyklí ze sledování všelijakých zábavných programů, ale skutečný vtip se přitom často skrýval až hlouběji a někdy ani nebyl zrovna k hlasitému smíchu, spíš třeba k ironickému nebo trpkému pousmání. I na tom mi opět docházelo, jak moc je dnes část diváků uvyklá na to, že všechno, co sledují, je myšleno především jen jako povrchní bžunda, pod níž už se ani nic dalšího skrývat nemůže. Naštěstí se ve Viole takto projevovalo pouze pár jedinců, kdežto jinak bylo z atmosféry v sále a jejích proměn, občasného chápavého zašumění, přes úlevný smích až po naprosté ztišení při mrazivějších kontrastech v mistrovsky podávaných Prévertových verších cítit, že většina publika je přeci jen zvyklá na něco náročnějšího, než jen TV estrády a sitcomy.

Vychutnával jsem si tak spolu s ostatními nejen obdivuhodnou poezii, ale i stejně obdivuhodný přednes, který kvalitu veršů ještě podtrhával a umocňoval, přičemž každý ze tří protagonistů to dělal osobitě po svém. Fascinovaně jsem sledoval Josefa Somra, jak umí divákovi předat každou nuanci, kterou dokázal vykutat i z toho nejskrytějšího zákoutí. Byl to navýsost zralý a nebojím se říct, že i originální a moudrý způsob uchopení díla, které Somr dokázal sugestivně zprostředkovat divákům pomocí celého bohatého rejstříku svého hereckého mistrovství. A klobouk dolů před tím, s jakou svěžestí, elánem a s jak dokonale znělým hlasem, věkem prakticky nijak nepoznamenaným, se toho dokázal zhostit. A za již poměrně tlustými skly brýlí mu přitom mladistvě hrály jeho zkoumavé oči, jak si udržoval zpětnou vazbu s diváky a kontroloval tak s naprostým přehledem situaci v hledišti, respektive patřičnou atmosféru a napětí v publiku se samozřejmou profesionalitou přímo utvářel. Sledovat ho z takové blízkosti, jako jsem měl možnost já, to byla opravdová lahůdka a nezapomenutelný zážitek. Nemohu se v této souvislosti nezmínit o jeho přednesu notoricky známé básně „Jak dělat podobiznu ptáka“. Vlastně jsem před představením malinko čekal, že Prévertovy verše budou ten večer tak trochu nošením dříví do mého lesa, protože Jacques Prévert byl naší generací už na gymnáziu zbožňovaná básnická ikona a jeho verše jsme milovali, alespoň ti z nás, co jsme měli o poezii aspoň trošku zájem. A úplně nejznámější, jak všichni vědí, je od něj právě tato báseň o tom, jak se maluje pták. Jenže v podání Josefa Somra jsem ji naráz pochopil se vším všudy – jeho neuvěřitelný přednes mi odkryl řadu souvislostí, které mi dřív docela unikaly. A třeba ve verších „Když pták nezpívá / je to špatné znamení /znamení že je obraz špatný /ale zpívá-li je to dobré znamení / znamení že můžete obraz podepsat“ je vlastně krásně vyjádřena podstata jakékoliv umělecké tvorby.  Jak prosté a jak geniální! Stejně jako Somrův přednes, který mi to dokázal tak samozřejmě a s takovou lehkostí sdělit – sdělit to, co mi dřív vlastně unikalo.

 

 

V jeho stínu ale nikterak nezůstali ani David Novotný a Marie Málková. Novotný působil poměrně rozšafně, uličnicky a sebevědomě a občas si naoko dobíral i Somra, takže žádný náznak nějaké povinné úcty před svým starším slavným kolegou, což určitě také přispělo k uvolněnějšímu propojení mezi jevištěm a hledištěm. Tím spíš, že Somr na to bez problému šel a sám tak dokazoval, že je také stále ještě klukem. Davida Novotného jsem už sice znal z různých rolí v televizi či ve filmu, ale zatím jsem neměl tvář a jméno spolu propojené. Tak teď už mám, ve Viole si mě opravdu získal. I Marie Málková mi byla docela povědomá, ale nějak jsem si nemohl vybavit odkud. Až mi o přestávce položil přítel testovací otázku, zdali si vzpomínám, v čem jsme ji viděli. Samozřejmě jsem se musel nechat poddat, ale když mi řekl, že hrála Sáru Saudkovou ve filmu Fotograf, byl jsem hned „doma“, protože to byla opravdu výrazná role a výrazný výkon. Až do konce představení a vlastně až do napsání této recenze jsme si však oba mysleli, že jde o Barboru Polákovou, která je uvedená v programu tohoto představení, a to jak na webu divadla, tak v tom tištěném, který jsme si koupili. Teprve, když jsem si chtěl pro jistotu ověřit její roli ve Fotografovi, zjistil jsem, že jsme ve skutečnosti sledovali Marii Málkovou, a musel jsem i příslušné údaje v této své „recenzi“ zpětně opravit. Změnu obsazení jsme totiž nikde nezaznamenali, nikdo ji ani v úvodu představení neohlásil, tak mi to přijde vůči Marii Málkové poněkud nefér – to je snad jediné, co bych divadlu Viola také vytknul. Tohle by se asi stávat nemělo, že jsou diváci ponecháni v bludu, koho že to vlastně na scéně sledují. Na druhou stranu si už asi budu Marii Málkovou o to líp pamatovat, takže jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. A chtěl bych ještě u ní zdůraznit, že rovněž výborně zpívá, což nám předvedla jedním krásným šansonem na Prévertova slova.

 

Ještě mi zbývá snad podotknout, že kromě samotné Prévertovy tvorby se ve Viole četly i úryvky z knihy překladatele Adolfa Kroupy s jeho osobními vzpomínkami na setkání s básníkem, což také celé koláži přidalo na přesvědčivosti a autentičnosti.

 

I z tohoto druhého představení ve Viole jsme tedy odcházeli s přítelem doslova nadšeni a já byl moc rád, že jsme si odnášeli i vstupenky na další hru ještě koncem února. Na jakou, to se nechejte překvapit.

 

 

 

Praha, 9.2.2017

 

http://www.divadloviola.cz/index.php?p=pred&ID=5&SID=11&d=61