Anotace: @&@ Rovněž liberečtí svým účinkováním na festivalu Opera 2017 přítomné publikum doslova oslnili.
Divadlo F. X. Šaldy Liberec ve Stavovském divadle v rámci 13. ročníku Festivalu hudebního divadla Opera 2017, 6.10.2017 v 19:00
Dirigent: Martin Doubravský
Režie: Linda Keprtová
Scéna: Marie Blažková
Kostýmy: Tomáš Kypta
Choreografie: Marie Hanousková
Thaïs: Lívia Obručnik Vénosová
Athanaël: Csaba Kotlár
Nicias. Dušan Růžička
Crobyla: Miroslava Časarová
Myrtale: Alžběta Vomáčková
La Charmeuse: Vanda Šípová
a další
Houslové sólo: Petr Matěják
Vstupenku na Thaïs jsem nějakým záhadným způsobem zašantročil, což mě nejdřív zamrzelo, ale na druhou stranu jsem to připsal milostivému osudu, který se rozhodl uspořit mi nějaký čas, kterého se mi právě nyní zoufale nedostává, a vás i mne nechat trochu odpočinout od těchto „recenzí“, kterými vás zahlcuji, protože čeho je moc, toho je zkrátka příliš. Jenže osud si se mnou ve skutečnosti jen tak trochu pohrál. Když jsem se totiž o své ztracené vstupence zmínil před kamarádkou, šibalsky se na mě usmála s tím, že to je prima, protože můžu alespoň na toto představení doprovodit jejího manžela, neboť ona samotná se musí ten večer věnovat čemusi naléhavějšímu a její vstupenka by jinak propadla. A jak řekla, tak se i stalo. A jelikož její manžel (a zároveň rovněž můj kamarád) si chtěl poslechnout už úvod k představení s jeho režisérkou Lindou Keprtovou, sešli jsme se před divadlem již v 18:30, abychom se dozvěděli mimo jiné, že režisérka si na této opeře cení především to, že klade jen otázky, aniž by na ně dávala odpovědi. A že v ní jde vlastně o konflikt dvou světů – sakrálního a profánního, které by mohly klidně koexistovat spokojeně vedle sebe, kdyby se ovšem vzájemně respektovaly, což se bohužel neděje ani dnes, čímž je poselství opery stále aktuální. Jedinci jsou tak vnějším tlakem manipulováni a připravováni o svou vnitřní rozhodovací svobodu. Dlužno ještě dodat, že ani tato opera se stejně jako plzeňská Medea u nás po 2. světové válce nikdy nehrála, takže i liberečtí přivezli na festival objevný počin.
Kamarád mi ještě před představením sdělil, že ač byl celý život aktivním hudebníkem, Thaïs také ještě nikdy neviděl, jen z ní občas hrál známé houslové sólo „Méditation“, které se uvádí i samostatně. Oba jsme tak byli na to, co nás čeká, patřičně zvědaví. Usedli jsme tedy do jedné z prostředních lóží na 1. balkóně, kde se zdálo, že zůstaneme dokonce sami, jenže asi po pěti minutách poté, co zazněly úvodní tóny, jsem zaslechl otevírání dveří a kdosi obsadil zbylá dvě místa. Nenechal jsem se však už od pěkné hudby vyrušovat, a tak jsem se s onou opozdilou dvojicí pozdravil až o přestávce.
Scéna ani u tohoto představení nebyla nijak doslovná. Tvořilo ji zejména množství jakoby jednodílných skříní bez dveří, s nimiž se během představení všelijak nápaditě manipulovalo. Schovávaly se do nich například jeptišky jako do jakýchsi otevřených nik, daly se vevnitř i rozsvěcet LEDkovými páskami, což také posloužilo všelijakým efektům. A když se položily na zem zadní stěnou vzhůru, mohly sloužit jako praktikábly, po nichž a kolem nichž se dalo různě pohybovat, a v závěrečné části dokonce vytvořily jakýsi les stylizovaných křížů, jakmile za nimi ukryté postavy rozpažily ruce, což bylo docela působivé. V zadní části jeviště pak byla obrovitá stěna z velikánských svislých žaluzií, které se buďto otevřely a vytvářely tak volný průhled do prostoru nebo se na ně dalo různě promítat, když se zavřely do jednolité plochy. S těmito prvky se během představení různě nápaditě pracovalo a dotvářel se tak rámec pro navození příslušné atmosféry i pro zapojení divákovy fantazie v nacházení různých symbolických významů.
Ony dva světy, o kterých mluvila před představením režisérka, byly zřetelně rozlišeny nejen hudebně, ale i střihem a barevným pojetím kostýmů. Mniši a jeptišky byli v jakýchsi khaki zelených hábitech a zejména mniši s jakýmisi turbany na hlavě včetně hlavního mužského hrdiny Athanaëla připomínali islámské džihádisty, což silně kontrastovalo s křiklavou atmosférou zábavního podniku s erotickými službami, v němž působila Thaïs a z něhož se ji rozhodl Athanaël vyvést na jedinou pravou cestu, to je cestu služby Bohu a nevěsty Kristovy. Sám se ale do ní přitom beznadějně zamiluje, ovšem službou „vyššímu“ cíli tak vlastně obětuje nejen Thaïs, ale i sám sebe, což si naplno bolestně uvědomí teprve poté, kdy Thaïs v klášteře následkem asketického odříkání umírá.
Massenetova hudba je nádherná, velmi působivě navozuje měnící se atmosféru během celého představení, od jemných až snových lyrických poloh (také jsem se místy přistihl, že už sním málem doopravdy), přes rozdováděné pasáže nočního života v podniku s lehčí pověstí, až po dramaticky vypjaté emoce, kdy se v obou hlavních hrdinech sváří touha po lásce s povinností asketického pokání. Doslova všichni sólisté přitom předvedli skvělé pěvecké výkony, a to i ti v menších rolích, což krásně umocňovalo dokonalý divácký prožitek. Nezanedbatelnou roli sehrály i taneční pasáže s nápaditou baletní choreografií při zobrazení nevázaného veselí v onom zábavním podniku. V menší rolí se opět blýskla Vanda Šípová a opět se na scéně pohybovala jen v erotickém spodním prádle podobně jako v plzeňské Medee, což si právě ona může dovolit, a zdá se, že toho operní režiséři (i režisérky) rádi využívají.
Už o přestávce si kamarád u sklenky výborného růžového (55,- Kč v tomto případě odpovídalo jeho kvalitě), na něž mne pozval, pochvaloval jak úchvatnou Massenetovu hudbu, tak i bezvadné pěvecké výkony a hru orchestru, čemuž jsem mohl jen přitakat. Líbil se mu i výkon sólových houslí, i když jako profesionál poznamenal něco o zpomalených vibratech, což je údajně dáno objektivně zkracováním šlach na prstech u některých hráčů vlivem postupujícího věku a nedá se s tím nic dělat. Já jsem samozřejmě nic takového nebyl schopen postřehnout a ona až tklivá houslová melodie se mi moc líbila, uměl bych si ji představit i zazpívanou třeba Karlem Gottem, jak byla melodicky podmanivá.
I po přestávce byla souhra všech opravdu vynikající a snad ještě i gradovala, takže představení mělo ohromný spád bez jakýchkoliv hluchých pasáží, při nichž by divák třeba pokukoval po hodinkách. Podobně jako v plzeňské Medee bylo lahůdkou vychutnávat si v kongeniálním vzájemném propojení všechny složky – hudební, výtvarnou i dramatickou. Rozhodně jsem nebyl sám, koho toto liberecké účinkování na festivalu Opera 2017 doslova nadchlo, o čemž svědčil bouřlivý aplaus, výkřiky „bravo!“ i mnoho děkovaček a opon.
Je radost vidět, jak vysokou kvalitu dnes některé oblastní scény dokáží nabídnout, a ještě k tomu s tak záslužně objevnou dramaturgií. Myslím si, že letos se bude Libušek hodně nedostávat a že to bude nadmíru těžké rozhodování, komu je nakonec udělit, protože to bude vždycky na úkor někoho dalšího, kdo by si ji také zasloužil. Nicméně takové starosti jsou nepochybně příjemnější než třeba opačné. Liberečtí se zkrátka v Praze ukázali v tom nejlepším možném světle a patří jim za to velký dík! Kdybych si tuto Thaïs nechal ujít, přišel bych o skutečně nevšední zážitek, takže stejný dík patří i mé kamarádce, která mi vstupenku ochotně přepustila a prý se bude těšit na mou „recenzi“. Pokud si ji tedy opravdu přečte, nechť zároveň zví, že mé pocity jsou v tomto směru velice smíšené, neboť bych jí tento zážitek přál ještě víc než sobě.
Praha, 7.10.2017
http://www.saldovo-divadlo.cz/program/detail-predstaveni/r/thais