Anton Pavlovič Čechov: RACEK – trochu jiná recenze

 

Režie: SKUTR

Scéna: Jakub Kopecký

Kostýmy: Simona Rybáková

Hudba: Petr Kaláb

 

Irina Arkadinová: Klára Sedláčková-Oltová

Konstantin Treplev: Pavel Neškudla

Petr Sorin: Pavel Tesař

Nina Zarečná: Marie Poulová

Boris Trigorin: Petr Jeništa

a další

 

 

Divadlo v Dlouhé, Praha, 21.6.2017 v 19:00

 

Do Divadla v Dlouhé chodím rád, protože už předem vím, že na ony plytké a povrchní konverzačky vhodné pro nenáročné publikum tam určitě nenarazím a že i klasika tam bude ztvárněna spíš neklasicky, tedy současně. Což se samozřejmě nemusí úplně pokaždé povést, ale každopádně to je aspoň vždy snaha o skutečné, nikoliv předstírané dramatické umění. Když jsme tedy s přítelem vyrazili na Čechovova Racka, byl jsem docela zvědav, co z toho vyleze, a zároveň ve mně trochu hlodaly i obavy, protože od režisérské dvojice SKUTR jsem dosud viděl jak skvělé kusy, tak i třeba Janáčkovu Lišku Bystroušku loni na českokrumlovské točně, kde mě právě režijní ztvárnění příliš nenadchlo.

 

I v horkém letním večeru bylo divadlo zcela zaplněné, což měsíc po premiéře dávalo určitou naději, že představení snad nebude žádný propadák. Místa jsme měli v pěkné sedmé řadě a když se hlediště začalo těsně před začátkem stmívat, polohlasně jsem se zaradoval, že zrovna sedačky před námi zůstaly jako zázrakem prázdné a že tedy budeme mít i pěkný výhled. V tu chvíli se ale dvojice sedící blíže ke kraji šesté řady hbitě přesunula na ona volná místa a mladý muž k tomu oplýval i poměrně bujnou kšticí, takže jsem měl vzápětí po radosti. Člověk se holt nikdy nahlas radovat nemá, to je přece známá věc – dobře mi tak!  Když se pak jeviště rozzářilo, scéna připomínala kinosál, jehož podlahu pokrývala spousta papírové makulatury, oněch typických tenkých proužků, které vyjíždí z kancelářských skartovaček. Zhruba uprostřed v ní ležel psací stroj a když se hromada  makulatury vedle něj začala zdvíhat, vynořil se z ní Kosťa Treplev a stroj odnesl na psací stůl, aby na něm mohl vyťukávat svou divadelní hru, kolem jejíhož inscenování se pak točí zápletky a  obnažují vztahy mezi jednotlivými postavami, včetně jejich charakterů a mentality. Poté za jakýchsi výkřiků postupně vtrhly na scénu další postavy a jejich grimasy i stylizovaná gesta byly hodně přepjaté a nepřirozené. Do toho se při sebemenším projevu kterékoliv postavy na jevišti vždycky odněkud zprostředka hlediště hlasitě a nezřízeně rozesmála jakási dívka či mladá žena a já začal tušit katastrofu. Pociťoval jsem v sobě, jak se vůči tomuto ztvárnění Čechova začínám pomaličku a nenápadně zatvrzovat a jak už si podvědomě sumíruju, co všechno se mi na něm nelíbí. Trošku jsem se přitom ale vylekal sám sebe a zkusil se sobě navzdory přeci jen trochu víc otevřít režijnímu pojetí.  To mi sice prvních pár minut  dost ztěžovalo ono nevkusné hlasité hýkání z publika, až jsem se oproti svým zvyklostem začal otáčet, abych zjistil, jak taková neomalená osoba může asi vypadat a případně ji zkusil zpacifikovat svým pohledem. Dotyčnou se mi sice v přítmí sálu identifikovat nepodařilo, ale možná byl někdo úspěšnější než já, protože onen nepříjemný demonstrativní řehot naštěstí brzy ustal a pak už se ozýval jen zřídka a přeci jen mnohem uměřeněji.

 

Postupně jsem si tak začal zvykat na onen přepjatě stylizovaný a expresivní způsob herectví, jehož pomocí se snažil režisér prostředky nikoliv jemnými vykreslovat psychologii jednotlivých postav. Tím mám na mysli častou křečovitou a trhanou  gestikulaci a mimiku, nepřirozený pohyb, vydávání všelijakých zvuků a pazvuků, jimiž byl divák vtahován do momentálního duševního rozpoložení té které postavy. Tuto komunikaci souboru s divákem jsem tedy trošku proti své počáteční vůli vzal na milost, naladil se na ni i proti své vlastní přirozenosti, a musím říct, že jsem se do jednání účinkujících postupně zdařile vcítil a prožíval s nimi čím dál autentičtěji to, co se na jevišti odehrávalo. Přispěla k tomu určitě i výborná hudba Petra Kalába, která dodávala dění na jevišti ono potřebné citové napětí, které bylo jinak destruktivně potlačeno v hereckém projevu samotném. Divák tak dostal možnost  vklouznout do příběhu pomocí skloubení různých nabídnutých komunikačních rovin. Ocenil jsem také při různých pěveckých projevech herců, jak jim to opravdu jde (většinou to bývá naopak herecká slabina), a když si střihli občas společně i častušky, znělo to téměř autenticky rusky a spoluvytvářelo tak patřičnou atmosféru. Opět jsem také jako nedávno v Oblomovovi obdivoval Jana Vodráčka, který měl sice jen menší roli, ale skvěle zvládal svou balalajku a i s její pomocí posouval dění na jevišti tím správným směrem. Nevím, zda to bylo i třeba onou zdařilou hudební stránkou inscenace, ale přistihl jsem se, že v dusném ovzduší horkého letního večera začínám občas upadat do jakéhosi příjemného polospánku, podobně jako se mi to stává třeba u oper. Nicméně děj jsem stále stačil sledovat a to dokonce až tak, že jsem s ním téměř dokonale sám splynul, jak jsem se do něj nakonec vžil. A přestože první část představení trvala téměř dvě hodiny, vůbec jsem se během ní nenudil.

 

Na přestávku jsem tak odcházel velice spokojený a při pohledu na dlouhatánskou frontu u baru jsem byl ještě spokojenější, že v ní nemusíme stát, protože jsme si své vínko předplatili předem, a tak nás čekalo už připravené na jednom ze stolečků.  S přítelem jsme si ho pak raději odnesli do zadního foyer, kde bylo jen málo lidí, a tudíž i lépe dýchatelno, abychom si vyměnili své dojmy. Tentokrát tedy byly dost protichůdné – zatímco ze mě vyzařovala spokojenost, přítel se prý vysloveně nudil a ty dvě hodiny tak na něj byly opravdu přespříliš dlouhé. Samotný děj se mu zdál unylý a nezajímavý a líbila se mu jen akční Koljova matka, úspěšná herečka Irina Arkadinová, která vlastně manipuluje všemi ostatními postavami hry. Je to taková typická sebestředná a afektovaná celebrita, která nesnese, aby se pozornost upírala na kohokoliv jiného, než na ni samotnou, a přezíravě sráží i sebevědomí a ambice svého vlastního syna. Na to jsem mu se smíchem opáčil, že se ani nedivím, že se mu líbí právě taková „zápora“, za což mi kupodivu ani pořádně nevyčinil, asi byl opravdu hodně unavený. Litoval jen, že tento Čechov není pojat klasicky, že by se pak možná při něm tolik nenudil. Ubezpečil jsem ho ale, že spíš pravý opak by byl pravdou, a přiznal jsem se mu, že u většiny klasicky ztvárněných Čechovových her jsem se dřív také dost nudil, a to třeba kdysi i v moskevských divadlech, nejen v těch našich či v televizi, a že jsem kolikrát ani moc nechápal, o co v nich vlastně jde. A pochvaloval jsem si, jak právě toto expresivní a přepjaté herectví mi teprve pořádně odkrývá, o jaké vzájemné konflikty mezi postavami jde a jaké zápasy vlastně svádějí i uvnitř sama sebe. Zkrátka mi tyhle současné inscenační postupy docela vyhovují, když jsou ovšem kvalitně provedené, a ne jen sebestředně vyhnané na efekt do nesmyslného extrému, aby režisér co nejvíc zviditelnil své vlastní nenasytné ego. A to se tu naštěstí podle mne nestalo. Na druhou stranu jsem ale připustil, že i na mě toho přeexponovaného řvaní je občas také až moc a že bych rovněž uvítal, kdyby ho bylo přeci jen znatelně méně. Nicméně celkový dobrý dojem z představení mi to nekazí.

 

Po přestávce už byl děj o poznání kratší a měl podle mě i o něco větší spád. Zdálo se mi ale, že naopak přibylo té výrazné stylizace „á la Wilson“, kdy herci víc sdělovali různými gesty a pozicemi těla, než přímo slovy, což nebylo myslím nijak na škodu. V této části hry se ale mnohé podstatné odehrávalo na jevišti v sedě či dokonce vleže, takže vzhledem k malé elevaci hlediště jsem se musel neustále naklánět tu doprava, tu doleva, tedy přesně opačně, než kam se zrovna naklonil mladík přede mnou. V jednu chvíli jsem si všiml, že v podobných vlnách se pohybuje většina hlav diváků v mém zorném poli, aby jim něco podstatného neuniklo. Když už tedy SKUTR měl potřebu přenést po přestávce hru do nižších poloh vzhledem k úrovni jeviště, mohl to alespoň vylepšit kvůli snazší viditelnosti  nějakými podstavci či praktikábly, na kterých by pak herci polehávali, místo aby se váleli přímo na podlaze.  Třeba si  mou poznámku někdo z nich přečte a v nějakých dalších reprízách už to budou mít diváci o poznání snadnější. Ale to je jen taková drobnost, celkově jsem byl s představením, se všemi jeho složkami, velmi spokojený. Líbily se mi v podstatě i všechny herecké výkony, i když přeci jen o něco výraznější než ostatní asi byla Klára Sedláčková – Oltová, coby hrečka Arkadinová, a  také Pavel Neškudla, coby její syn Kosťa. U něj režie vsadila i na jeho pěknou postavu a nechala ho často hrát svlečeného do půli těla, přičemž na závěr mu dokonce Marie Poulová v roli Niny Zarečné stáhla i slipy, když ležel na zemi na břiše. Na zlomek vteřiny se přitom mohli pozorní diváci ujistit i o tom, že mu žádné atributy mužství skutečně neschází. Při  závěrečných mnoha děkovačkách si už ale na sobě přidržoval obrovitý plášť, který mu přenechal Petr Jeništa coby Trigorin. Tím se aspoň vysvětlilo, proč na poslední scénu přišel v tak neforemném kostýmu, který se všem ostatním zcela vymykal a působil hodně podivně.

 

Nadšení diváků bylo veliké, přítel tak zůstal se svými dojmy z představení v jasné menšině. Je to ale samozřejmě otázka individuálního vkusu každého, zda ho oslovují víc klasické režijní postupy nebo ty současné. Je tedy jen na vás, zda si to budete chtít ověřit i sami na sobě. Já se vás snažil férově navnadit i varovat zároveň – nad vaším případným vlastním přijetím této inscenace si tedy myju ruce.

 

 

 

Praha, 24.6.2017

 

http://www.divadlovdlouhe.cz/repertoar/racek/