Vít Zouhar & Rocc: ECHO – METAMORPHOSES II – trochu jiná recenze

 

Opera povera v rámci 13. ročníku Festivalu hudebního divadla Opera 2017, České muzeum hudby, 3.11.2017 v 19:00

 

Koncept / hudba / zvuk / live performance: Vít Zouhar, Rocc

Echo: Natalia Ushakova

 

S oběma tvůrci představení, skladatelem Vítem Zouharem i režisérem Roccem, jsem měl možnost se setkat dokonce osobně před čtyřmi lety po skvělém představení La Dafne ,  které se tehdy uskutečnilo v rámci festivalu Opera 2013 rovněž v Českém muzeu hudby (bože, jak ten čas šíleně letí!). Tehdy se mi to moc líbilo, a tak jsem se samozřejmě těšil na další neobvyklý zážitek. Sice jsem netušil, co konkrétně mě čeká tentokrát, ale i tak mi bylo jasné, že to bude zase něco netradičního. A byl jsem zvědavý o to víc, že jsem pozval i svou kamarádku – básnířku a těšil jsem se, co na to bude říkat i ona. Jenže letos ty naše společně naplánované operní návštěvy provázela neuvěřitelná smůla – minule ji přepadla viróza s vysokou horečkou a nyní mi odpoledne před představením zavolala celá nešťastná, že si v práci vymkla bolestivě kotník a musí tak zůstat doma, má zakázaný pohyb. Chvíli jsem pak dokonce přemýšlel, že tentokrát nechám i svou vstupenku propadnout, ale nakonec mi to nedalo a vyrazil jsem do Českého muzea hudby sám.

 

Už při příchodu mě zdálky zarazilo, že v atriu nejsou židle pro diváky rozmístěny divadelně, ale v jakýchsi ostrůvcích po celé ploše vždy tři zády k sobě.  Působilo to velmi zvláštně a trochu mě to i vylekalo, co se to vlastně bude dít. V podobných nestandardních případech mám vždy malinko obavy, abych nebyl nucen se také jako divák nějak interaktivně zapojovat do dění, mám raději svou ničím a nikým nerušenou diváckou anonymitu. A ještě víc mě zarazilo, když jsem při příchodu do sálu dostal černou škrabošku na oči, jaké se rozdávají třeba při dálkových letech, s tím, že si ji mám na celou dobu představení nasadit. Na mou otázku, zda je to povinné, se půvabná slečna mile usmála a bez možnosti případné odmluvy důrazně přitakala, že ano. Nu což. Naštěstí jsem byl mezi prvními příchozími, takže jsem objevil jedno volné místo vedle jakéhosi pána na boční lavici u zdi, což mi připadalo méně rizikové než sedět zády k dalším dvěma neznámým divákům někde uprostřed atria.

 

Měl jsem i dost času přečíst si v klidu program, a tak jsem se dozvěděl, že „opera ambient ECHO- METAMORPHOSES II je výzkumně-experimentálním operním projektem spolku opera povera, který se zabývá hledáním nových hudebně-divadelních forem…“, který „vychází z Roccovy teze: vše, co jakýmkoliv způsobem propojuje zvuk a prostor, může být interpretováno jako opera.“ Až zpětně mi dochází, že Vít Zouhar je m.j. prorektorem Univerzity Palackého v Olomouci a že se v prostoru snímalo po celé ploše na kameru ještě před zahájením představení, když diváci, respektive posluchači, teprve přicházeli do atria. Nejspíš jsem se tedy stal i jakýmsi pokusným králíkem. Ale nešť! Co by člověk pro další posun uměleckých hranic neudělal.

 

Námětem tohoto díla je příběh horské nymfy Echó a Narcise, jejich zvláštní dialog z 3. knihy Ovidiových Proměn. Echó kdysi bohyně Héra potrestala za její upovídanost tak, že ji zbavila řeči, mohla opakovat jen poslední slova, která řekli jiní. Jako mnoho jiných žen se beznadějně zamilovala do Narcise, který však byl zahleděný jen sám do sebe, a tak dlouho se nakláněl nad svým obrazem na hladině, až spadl do vody a utopil se. Echó se hořem nad jeho smrtí pomalu ztrácela, až z ní zbyl jenom hlas, který se v horách, lesích a propastech opakuje jako ozvěna.

 

Když jsem se zhruba seznámil s tím, co mě čeká, i když jsem z toho stejně žádnou konkrétní představu příliš nezískal, všiml jsem si, že se v ještě poloprázdném atriu objevil také režisér Rocc a dal se do řeči s nějakým starším pánem a jeho ženou. Sice byl ode mě přes půl sálu vzdálený, ale zřejmě si všiml, že ho pozoruju, tak po mně několikrát také zvědavě střihl pohledem a zdálo se, že přemýšlí, odkud mě asi může znát. To mě docela potěšilo, protože jsme se setkali jen jednou jedinkrát před těmi čtyřmi lety, ale strávili jsme tenkrát v příjemné společnosti u jednoho stolu celý večer po představení, a tak jsem mu možná i po té době ještě mohl zůstat někde v podvědomí.   Po očku jsem se také díval po dalších příchozích a byl jsem zvědavý, jak budou reagovat na ono zvláštní uspořádání židlí v prostoru. Všichni ale zachovávali vcelku dekórum a tvářili se, že to s nimi nic moc nedělá. Pojednou jsem si všiml mimořádně pohledného mladíka, který s jakousi naprosto přirozenou a samozřejmou elegancí prošel sálem až k jedné z židlí kousek ode mne a na tu se usadil. Přiznám se, že se mi až zatajil dech, protože to vypadalo, jako by do sálu vešel sám nádherný Narcis. Prostě tak až snově přitažlivého mladíka jsem dosud ještě v životě nepotkal – úplné ztělesnění antického ideálu kalokagathia, tj harmonického souladu a vyváženosti tělesné a duševní krásy. Navíc působil velice sympaticky a skromně a netvářil se ani trošičku namyšleně, jak to zpravidla dělají ti, kteří si jsou své výjimečnosti vědomi. Nemohl jsem samozřejmě na něj zůstat úplně civět, aby si toho nevšimli třeba jiní, jako např. ta pěkná slečna opodál, která si pro změnu zase občas zvědavě nenápadně prohlížela mě. Ale to si nic nenamlouvám, abyste si snad nemysleli – v tom uspořádání židlí to zkrátka ani jinak nešlo, aby se člověk na svůj nedaleký protějšek občas nezadíval. Tak to byla taková docela milá předehra před začátkem představení, takový dotek přes sklo s krásou jiného druhu, než je ta hudební, i když obě mají jistě leccos společného. Tento blahodárný vjem jsem si pak uchoval ještě i během představení a po něm, a dokonce jsem se ho pokusil zachytit ještě v noci i ve verších , než ze mě zase vyprchá.

 

Ze zvědavosti jsem si ještě spočítal, kolik se nás asi tak na představení sešlo, a vyšlo mi něco k padesáti přítomným. Ani všechny židle nebyly obsazené, přestože jejich tříčlenné skupinky byly rozesety v atriu v poměrně velkých rozestupech. A pak už nás v sále obešla sympatická slečna a vyzvala nás, abychom si při prvních tónech nasadili na oči škrabošky. Ještě jsem si stačil všimnout, že Rocc sedí kousek opodál u stolečku s notebookem, ale jinak jsem žádné účinkující nikde neviděl. Poté už se ozvalo zahoukání zaoceánského parníku, nasadil jsem si tedy škrabošku na oči a od té chvíle se soustředil jen na zvukové vjemy. Následovaly jakési elektronické zvuky navozující meditativní relaxační podkres a do toho se monotónně, pomalu a až hypnoticky ozýval tlumený ženský hlas, který anglicky nabádal návštěvníky, ať si zakryjí oči a pohrouží se do světa, který budou vnímat jen skrze sluch. Nebyla to rodilá angličtina, což mi bylo příjemné, protože jsem alespoň z velké části rozuměl nebo vytušil, co onen podmanivý ženský hlas v jakýchsi ztrácejících se ozvěnách zhruba říká. Počáteční minuty působily poněkud instruktážně, asi jako když se hlas z média snaží navodit meditativní atmosféru, ale postupně se stále víc prosazovala minimalistická elektronicky modifikovaná hudba doprovázená hlasovými kreacemi zpěvačky, které z původně slovní artikulace přecházely až v neartikulované zvuky a člověk se postupně ocital v jakémsi téměř hypnotickém světě. Působilo to nesmírně uklidňujícím a příjemným dojmem, alespoň tedy na mne. Reakce druhých jsem sledovat nemohl, vzal jsem to opravdu poctivě a ani jednou jsem si škrabošku ze zvědavosti neodhrnul. Chtěl jsem mít prožitek zkrátka co nejdokonalejší.

 

Jelikož jsem už z programu věděl, že půjde o příběh Echó a Narcise, vnímal jsem hudbu i zpěv tímto prizmatem a hlavou mi procházely spíš neurčité obrazy spjaté snad především s vodním živlem, nedokážu je už zpětně úplně dešifrovat. Ale nejspíš ani nebyly nijak zvlášť konkrétní. Kupodivu se o mě ani nepokoušel spánek, jen jsem se pohroužil do vnitřního tajuplného světa a nechal se jím unášet. Jednu dobu se zpěvaččin hlas začal pohybovat v různých místech prostoru a přibližoval se skoro až ke mně a zase vzdaloval, jako by poletoval celým atriem z místa na místo. Bylo to velmi osobní a podmanivé a jako bych se tím sám přenesl do úplně jiného časoprostoru. Vůbec se mi z něj nechtělo pryč a když nás pak opět hlas zpěvačky začal připravovat na konec této „seance“ a začal nás zase uvádět zpět do reálného světa, bylo mi až líto, že už to vše zase končí. Zahoukání zaoceánského parníku bylo jasným znamením, že opět přistáváme u pomyslného břehu, a pak už se rozhostilo ticho a byl konec. Společně s ostatními přítomnými jsem si sundal škrabošku a začali jsme aplaudovat tvůrcům představení. Po celou dobu jsem si myslel, že hudba a zpěv jsou pouze reprodukované, ale když se odkudsi nejspíš od klavíru vynořil Vít Zouhar a zpoza sloupoví i Natalia Ushakova, došlo mi, že to byla kombinace počítačového zvuku a živého zpěvu a zřejmě i živé hudby. Těžko ale říct, když jsem vlastně nic neviděl.

 

Zaujalo mě také, že zmíněný krásný mladík si jako jediný v sále nesundal škrabošku ani při potlesku, teprve až po jeho doznění. Možná si tím tak onen prožitek z představení ještě o něco umocnil, těžko říct. Zeptat bych se ho stejně neodvážil. Zajímavé bylo, že posluchači se tentokrát ani příliš neměli k odchodu, a i po skončení ovací ještě většina z nich posedávala na svých místech nebo se pomaličku zvedla a jen tak postávala či popocházela v prostoru, jako kdyby ještě mělo něco přijít. Ale květiny už byly rozdány, takže program už byl evidentně zakončen. Proto jsem se vydal směrem k východu, a když mě půvabná slečna požádala o vrácení škrabošky, uvědomil jsem si, že jsem ještě v jakémsi polonáměsíčném transu, protože jsem vůbec netušil, kam jsem ji odložil, u sebe jsem ji totiž neměl. Chtěl jsem se vydat zpět a začít ji hledat nejspíš odloženou na lavici, na které jsem seděl, ale slečna se mile usmála a řekla, že to není třeba, že si ji tam už sebere sama. S úsměvem jsem se tedy odporoučel do šatny a pak na tramvaj. Představení trvalo jen hodinu, takže večer to byl sice nečekaně krátký, nicméně velice zajímavý a plný povznášejících dojmů. Prostě krása!

 

 

Praha, 6.11.2017

 

http://www.festival-opera.cz/program/echo.html