Petr Iljič Čajkovskij: EVŽEN ONĚGIN – trochu jiná recenze

 

 

Hudební nastudování a dirigent: Norbert Baxa

Režie a scéna: Tomáš Pilař

Světelný design: Antonín Pfleger

Kostýmy: Dana Haklová

Choreografie: Jiří Pokorný

 

Larina, statkářka: Iveta Žižlavská

Taťána, její dcera: Katrin Targo

Olga, Larinina dcera: Ester Pavlů

Oněgin: Jiří Brückler

Lenskij: Philippe Castagner

Kníže Gremin: František Zahradníček

Triquet, Francouz: Zbyněk Brabec

a další

 

 

Divadlo J.K.Tyla v Plzni ve Velkém divadle, Plzeň, 21.3.2017 v 19:00

 

 

I na Plzeňského Evžena Oněgina jsem se opět vydal se svými dvěma hudbymilovnými kamarády, kteří mi nabídli svezení, když jsou v autě přece čtyři místa. To čtvrté zaplnil další jejich kamarád, také hudební znalec, takže jediný stoprocentní laik jsem byl z nás čtyř opět jen já sám. Ve Velkém divadle (tom plzeňském, ne moskevském) měla tato inscenace premiéru loni na podzim a byla tam už patnáctou v pořadí, když poprvé byla v Plzni uvedena už v r. 1892. Evžen Oněgin je zkrátka stálicí operních scén po celém světě. Však v něm taky zaznívá řada krásných árií a melodií, z nichž árie Lenského patří k těm nejkrásnějším a nejemotivnějším operním hitům vůbec.

 

Kamarádi, kteří nás do Plzně vzali s sebou, měli slíbenou ředitelskou lóži. Když je tam ale inspicientka uváděla, zjistilo se, že už je obsazena dvěma dámami pokročilého věku, tak je pohotově umístila do lóže na 1. balkóně. Do přízemní lóže pod nimi jsme pak byli usazeni my. Když orchestr spustil předehru, chvílemi se mi zdálo (ale ne moc často), jako by nějaký nástroj občas poněkud ujel, a také zvuk orchestru mi nepřipadal úplně takový, na jaký jsem u této opery zvyklý. Ne, že bych se v tom zrovna vyznal, ale tahle hudba se hraje poměrně často a už ji mám asi za ta léta trochu naposlouchanou. Přikládal jsem to zčásti i tomu, že orchestr plzeňské opery přeci jen asi není tak početný, jak tomu bývá u větších divadel.

 

Scéna působila velmi střízlivě a jednoduše, ze stran ji tvořily jakési stylizované široké čtverhranné sloupy, pod kterými si člověk mohl představit v podstatě cokoliv, přes celou zadní stěnu bylo projekční plátno, na které se k navození příslušné atmosféry promítal tu horizont oblohy s honícími se mraky, tu se jen změnilo v jednolitou různobarevně podsvícenou plochu apod. Jeviště bylo směrem k orchestřišti asi od poloviny sešikmené do jakéhosi půlkruhu, takže působilo plasticky a opět si podle jednotlivých scén mohl divák domyslet například zahradu či přijímací salon apod., to podle toho, jakým nábytkem byla ta která část jeviště zrovna osazena. Občas se také spouštěly poloprůhledné závěsy, které umožňovaly vytvořit další prostor v zadním plánu, kde se tancem, pohybem či rozestavením sboristů atd. dokreslovalo dění, které vpředu obstarávali obvykle sólisté. V úloze Taťány vystupovala ještě poměrně mladá estonská sólistka Katrin Targo, která ale zrovna příliš mladě nevypadala a vizuálně mi do této role ani příliš neseděla.  A nebylo to jen kostýmy, které si během představení měnila podle toho, v jaké fázi byl právě její nešťastný vztah k Oněginovi. Od samého začátku se totiž tvářila pořád podivně ztrápeně, téměř bez života, budila dojem, že se po jevišti jen mátožně plouží, působila při tom na mě až téměř přihrbeně, a i když se chvílemi třeba usmála, tak takovým zvláštním způsobem, jako že si sama ani trošku nevěří. Kdybych byl Oněginem já, tak do téhle leklé ryby bych se tedy taky ani náhodou nezamiloval, ta si o to odmítnutí přímo koledovala. Její pěvecký výkon mi nepřišel špatný, ale kamarádi o přestávce zkritizovali i ten, zejména její výšky. Jeden se dokonce divil, proč do této role obsadili zrovna tuto starší pěvkyni, a když jsem mu sdělil, že se naopak jedná o poměrně mladou zpěvačku, protože jsem si ji pamatoval ještě ze zahajovacího koncertu plzeňské sezony, nechtěl tomu věřit. Naopak jsme se shodli, že pěkný výkon odvádí představitelé obou mužských hlavních rolí, Jiří Brückler i Philippe Castagner. Mně se líbila i Ester Pavlů v roli Olgy. Zato orchestr si u nich příliš kladné hodnocení nevysloužil, a i mně se zdálo, že hudba v jeho podání postrádá onu širokou, zasněnou a nostalgickou ruskou duši, která by u Čajkovského hudby v této opeře, která využívá i spoustu lidových motivů, asi měla být přítomna. Zvuk orchestru byl poměrně bezvýrazný, spíš německy studený než rusky vroucí, a setřelý až do jakési ploché jednotvárnosti. Nerad bych ale, aby to teď vypadalo, že se mi první část příliš nelíbila, tak tomu není. Jen se úplně nenaplnila má očekávání, ale každopádně jsem si představení i tak vychutnával a diváci v hledišti byli evidentně také vesměs spokojeni. Sólistům, sboru, orchestru i tanečníkům se po některých výstupech i tleskalo. Jako obvykle mě první část představení trochu ukolébávala, ale to jsem přičítal tentokrát i poměrně vydatné večeři v nedaleké restauraci U Žumbery (doporučuji – vaří výtečně a za rozumné ceny).

 

O přestávce ze mě při sklence červeného únava postupně spadla a faktem je, že druhá část představení mi přišla po všech stránkách zajímavější, dynamičtější a žádná dřímota se už o mě nepokoušela. Ocenil jsem, že se režisérovi podařilo i s evidentně skromnými prostředky řadou vtipných a účelných nápadů, do nichž se zapojila i promyšlená hra světel, udržet pozornost diváků v neustálé pohotovosti.  Jen Katrin Targo v roli Taťány pokračovala stále v onom podivně unylém hereckém projevu. Pouze jsem přemýšlel, zda se do této nepříliš šťastné polohy stylizovala jen ona sama, či zda to z nějakého důvodu třeba nebyl záměr režiséra. Jelikož je ale Tomáš Pilař i při svém mládí již docela uznávaným režisérem, který sklízí se svými inscenacemi úspěchy i na jiných scénách, včetně zahraničních, předpokládám spíš, že je to asi osobnostním založením samotné sólistky. Vzpomínám si totiž, že už na onom zahajovacím koncertu sezóny na mě působila poněkud zakřiknutě.  Do druhé přestávky tedy bylo stále na co se dívat a co poslouchat a představení jsem si čím dál víc také užíval. Trochu mi jen bylo líto, že při známé taneční pasáži s krásnou valčíkovou hudbou, dostali tanečníci jen poměrně malý a stísněný prostor, přičemž většinu místa zabíral sbor a tanečníci jako by zápasili s tím, že nemají pořádně kde rozvinout své pohybové figury. Stejný pocit pak o přestávce vyslovili i kamarádi a vysvětlovali si to tím, že to možná bylo limitované onou šikminou na jevišti, na které by se asi zrovna moc dobře valčík kroužit nedal. Já jsem se pak ještě kamarádů zeptal, zda se ve své lóži náhodou nebaví během představení příliš nahlas, protože dirigent se několikrát pro mě dost nepochopitelně otáčel i směrem do publika a jeho pohled jako by směřoval kamsi nad nás. Na to mi odpověděli, že oni se nahlas nebaví, ale zato dvě postarší dámy ve vedlejší lóži ano, a to tak hlasitě, že to ruší i je a nejspíš tedy i dirigenta.  Jeden z nich je v tu chvíli zahlédl i ve foyer a už se začal rozbíhat směrem k nim, že jim půjde vyčinit, podařilo se nám ho ale ještě zadržet a zase zklidnit. Přece jsme nepřijeli do Plzně vychovávat místní operní publikum. Vzpomněl jsem si v té souvislosti na historku, kterou mi loni nebo předloni tentýž kamarád vyprávěl poté, co se vrátil z Itálie, kde navštívil La Traviatu ve slavné benátské opeře La Fenice. Tam ho rušila na galerii jakási místní italská dvojice, která nejen při představení svačila, ale ještě se u toho hlasitě bavila. Tenkrát je nebojácně okřikl, ale místo toho, aby se poté zklidnili, tak mu naopak začali nadávat, a tak tak, že ho k tomu ještě i neinzultovali. Přestože tenkrát tedy se svou výchovnou snahou neuspěl, nebojácnost ho ani poté, jak vidno, nepřešla.

 

Z mého pohledu pak představení gradovalo zejména v poslední části. Připadalo mi, jako by si i režisér nechával řadu trumfů především na toto finále. Tentokrát dostali skutečnou příležitost i tanečníci, kteří sice neroztáčeli žádný grandiózní valčík, ale ve slušivých a efektních kostýmech vytvářeli svými figurami a pohybovými gesty velmi působivé dějové pozadí. Vtipně a nápaditě se rozehrálo i uhrančivé střídání světla a tmy, chvílemi jako by se na scéně odehrávalo i efektní stínové divadlo s až magicky působivou hrou tmavých obrysů a barevně podsvíceného pozadí. Dokonce i Katrin Targo už v roli vyzrálé a sebevědomé manželky knížete Gremina, mimochodem skvěle ztvárněného i zazpívaného Františkem Zahradníčkem, vypadala o dost přesvědčivěji, i když to stále nebylo úplně ono. Určitě bych si u této role uměl představit ještě větší na odiv dávanou noblesu a zdánlivě chladný odstup od Oněgina, ovšem také s větším, až nesnesitelným, vnitřním emocionálním svárem Taťány, v níž se zároveň probudil dřívější vášnivý cit, který musí za každou cenu rozumově potlačit. I v těchto momentech totiž na mě sólistka působila stále ještě dost prkenně, a ne úplně přesvědčivě.

 

Nicméně, celkově vzato, se mi představení líbilo, opravdu jsem si ho docela užil a některé kritičtější postřehy jsem uvedl jen proto, že se i v „trochu jiné recenzi“ sluší občas s tvůrci a účinkujícími v něčem zapolemizovat a něco posoudit i kritičtějším okem. Také ostatní návštěvníci byli evidentně vesměs spokojení, což dokládaly asi tři závěrečné děkovačky před stále zaplněným hledištěm. Tohle představení není sice asi žádná výjimečná „bomba“, za kterou byste museli do Plně speciálně jet, ale pokud se v ní nebo jejím okolí budete někdy pohybovat a budete si chtít odtud odvézt i nějaký příjemný kulturní zážitek, návštěva třeba právě Evžena Oněgina za to myslím stojí.

 

 

Praha, 24.3.2017

 

https://www.djkt.eu/evzen-onegin