PODIVUHODNÉ CESTY JULESE VERNA – trochu jiná recenze

 

Scénář: Markéta Bidlasová, David Drábek

Režie: David Drábek

Návrhy kostýmů: Simona Rybáková

Hudba: Darek Král

Choreografie: Martin Pacek

Projekce: Jakub Kopecký, Šimon Koudela

Světelný design: Dan Tesař

 

Jules Verne: Jiří Zapletal

Jeho choť: Ivana Machalová

režisér: Radovan Klučka

Asistentka: Lucie Polišenská

Kameraman: Gustav Hašek

Asistent kamery: Luděk Fuxa

Cyrus Smith: Ondřej Vacke

Jeho afroamerický sluha: Radim Kalvoda

Jeho snoubenka: Henrieta Hornáčková

Kapitán Nemo: Michal Balcar

Divoch: Adam Sojka

Papoušek: Vojtěch Bartoš

Luna: Michaela Mochnáčová

Tančí: Anna Homola, Pavlína Červíčková, Libor Kettner, Alexandr Sadirov, Jakub Sedláček, Ondřej Sochůrek

 

 

Národní divadlo na Nové scéně, 2.4.2017 ve 20:00

 

 

Kamarádka mi přeposlala nabídku zlevněných představení Národního divadla u příležitosti Dne divadla. Bylo mi jasné, že do ní byla zařazena nejspíš ta představení, která by jinak nebyla zrovna vyprodaná, nicméně to vždycky neznamená, že by musela být i méně kvalitní. Naopak, někdy se nechodí právě na ta představení, která představují onu vyšší kvalitu, ovšem na většinového českého diváka právě až příliš vysokou. Jako je třeba opera Bohuslava Martinů Juliette , kterou jsem si s chutí zopakoval minulý pátek. Nakonec jsme si s přítelem i vzhledem k jeho časovým možnostem vybrali právě Podivuhodné cesty Julese Verna v Laterně magice. Dosud se nám tam všechno líbilo, a tak jsme předpokládali, že nejinak tomu bude i tentokrát. Vstupné do Laterny magiky není nikterak lidové, při 30% slevě nás návštěva vyšla i tak skoro na tisíc korun, ale proč si jednou za čas za pěkný kulturní zážitek trošku nepřiplatit.

 

Hlediště bylo i tak poloprázdné, což nás ale stále ještě nijak neznepokojilo, protože jsme to už tady párkrát zažili a stejně jsme pak byli nadšení z toho, co jsme viděli. Po úvodní scéně to vypadalo, že nejinak tomu bude i tentokrát. Zadní projekce animovaného letu balónem nad rozbouřeným mořem působila velice zajímavě a poutavě verneovsky, natáčel ji na pódiu jakože filmový štáb historickou kamerou, a když se pak trosečníci ve filmu zřítili do moře a dva z nich se po chvíli ocitli už živě na břehu, tj. na jevišti, a polomrtvou trosečnici pak ještě přinesl v náručí kapitán Nemo ve známé ponorkové kombinéze , mělo to atmosféru autentické verneovky a k tomu mi to připomínalo i poetiku Kouzelného cirkusu, který je už řadu desetiletí nepřekonaným skvostem Laterny magiky, jenž jsem od studentských let viděl už mnohokrát a nikdy mě nenudil.

 

Pak však přišla jakási mluvená a hraná scéna, která byla nejen lacině rádoby vtipná, ale režisér měl navíc účes cirkusového klauna a také se podobně nejapně pitvořil a děsně své výstupy přehrával, stejně jako všichni ostatní. No nic, pomyslel jsem si, třeba je to jen nějaký divný začátek a časem se to usadí na své místo. Náladu mi opět zvedla hned další scéna s Měsícem, když na jeviště přivezli velkou bílou kouli na jakési konstrukci, která promítáním na ni získala živou typicky kulatou mluvící a zpívající tvář Luny, kolem které se v potemnělém prostoru začaly rozsvěcovat hvězdy, a byl to opět moc hezký vizuální i hudební zážitek. Ovšem když tato scéna skončila, znovu se začaly rozehrávat jakési nejapné dialogy a výstupy mezi režisérem, Julesem Vernem, jeho manželkou a dalšími a všechno se to zase rázem vrátilo do poměrně nesnesitelného křečovitého humoru a hysterického přehrávání, cíleného snad na malé diváky z mateřských školek, kteří jsou možná vděční za vše, co se tváří jako bžunda. Nebudu vás dál napínat, tímto střídavým stylem pokračovalo celé představení až do konce – vesměs velice zajímavé a kouzelné pasáže, kdy se inscenovaly výjevy evokující Verneovy postavy a příběhy za pomoci zdařilé animované projekce na pozadí, na něž byla opravdu radost se dívat v souznění s výbornou hudbou, byly poměrně násilně, až amatérsky, pospojovány doslova oslími můstky, připomínajícími jak úrovní dialogů, tak i jejich křiklavě hysterickým provedením, ty nejtrapnější televizní estrády, jaké si jen člověk dokáže představit. K smíchu to mohlo být snad jen dětem do 5 let a některé se doopravdy v hledišti nahlas i smály, ovšem smáli se tu a tam i někteří dospělí, nad čímž mi však rozum zůstával poněkud stát.  O přestávce jsme se pak s přítelem shodli, že při těchto oslích můstcích oba dost trpíme a že je to úroveň humoru vhodná opravdu právě tak pro osly.

 

Ani po přestávce se tedy na popsané metodě této inscenace, která by se dala označit výstižně známým termínem „cukr a bič“, nic nezměnilo. Po namlsání krásnými vizuálními a tanečními pasážemi umocněnými skvělou hudbou (cukr) následoval výprask oslím můstkem plným stupidních a příšerně přehrávaných dialogů, což se dalo vydržet jen s velkým sebezapřením (bič). Zvlášť nesnesitelné bylo vystupování režiséra, který byl ztvárněn bůhvíproč jako naprosto primitivní a slabošský cirkusový klaun, což na mě působilo hodně křečovitě a trapně. Pokud si do něj chtěl režisér inscenace David Drábek projektovat třeba nějakou vlastní sebeironii (což mi bývá vždy sympatické), tak tady se mu to absolutně nepovedlo, protože trapnost nemá se sebeironií nic společného. Příslušného herce, stejně jako některých ostatních, mi bylo až líto, protože to, jak hloupě jejich postavy vyznívaly, snad ani nebyla jejich vina, jako spíš důsledek fatálního režijního a scénáristického omylu s oněmi nepovedenými oslími můstky.  Možná si režisér i spoluautorka scénáře mysleli, že pokud budou polovinu představení tvořit přihlouplé výstupy šité nanejvýš pro mentální úroveň předškolních dětí, tak tím vznikne „rodinné“ představení. Nevzniklo – vznikl pouze ani ne kočkopes, jako spíš prasopes, jako celek pro dospělého diváka dost těžce stravitelný. Také byl podle toho závěrečný potlesk příslušně vlažný.

 

Cestou domů jsme se s přítelem shodli, že to je z velké části promarněná příležitost. Kdyby se vyškrtaly všechny ty přitroublé spojovací pasáže a zůstaly tam jen ty opravdu skvěle povedené a barvitě kouzelné verneovské scény, mohlo s velkou pravděpodobností vzniknout velmi poetické až magické představení. Sice by bylo kratší a bez přestávky, ovšem diváci by z něj odcházeli nejspíš nadšení, protože ona povedená půlka představení v sobě má určitě v tomto směru slušný potenciál. Někdy holt méně je více a v tomto případě to platí tuplovaně. Škoda.

 

 

 

 

 

Praha, 3.4.2017

 

http://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/8124?s=308