Gaetano Donizetti: POPRASK V OPEŘE – trochu jiná recenze

Hudební nastudování a dirigent: Enrico Dovico

Režie: Radim Vizváry

Choreografie: Miřenka Čechová

Scéna: Lucia Škandíková

Kostýmy: Petra Vlachynská

Daria, prima donna: Kateřina Kněžíková

Procolo, její manžel: Jiří Hájek

Luigia, seconda donna: Jana Horáková Levicová

Agata, její matka: Marek Gurbal´

Guglielmo, tenor: Josef Moravec

Skladatel a dirigent: Igor Loškár

Básník: Roman Vocel

a další

Národní divadlo ve Stavovském divadle, 10. února 2017 v 19:00, II.premiéra

Tahle Donizettiho opera se příliš nehraje, a tak když mi kamarád v pátek odpoledne zavolal, že mu vybyl jeden volňásek na II. premiéru a zda bych s ním nešel, neváhal jsem ani chvíli. Sešli jsme se čtvrt hodiny před začátkem u vchodu do Stavovského divadla, odložili jsme si kabáty ve své lóži ve zvýšeném přízemí a kamarád ještě stačil vypít skleničku bílého v baru v suterénu, zatímco já si tu jednu svou, co mám za večer povolenou, šetřil až na přestávku. Po návratu do lóže jsme se pozdravili s cizinkou, která už v ní seděla, a poté nastoupil orchestr, uvítali jsme potleskem italského dirigenta, který ale působí zejména v Německu, a opera mohla začít.

Jak se stalo v poslední době jakousi režisérskou módou, dřív, než spustil orchestr předehru, přišel na jeviště přes hlediště Miloslav Mejzlík v roli producenta a telefonicky se s kýmsi rozčileně dohadoval o tom, že představení musí být z jakýchsi neodkladných důvodů přesunuto z divadla do Tyršova domu. Tím jsme jako diváci byli předem zpraveni o novátorském záměru režiséra posunout děj opery nejen z 19. století do současnosti, ale také z divadla do tělocvičny. Během předehry, které se u oper dříve dávaly ještě při spuštěné oponě, tak nechal režisér již na jevišti poskakovat mužskou část sboru v cvičebních úborech, skákat přes kozu, válet se po žíněnkách a dělat přitom všelijaké další skopičiny. To vše nepochybně proto, aby se diváci u předehry ani vizuálně nenudili a aby v souladu s duchem doby bylo představení dostatečně humorné a akční hned při svém "rozjezdu". Začínám mít pocit, že pro Národní divadlo se takovéto "zakčnění" klasických oper stává již jakousi šablonou, nicméně mi to nijak nevadí, dokonce připouštím, že je to jeden z možných způsobů, jak udělat i operní klasiku stravitelnější dnešnímu diváku, který je nepochybně také jiný, než ten před sto nebo i více lety.  Pokud by již desítky a stovky let nežijící skladatelé měli možnost nakouknout do dnešní hektické a chaotické doby, možná by podobné aktualizace ke svým dílům i sami dopsali. Jestliže je to uděláno vtipně a s nezbytnou mírou vkusu, nic proti tomu nenamítám, což je i tento případ. Z reakcí publika také bylo zřejmé, že většina na tuto "hru" ochotně přistoupila.

Po doznění předehry se na scéně postupně objevili jednotliví operní sólisté – nejdříve dirigent – skladatel, básník – libretista a poté i zpěváci, neboť se jedná o "operu v opeře", kdy do města přijel na hostování operní soubor. Celý děj je vlastně jakási parodie na svérázný svět kolem opery – sólistky intrikují jedna proti druhé a i všichni další vedou spolu neustálé hádky, dělají si naschvály, uráží se a ohrožují tak zdar plánovaného představení. Nejdříve ze všeho mě ovšem zaujaly kostýmy a masky jednotlivých protagonistů, které už samy o sobě byly parodiemi těch kterých postav. Například libretista – básník měl máničkovsky dlouhé vlasy zplihlé až do půli ramen a natřásal se v extravagantním obleku z bílé látky bohatě potištěné černými siluetami motýlů.  Ostatně i tady na Literu se to občas motýli a jejich křídly jen hemží, leckomu by takový obleček možná také slušel. Dirigent byl obdařen charakteristickou bohatou hřívou dozadu sčesaných bílých vlasů, nápadité, pastelově pestrobarevné a patřičně křiklavé byly i kostýmy jednotlivých dam. Agátu, matku "seconda donny", hrál a zpíval Marek Gurbal´ a měl na sobě i přiléhavé stříbřitě lesklé šaty až pod kotníky, podobné, jako mívají vystupující v dnešních travestie show.  Každopádně už samo výtvarné pojetí bylo pastvou pro oko a nenechalo od samého počátku žádný prostor pro případnou vizuální nudu.

Nemá smysl tu líčit dějové podrobnosti, jedná se zkrátka o humornou taškařici, která si bere na paškál zákulisí operních scén a této humorné nadsázce samozřejmě odpovídá i svižná a nápaditá hudba, plná líbivých árií a melodií, ale také recitativů, během nichž se posouvá nebo pointuje děj. Diváci se často smějí nahlas, ať už komicky ztvárněným situacím na scéně, či parodickému přehrávání, které se posouvá občas i do parodického zpěvu, což je možná pro sólisty náročnější, než kdyby měli zpívat "normálně". Z mého pohledu, a to jsem na podbízivé vtipkování za každou cenu hodně alergický, bylo dávkování nejrůznějších legrácek a vtípků sice poměrně hojné, nepřekročilo však onu tenkou hranici dobrého vkusu, i když v její těsné blízkosti chvílemi úmyslně balancovalo. Z reakcí ostatních návštěvníků bych usoudil, že to většinou vnímali podobně jako já a také se příjemně bavili. Ne však úplně všichni. Když jsme se o přestávce potkali se skleničkou vína v ruce s jedním známým, který na rozdíl ode mě operám opravdu rozumí a píše o nich i zasvěcené recenze do odborných titulů, tak si obrazně ťukal na čelo, proč měl režisér potřebu posouvat děj opery z operního jeviště do tělocvičny, a také různé vtípky mu připadaly až příliš jednoduché a laciné. Jelikož jsme se ale s kamarádem, který jinak bývá k operním představením hodně náročný a kritický, už předtím shodli na tom, že se nám tato inscenace docela líbí, známému jsem v jeho poněkud pohrdavém názoru oponoval. Vzal to ale přátelsky a s úsměvem, oba jsme tedy setrvali u svých vlastních pohledů a pokračovali v další diskuzi, aniž bychom měli potřebu toho druhého převálcovat svým stanoviskem. Je příjemné, když se vede polemika s tak samozřejmým respektem i k jinému názoru. 

Po návratu do lóže si stačil kamarád ještě vyměnit pár anglických vět se sympatickou dámou, která ji s námi sdílela, z nichž jsem zachytil jen to, že jí mimo jiné připomněl jejich krátké setkání už minulou sobotu na rautu po premiéře Giocondy v Brně, kde spolu dokonce prohodili pár zdvořilostních frází. Po představení mi pak prozradil, že je to manželka dirigenta dnešního představení. Druhá půle pak probíhala v podobném duchu jako ta první, obecenstvo se stále dobře bavilo, včetně kamaráda a mě, a závěrečný potlesk během řady děkovaček byl opravdu vřelý a doprovázený i častými výkřiky "bravo!". Největší úspěch měl Marek Gurbal' ve své "travestie" roli, pojal ji opravdu hodně komediálně, přitom ale zdařile, právě na té tenké hraně, kdy herecké umění sice už patřičně "vibruje", ale zároveň dokáže ještě nepřepadnout do sféry trapnosti. Ovace, které za svůj výkon sklízel, byly tedy opravdu zasloužené. Absolutorium si ale zaslouží vesměs všichni účinkující, pěvecky se blýskla zejména Kateřina Kněžíková, i když už sám žánr samozřejmě nedovoluje až takové pěvecké výšiny, jakých jsme byli svědky dva dny předtím v podání světové operní hvězdy Yusifa Eyvazova, který hostoval v Národním divadle v titulní roli opery Andrea Chénier . Jelikož jsem o této velmi povedené inscenaci už jednou tady psal, nemá smysl se o ní ještě jednou rozepisovat, ovšem slyšet naživo Eyvazova, to byl opravdu vrcholný zážitek. Prahu s ním navštívila i jeho ještě slavnější manželka Anna Netrebko a byla prý viděna i na prvním z jeho tří vystoupení. Kamarád se ale právě během přestávky ve Stavovském divadle dozvěděl od ředitelky Národního divadla, že Eyvazov přijede ještě letos znovu hostovat ve stejném představení, tak si to případně nenechejte ujít, stojí to opravdu za to!

Velmi spokojeni jsme však odcházeli domů i z Donizettiho Poprasku v opeře. Shodli jsme se na tom, že to je po všech stránkách výborné představení, během kterého jsme se po celou dobu báječně bavili. O této Donizettiho opeře se údajně říká, že ji možná napsali dokonce jeho žáci a on ji jen podepsal, aby se lépe prosadila. Vyloučit se to asi nedá, určitě to po hudební stránce není jeho "nejsilnější" opera (celkem jich napsal 71!), dokonce bych ji sám označil až téměř za operetu, ale nemyslím to nijak hanlivě. Hudba a libreto je ale plně v souladu s tím, že jde o humorný výsměch všemožným nešvarům a hvězdným manýrám v divadelním zákulisí, což má platnost nepochybně i dnes, a nevidím důvod, proč by operu až v takovémto bláznivě odlehčeném tónu nemohl i pro vlastní obveselení Donizetti napsat. Každopádně je dobře, že po ní Národní divadlo sáhlo a má tak na svém repertoáru dílo, které je dobře vstřebatelné třeba i pro operní začátečníky nebo i pro ty, kteří by se rádi šli někdy do opery podívat jen tak ze zvědavosti, ale netroufají si. Tady se skutečně není čeho bát, hudba je chytlavě melodická, s chutí jsem si při ní i sám občas lehce poklepával nohou do rytmu, a na scéně se stále něco zajímavého a vtipného děje, čemu se může smát i ten, kdo opeře zatím ještě na chuť nepřišel. Takže všem dosavadním váhavcům s plnou odpovědností doporučuji – běžte si tuhle operu zkusit a téměř jistě se při ní nudit nebudete!

Praha, 12.2.2017

http://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/10758?s=305