Luigi Cherubini: MEDEA – trochu jiná recenze

 

DIVADLO J. K. TYLA PLZEŇ ve Stavovském divadle v rámci 13. ročníku Festivalu hudebního divadla Opera 2017, 4.10.2017 v 19:00

 

Dirigent: Norbert Baxa

Režie: Martin Otava

Scéna: Ján Zavarský

Kostýmy: Dana Haklová

Světelný design: Antonín Pfleger

 

Medea: Katarína Jorda

Giasone, velitel Argonautů: Philippe Castagner

Creonte, král korintský: Pavel Klečka

Glauce: jeho dcera: Vanda Šípová

Neris, Medeina důvěrnice: Jana Foff Tetourová

 

 

Opery Luigiho Cherubiniho se u nás po 2. světové válce vůbec nehrály, takže plzeňská Medea je v tomto směru pro české publikum objevná. Šel jsem na ni proto s velkou zvědavostí, i když od díla již z r. 1797 jsem si zas tolik nesliboval, neboť mám raději spíš pozdější opery. Už samotná předehra ale působila velice svižně a po jejím skončení se téměř zaplněným Stavovským divadlem dokonce rozezněl potlesk, což na letošním festivalu Opera 2017 nebývá až tak častým zvykem.

 

Velice příjemně na mě také zapůsobil okamžitý výtvarný dojem po vytažení opony. Scéna byla hezky designově pojatá, nebyla nijak doslovná a navozovala pocit jakéhosi společenského prostoru nebo velkého salonu zaplněného postavami evokujícími elegantní a noblesní styl 30. let minulého století. Celkové vyznění také dotvářelo měnící se barevné osvětlení a zadní projekce obrovských ženských portrétů, které vypadaly jako z obálek módních nebo společenských časopisů. Celý prostor pak byl zaplněn různými postavami ve slušivých a barevně vkusně navzájem sladěných elegantních kostýmech. To vše byla přímo pastva pro oči. Jistý erotický náboj celému výjevu dodávala postava Glauce, která byla jen ve spodním prádle, jako když se teprve chystá oblékat. Její představitelka Vanda Šípová si ale mohla pohyb na scéně v takto sporém oblečení dovolit, protože na to má zkrátka postavu. Navíc k tomu nádherně zpívala, takže úvodní dojem byl opravdu dokonalý a celému představení tak byla od počátku nasazena dost vysoká laťka, která naštěstí vydržela až do konce, což se ne vždy stává.

 

Má původní očekávání tedy byla hned v úvodu výrazně překonána a překvapeně jsem zíral, že i tak „stará“ opera mě může ohromit jak po hudební stránce, tak i velmi zajímavým a „moderním“ ztvárněním, kdy nezbývá žádný prostor pro posluchačskou ani diváckou nudu. A ze svého údivu jsem v podstatě nevycházel až do konce představení.

 

Tentokrát jsem seděl ve třetí řadě, takže jsem dění na jevišti mohl sledovat hodně zblízka, což bylo příjemné, zato ke čtení titulků jsem musel každou chvíli zaklánět hlavu až dozadu a číst je z ostrého úhlu až kdesi u stropu. Aspoň jsem si tak trochu procvičil svůj stářím už poněkud ztuhlý krk. Skvěle provedená Cherubiniho hudba mě úplně vtáhla, byla nad očekávání dramatická a krásně vyjadřovala nejrůznější emoce, kdy zejména sólisté měli velkou příležitost předvést své umění nakládání s hlasem, které bylo často opravdu virtuózní, až se tajil dech.  Líbilo se mi také, že známé antické téma zde nebylo ztvárněno nijak archaicky, ale opravdu současným způsobem, takže se divák mohl do příběhu náležitě vžít díky perfektnímu fungovaní všech přítomných složek – hudební, výtvarné i dramatické – které se kongeniálně vzájemně posilovaly a účinek na diváka tak byl opravdu silný.  Mnozí sólisté předváděli skvělé výkony, ať už to byla Katarína Jorda, Vanda Šípová, Pavel Klečka či Jana Foff Tetourová, ale neztratil se ani Philippe Castagner a všichni ostatní.  Jeden kamarád – hudební nadšenec ještě o generaci starší než já, který bývá zejména k výkonům sólistů hodně náročný a kritický, mi o přestávce u sklenky sektu s nadšením sděloval, jak je příjemně překvapený, že i na oblastech jsou tak výborné hlasy. Dlužno říct, že zejména Katarína Jorda dokonale využila velký prostor, který jí poskytuje v této inscenaci její role, a předvedla skutečně skvělý a mimořádný výkon, za který také sklidila na konci zaslouženě mimořádně velké ovace.  Její výkon musel tentokrát vysoce ocenit i onen hudbymilovný kamarád, který ji před pár dny poměrně kriticky hodnotil v roli Lady Macbeth v opavské inscenaci . Mně se dokonce zdálo, že svůj velice náročný part zpívala se stupňující se virtuozitou až do strhujícího finále, což bylo skutečně obdivuhodné. K tomu je nutné přičíst i její výborný herecký projev, kdy došlo třeba i na až hypnoticky přesvědčivé čarování se soškami voodoo, což opět zajímavě upoutávalo divákovu pozornost. Katarína Jorda Medeu zkrátka nejen zpívala a hrála, ona se jí sama skutečně stala, z čehož chvílemi až mrazilo. A mrazení ve zlé předtuše zde bylo zcela na místě, protože Medea v závěru z pomsty, že ji Iáson opustil, zabije jejich dvě malé děti.

 

Nelze pominout ani povedenou režijní stránku představení, jak už koneckonců z mého hodnocení asi i samo vyplývá. Oceňuji velice to, že i tak „staré“ hudební dílo dokázal režisér nenásilně a zároveň dostatečně atraktivně přiblížit vnímání současného diváka, takže na mě nepůsobilo vůbec muzeálně archaicky, což se mi u starších oper jinak někdy stává. Cherubiniho opera je v plzeňském ztvárnění opravdu životaschopné dílo, které bezesporu obstojí i vedle tradičních stále dokola uváděných kusů operního repertoáru a je tak jeho více než vítaným obohacením. Nemohu nepřipomenout ani skvostné vícehlasé árie a sbory, které svědčí o Cherubiniho kompozičním mistrovství a byla lahůdka si je také užívat. Kdybych tentokrát i chtěl hledat něco, co by se dalo plzeňské Medee vytknout, asi bych to stejně nenašel. A neméně spokojeni byli nejspíš i ostatní návštěvníci tohoto představení, alespoň o tom svědčil i závěrečný bouřlivý aplaus, který si všichni účinkující a realizační tým dlouho a zaslouženě také užívali. Pokud by některá z Libušek, což jsou čestné festivalové ceny za nejlepší inscenace a interpretační výkony, putovala letos do Plzně, vůbec by mě to nepřekvapilo.

 

 

Praha, 5.10.2017

 

https://www.djkt.eu/medea