Sukův komorní orchestr na Červeném Hrádku – trochu jiná recenze

20. ročník Hudebního festivalu na zámku Červený Hrádek u Sedlčan, 27.5.2017 od 18:00

 

Mezi naše velké záliby s přítelem patří poznávání zámků, hradů, tvrzí a zřícenin po celé naší republice. Nejen těch přístupných veřejnosti, ale doslova a do písmene všech. Je jich u nás ale tolik (jsou málem v každé druhé vesnici), že nemám šanci se dožít toho, že bychom je někdy měli na vlastní oči zmapované všechny, byť třeba jen o posledním víkendu jsme jich stihli sedmnáct. Když jsme se loni zmínili před kamarádem, že jsme se cestou na skrýšovský zámek na  JAZZ U RODENA stavili u velice romanticky působivého Červeného Hrádku, zeptal se nás, zda jsme někdy byli i uvnitř. A dodal, že se tam každý rok koná hudební festival a že by nám na něj příště mohl věnovat volné vstupenky, budeme-li mít zájem. A opravdu na nás nezapomněl, takže jsme se tam byli minulou sobotu skutečně podívat. Zvenku zámek vypadá jako obrovský, jeho hradby jsme loni obcházeli poměrně dlouho. Uvnitř se ale ukrývá spíš menší objekt, ovšem krásně romanticky upravený, jak to měla šlechta ve zvyku v 19. století. Jeho podobu mu vtiskl tehdy ještě student, později ovšem slavný architekt, Jan Kotěra. Naštěstí si ji uchoval až dodnes a vypadá skutečně pohádkově.

 

Přijeli jsme asi půl hodiny před začátkem koncertu a návštěvníci se už pomaličku scházeli na malém nádvoří. Stačili jsme si v poklidu nafotit vše, co nás zajímalo, a asi ve tři čtvrtě na šest jsme byli vpuštěni na úzké schodiště vedoucí do prvního patra, kde se pak z poměrně úzké chodby vcházelo do Rytířského sálu, v němž bylo asi sto židlí pro návštěvníky. Zámek patřil před zestátněním v r. 1948 Mladotům a těm byl v restituci také vrácen. Na dřevěném stropu Rytířského sálu je umístěna řada dřevěných erbů s nimi zřejmě spřízněných rodů, na stěnách jsou pak rozvěšeny různé šlechtické portréty. Jelikož je nyní zámek ve vlastnictví Lobkowiczů, těžko říct, o čí předky nebo příbuzné vlastně jde. Zato na dřevěném obložení stěn jsou vyřezávané německé nápisy z doby neogotické přestavby zámku týkající se Mladotů ze Solopisk.

 

Když jsme si nafotili i tento krásný interiér, zaplnil se postupně sál téměř do posledního místečka a přivítal nás na úvod pán, který ze zdravotních důvodů omluvil starostu Sedlčan a připomněl, že se jedná již o 20. ročník tohoto festivalu, načež poděkoval manželům Mladotovým za poskytování prostor zámku po většinu předchozích ročníků a manželům Lobkowiczovým za to, že v této pěkné tradici pokračují. A jako překvapení ohlásil přítomnost německého hudebního skladatele Holmera Beckera, který složil jednu ze skladeb uváděného programu. Poté již nastoupil Sukův komorní orchestr, aby přednesl Sinfonii X h moll Felixe Mendelssohna – Bartholdyho (1809 – 1847), příjemnou skladbu, vhodnou na uvedení návštěvníků do sváteční atmosféry.  Při jejím poslechu jsem si uvědomil, jak jinak podobná hudba zní v malém zámeckém sále než v koncertní síni, kde se akustika může rozléhat ve větším prostoru. Bylo tak fajn si představovat, jak v autentickém prostředí kdysi asi zněla zámecká kapela. Připadalo mi, jako když každý nástroj tady vynikne víc sám za sebe a že výsledný zvuk se tolik neslévá do celkového tvaru. Zajímavá zkušenost.

 

Po vřelém potlesku se slova ujal koncertní mistr Martin Kos, aby vysvětlil, že zatímco předchozí den festivalu byl věnován klasicismu v hudbě, dnešní koncert je ve znamení barokních hudebních forem, a to i jako inspirace u pozdějších skladatelů. O Sinfonii X h moll ještě prozradil, že ji Mendelssohn napsal jako třináctiletý. A dále už přivítal Holmera Beckera (1955) a vysvětlil, že i jeho Giacona pro smyčcový orchestr je inspirována barokem, že si pro ni skladatel „vypůjčil“ kráčející motiv z Bachovy skladby Air, nad nímž pak rozvíjel v krátkém sledu hlasy jednotlivých nástrojů, čímž představil svůj vlastní pohled na baroko. Nevím sice, jestli jsem to zaznamenal úplně správně, ale i tak mám tyhle zasvěcené úvody docela rád, protože mi pak umožňují dané skladbě mnohem lépe porozumět a o to víc si ji vychutnat. Beckerova Giacona pro smyčcový orchestr pak na mě zapůsobila jako půvabné svěží dílko, které obléklo barokní atmosféru do současnější slušivé podoby, ovšem bez nějakých násilných výstřelků – řekl bych, že ji Holmer Becker zpracoval s patřičnou pokorou a respektem ke svým dávným předchůdcům, což ho umělecky jen šlechtí. Úspěch měla tato rozsahem nevelká skladba veliký, obecenstvo dlouho aplaudovalo, a i z tváře skladatele čišela při jeho závěrečné děkovné úkloně radostná spokojenost. Dojem ze skladby nezkazilo ani to, že asi tříletá holčička sedící na klíně své mámy hned za skladatelem ve druhé řadě upustila v jejím úvodu cosi hlasitě na podlahu. Mladá maminka se na ni pak tvářila dost přísně, zatímco jedna z houslistek se směrem k ní po zbytek skladby naopak vstřícně usmívala. Já sám jsem si jen v duchu pro sebe opět (jako již tolikrát) položil otázku, proč berou lidé tak malé děti na podobné koncerty, prohlídky zámků apod., když ty z toho ještě evidentně nemohou nic mít a je to myslím i proti jejich přirozenosti.

 

První část večera uzavíralo Concertino dedicato pro housle a smyčcový orchestr od Zdeňka Lukáše (1928-2007), na které jsem se těšil nejvíc, a rozhodně jsem opět nebyl zklamán, stejně jako při jeho nedávném předvedení na letošním  II. abonentním koncertu Sukova komorního orchestru. Hudebníci je zahráli opět s velkým nasazením a perfektně, takže mě skladba strhla jak svým současným vyzněním, tak i svou naléhavostí, a měla i patřičnou hloubku, do níž jsem se mohl cele ponořit. I návštěvníci ji přijali vstřícně, i když starší paní za mnou po jejím skončení utrousila ke svému manželovi – „Tak tohle nebylo zrovna podle mého gusta.“. Načež jí manžel okamžitě přitakal, že Beckerova Giacona byla rozhodně lepší. Je samozřejmě věc svobodné volby a vkusu každého, co se mu líbí, ale opět se mi potvrdilo, že české publikum je většinově značně konzervativní a na soudobou hudbu není příliš zvyklé, ani ji nevyhledává. Sukovci ale mají u mě velké plus, že se své posluchače na ni snaží také naučit a postupně uvyknout.

 

Přítel si jako řidič nemohl o přestávce dát víno a odmítl i jinou formu občerstvení, tak jsem na nádvoří seběhl bez něj a koupil si skleničku Modrého Portugalu (chtěl jsem deci, ale odhadem jsem dostal možná deci a půl) a hořkou oplatku Siesta, což bylo dohromady účtováno za velmi slušných 37,- Kč. Neuposlechl jsem tak důrazné varování kamaráda, od nějž jsme dostali volné vstupenky, abychom si zde víno rozhodně nedávali, že snad v životě nepil horší než právě to, které se každoročně rozlévá na tomto festivalu. Ten můj Portugal ale byl docela slušný, navíc se rozlévalo několik druhů lahvového vína, takže možná došlo v tomto směru oproti minulosti k pozitivnímu posunu. Na dvoře jsem také zahlédl se skleničkou v jedné ruce a notebookem v druhé skladatele Holmera Beckera a napadlo mě požádat ho o autogram do programu, jenže jsem u sebe neměl propisku. Mezitím ale z vyhlídkového ochozu hradeb ke mně sešel přítel, který u sebe propisku měl, tak jsem si umělce vyčíhal před příchodem do sálu (až bude mít aspoň jednu ruku volnou) a on mi program s radostí a ochotně podepsal. Poděkoval jsem mu a pogratuloval ke skvělé hudbě, načež mi pokynul, ať vstoupím do sálu jako první. Samozřejmě jsem mu naopak zdvořile odvětil „Až po Vás“, jenže on se sympatickým úsměvem trval na svém, tak mi nezbývalo než jít, protože za námi se již tvořila fronta a nechtěl jsem ostatní zdržovat. Přítel si pak ze mě dělal legraci, jaká je prý na mně vidět z toho získaného autogramu radost, já se ale usmíval hlavně tomu, jak příjemný a sympatický člověk je tento německý skladatel. Přítel mi pak ještě stačil špitnout (nic mu totiž nikdy neunikne, někdy ovšem i k mé smůle), že před odchodem na přestávku přišel za skladatelem Beckerem i pan Lobkowicz a setrvali spolu chvíli v družném hovoru, který spolu vedli německy.  Nic dalšího mi tedy už bohužel vzhledem k neznalosti němčiny prozradit nemohl, s čím bych se tu případně mohl s vámi exkluzivně ještě také podělit.

 

Ve druhé části večera byla na programu už jen Serenáda E dur Antonína Dvořáka (1841-1904). Sukův komorní orchestr ji interpretoval opět skvěle, ale občas se mi zdálo, jako by si nějaký smyčec někdy „vrznul“ trošku jinak, než má napsáno v notách. Chvíli mi to připadalo u tak vynikajícího orchestru zvláštní, ale když jsem si posléze všiml dokořán otevřeného okna do parku hned za hudebníky, tak mi to docvaklo. Dvořákova hudba rozezpívala i ptáčky na stromech, a tak jsme to měli i se samozvanými „sólisty“ navíc. Členové orchestru jsou však profesionálové a zdálo se, že to vůbec nevnímají – hráli si to své bez sebemenšího zaváhání. A já se v duchu musel usmívat, protože jsem tak ulovil další zajímavý zážitek do své „recenze“. Po skončení se aplaudovalo tak, že bylo brzy jasné, že bez přídavku se to obejít nemůže. A tak Martin Kos ohlásil Janáčkovu Sarabandu, opět tedy inspirovanou barokní hudbou. Ocenil jsem i to, že na rozdíl od vystoupení v koncertních sálech bylo krásně rozumět, jaký přídavek hudebník ohlašuje. Muzika to byla samozřejmě moc pěkná, i když na mě nepůsobila vůbec janáčkovsky, takže jsem usoudil, že bude asi ze skladatelova ranného období. To si ale samozřejmě jen domýšlím, vůbec to tak být nemusí.

 

Znovu následoval bouřlivý a spokojený potlesk, další přídavek se však už neobjevil, a tak se všichni po krásném hudebním večeru začali pomalu zvedat k odchodu. Opravdu ale hodně pomalu, takže jsme byli s perspektivou cesty do Prahy o něco pohotovější a odjížděli jsme od zámku mezi prvními plni opravdu krásného zážitku. Koncert se líbil i příteli, jen na rozdíl ode mne upřednostňoval ony „klasičtěji“ vyznívající skladby, zatímco mě nejvíc ze všeho uchvátilo Concertino Zdeňka Lukáše.  Každopádně se ovšem Sukův komorní orchestr i tentokrát opět víc než vyznamenal!

 

 

 

Praha, 29.5.2017

 

https://www.youtube.com/watch?v=5yFPQ4VTEAA