P. I. Čajkovskij: LOUSKÁČEK – VÁNOČNÍ PŘÍBĚH – trochu jiná recenze

 

Libreto a choreografie: Youri Vámos

Scéna a kostýmy: Michaell Scott

Světla: Klaus Gärditz

Dirigent: Sergej Poluektov

 

Starý lichvář Scrooge: Jiří Kodym

Otec – Ďábel: Federico Ievoli

Matka – Víla Vánoc: Aya Watanabe

KKlára – Andrea Kramešová

Policista – Louskáček: Francesco Scarpato

Obchodník s hračkami: Luboš Hajn

Jeho žena: Michaela Wenzelová

a další

 

V úterý dopoledne mi zavolal kamarád s otázkou, co dnes dělám. V domnění, že se mu uvolnil čas a chce pokračovat v generální opravě mého zbylého chrupu, jsem mu podrobně vylíčil svůj již pevně daný program do asi čtvrté hodiny odpolední, na což mi opáčil, že ho zajímá pouze to, zda mám volný večer a zda bych s ním nešel do Národního divadla na Louskáčka. Dostal totiž na něj od své pacientky dva volňásky. Jelikož jsem snad na Louskáčkovi přímo v divadle ještě nikdy nebyl, ochotně jsem souhlasil. Dvacet minut před představením, když jsem se už blížil k divadlu, mi zavolal, že teprve nastupuje do tramvaje na Míráku, tak jsem tedy zašel na služební vrátnici ND pro vstupenky a při zpáteční cestě přes piazettu u ND jsem si všiml několika nově nainstalovaných soch, či spíše výtvarných instalací  na ní, z nichž mě nejvíc zaujalo zmuchlané klubko jakoby do sebe v důsledku havárie sražených nákupních vozíků a z něho vycházející jejich další dlouhá řada zdvižená do mírného oblouku na jakési rampě, která do té srážky snad teprve směřovala. Nepřipadalo mi to ani moc pěkné, ani jsem nechápal, co to má vlastně představovat. Docvaklo mi to teprve tehdy, když jsem přišel blíž a přečetl si, že toto dílo z výtvarných ateliérů ND nese název „Vánoční kometa“. Hned jsem se tomu s chutí zasmál, jak je to zvlášť v tomto adventním období vtipné, a zároveň jsem se v duchu zastyděl za své dlouhé vedení. Není to totiž poprvé, co jsem u něčeho potřeboval trochu nakopnout, aby se mi rozsvítilo. Zároveň mě ale potěšilo, jak to krásně koresponduje s mou nedávnou básničkou Čekání na Vánoce .  No, čekat jsem pak musel i na svého kamaráda, který se přiřítil asi čtyři minuty před sedmou hodinou s kytkou v ruce pro sólistku, díky níž jsem tak i já dostal možnost navštívit toto jinak beznadějně dopředu vyprodané představení, a dokonce jsme si i stačili odložit kabáty do šatny a zaujmout svá místa na přístavcích v poslední řadě v přízemí. Ještě po nás ale přišla maminka s malým chlapečkem, kteří se chystali usadit na zbývající dva přístavky vedle nás, což jsou jenom takové malé kulaté bobečky. Když to kamarád zaregistroval, poradil mladé paní, ať si u uvaděčky vyžádá podsedák, aby chlapeček líp viděl, což také ráda udělala. Nicméně velký podsedák byl na tom malém bobečku docela vratký, tak jsem mamince poradil pro změnu já, ať si raději sednou o tři řady před nás, kde zůstalo několik volných míst, protože ani případné opozdilce už by po začátku představení stejně do hlediště nepustili. To také paní udělala a zřejmě se jí tím i ulevilo, že se jí syn nezřítí při nějakém neopatrném pohybu na podlahu. A já zase získal jistotu, že mě aspoň nebude při nekomfortním sezení okopávat, což takto malé předškolní děti s oblibou dělají svým spolucestujícím třeba na sedadlech v tramvajích nebo ve vlacích, protože z toho ještě nemají rozum. Stačil jsem si přitom také všimnout, že divadlo je plné takových maminek s malými dětmi a občas i s tatínky.

 

Když pak zazněla předehra a na scéně se objevilo pohádkově ztvárněné náměstíčko typicky anglicky starosvětského koloritu s modravým potemnělým nádechem zimního podvečera a začaly na ní tančit všelijaké dickensovské postavičky v dobových kostýmech, vytvořilo to spolu s hudbou tak půvabnou atmosféru, že se jí nedalo okamžitě nepodlehnout. Jenom mě trochu překvapil právě ten dickensovský charakter scény, protože jsem zatím viděl Louskáčka v televizi vždy jen v původní ruské choreografii Mariuse Petipy. Jak jsem se ale později dočetl, tuto pražskou inscenaci upravil současný slavný choreograf maďarského původu Youri Vámos, který ale působil převážně v Německu, a na Petipu sice navázal, ovšem nechal se inspirovat i známou Vánoční koledou od Charlese Dickense, kdy se zlému lichváři Scroogeovi, který nenávidí Vánoce, zjeví ve snu duch jeho mrtvého obchodního partnera (tady ho představuje Ďábel) a tento hrabivec se nakonec změní v laskavého a vlídného muže, jak se na pohádku sluší a patří. Po idylickém reji na útulném anglickém předvánočním náměstíčku, který však hrubě všem zoškliví chamtivý Scgrooge, následuje zjevení pekla a opravdický pekelný rej, jemuž vévodí skvěle zatančený Ďábel v opět úžasně pohádkově provedené a nasvícené scéně, kdy vše ladí do ohnivě červena. A když se pak po této tvrdé lekci uděje ona neuvěřitelná proměna starého protivného chamtivce na vlídného a přejícího dobráka, scéna se opět promění v idylickou krajinu s kluzištěm a zasněženými stromy, která je laděna do jiskřivého modrobíla. A musím říct, že ačkoliv z pohádek jsem jinak i ke své lítosti už dávno vyrostl, tento balet je po všech stránkách tak skvěle udělaný, že jsem se sám v té krásné pohádce chtě nechtě ocitl a div ne s otevřenou pusou jsem se stejně jako přítomné děti, které vůbec nedutaly (a to je na baletní představení co říct) nechal unášet hudbou i tím oživlým kouzlem na jevišti. Jen jsme s kamarádem v jednu chvíli kroutili hlavami nad maminkou sedící v řadě před námi, která během představení zničehonic i se svou dcerou začala mávat přímo nám před očima vysoko zdviženýma rukama na kohosi na opačné straně hlediště, a to nikoliv jen jednou, ale poměrně dlouho a opakovaně, než si jich snad někdo, jehož pozornost chtěly upoutat, všiml. Opravdu svérázné chování v Národním divadle (a v divadle vůbec) – asi budou zvyklé chodit spíš s tatínkem na fotbal nebo na hokej než do divadla. Ještě že u toho aspoň nekřičely.  

 

O přestávce jsem kamaráda pozval na skleničku vína a moc jsem mu děkoval, že mě na něco takového vytáhl a že je to pro mě skutečně nesmírně příjemný a uklidňující zážitek. Přiznal jsem se mu, že by mě předtím vůbec nenapadlo, že bych se ještě někdy mohl nechat takto unést nějakou pohádkou.  Dozvěděl jsem se od něj také, že je to vlastně obnovená inscenace, na kterou vždy Pražané před Vánoci rádi chodili i se svými ratolestmi. Na dvě předchozí sezóny ji ale vystřídal jakýsi postmoderní Louskáček od Petra Zusky, který se setkal u diváků s poměrně velkým odporem, takže po řadě protestů prý muselo Národní divadlo jeho nepovedenou a skoro nikým nepochopenou inscenaci z repertoáru stáhnout a vrátit se k této „klasické“ oblíbené a osvědčené verzi. Hned se mi vybavilo, jak loni nebo předloni vzala na tuto Zuskovu verzi nic zlého netuše před Vánoci moje dobrá kamarádka svou kmotřenku, aby jí udělala radost, a pak mi celá nešťastná líčila to veliké zklamání a rozčarování, které jí to přineslo. Tak to jí musím říct, pokud to ještě neví anebo si to tu ode mě nepřečte, že už se zase nemusí na Louskáčka někoho do Národního někdy bát vzít. Pokud ovšem sežene lístky, protože všechna letošní představení jsou již beznadějně vyprodaná a já se tomu vůbec nedivím.

 

Po přestávce se charakter představení poněkud proměnil, protože hlavní dějová linie se odehrála v první půli a v té druhé již hodná Víla Vánoc nadělovala své dárky v podobě nejrůznějších tanečních čísel, v nichž se blýskli mnozí sólisté i ostatní účinkující jako Španělé, Rusové, Číňanka, Kolombína, Harlekýn a tančil se valčík i arabský tanec. Všechna čísla byla znamenitě provedená a kouzelné bylo i vystoupení baletní drobotiny, kde se mezi malými holčičkami vyjímal stejně malý černoušek – však také všichni sklidili zaslouženě veliký potlesk, tančili opravdu se sympatickou vervou a nadšením, a navíc bez zjevné chybičky. Zkrátka to byla bez jakéhokoliv výkyvu moc pěkná a příjemná podívaná, ozdobená výbornými tanečními výkony, a tak nějak jsem při ní na chvíli i omládl. A myslím si, že to není jen tím, že už asi začínám ve svém dědkovském věku zákonitě trochu dětinštět, ale opravdu především tím, jak kouzelné je toto představení a jak krásně vyvažuje ten jinak komerčně hektický charakter Vánoc, kam se jen na ulici vrtneme. Koneckonců i můj kamarád, který je stále ještě mladíkem, se přiznal, že mu při tomto představení občas vlhnou oči – přitom na něm se mnou nebyl zdaleka poprvé. A věřte mi, že nijak nepřeháním, proč bych to taky dělal – vždyť možná i sami už víte, jak se jinak dívám na všelijaký podbízivý vánoční sentiment. Tahle inscenace je samozřejmě pohádkou pro děti – je ale tak ryzí, že si na ní pochutnají i dospělí, dokonce i takoví morousové, jako jsem někdy já.  A pokud mi snad nevěříte, zkuste si nějak sehnat vstupenky a pak si to třeba spolu řekneme! ;-)

 

 

Praha, 13.12.2017

 

http://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/4598?s=308