Miloš Horanský: NEUMÍM JINAK NEŽ LÁSKOU. BOŽENA NĚMCOVÁ – trochu jiná recenze

 

 

 

Režie: Miloš Horanský

Hrají: Tatiana Vilhelmová, Aleš Procházka, Tomáš Pavelka

 

Divadlo Viola, 14.12.2017 ve 20:00

 

Toto představení bylo druhým, které jsem dostal od přítele k nedávným narozeninám, a cestou na ně jsme spolu vtipkovali, zda se necháme přemluvit ke sledování náhradní inscenace Betlém stejně jako před několika dny, pokud bude opět kvůli onemocnění zrušeno. Naštěstí nebylo, takže jsme se konečně mohli těšit opravdu na to, na co jsme měli i lístky. Přítel šel rovnou ke stolu č. 2 v první řadě, aby zabral nějaká přijatelná místa, zatímco já jsem se postavil do fronty v předsálí, abych obstaral vínko. Příteli jsem opět koupil dvojku Chardonnay, minule mu chutnalo, zato mně posledně údajně španělský Cabernet Sauvignon moc nechutnal a ještě mě z něj večer navíc pobolívala hlava, tak jsem tentokrát volil raději údajně moldavského (protože kupodivu suchého) Merlota a udělal jsem dobře, pil se příjemně a hlava po něm zůstala čistá. Když jsem donesl pohárky ke stolečku, už u něj seděly také dvě mladší dámy, rovněž s bílým vínkem před sebou. Těsně před začátkem pak na zbylá dvě místa usedli zřejmě děda s vnučkou. Dívčina židle byla ale tak těsně přede mnou (vzdálenost byla kratší než délka mých stehen), že jsem musel během představení volit všelijaké fakírské pozice, abych se náhodou nedotýkal koleny dívčiných hýždí a neuváděl tak ji i sebe do zbytečných rozpaků, což se mi možná ne vždy úplně podařilo, protože jsem poněkud šeroslepý a v té tmě jsem špatně rozeznával, kde přesně končí obrysy dívčiných sedacích partií a kde už začínají má kolena. Ale nakonec jsme to nějak zvládli a o přestávce jsme dokonce dostali šanci na protažení našich po hodině upjatě strnulých těl. Přesto jsem přítele požádal, aby se příště raději snažil sehnat vstupenky do nějakého boxu, kde se přeci jen dá sedět o chlup komfortněji a aspoň nějakou malou bublinku tam pro sebe člověk má. 

 

Nejsem si úplně jistý, jestli jsem někdy dříve viděl na jevišti Tatianu Vilhelmovou, pokud ale někdy ano, určitě ne tak zblízka, jako tady. Byl jsem tedy zvědavý, jak si poradí s postavou Boženy Němcové. Ostatní dva herce jsem dosud neznal, nicméně na jejich výkony jsem byl také samozřejmě zvědavý, stejně jako na to, jak si celá hra poradí s čítankovými postavami, zda nesklouzne třeba k otřepaným klišé či k nějakému schematismu. A musím rovnou říci, že jsem byl ve všech směrech nakonec příjemně překvapený. Hrálo se na poměrně jednoduché scéně, což k Viole ostatně patří, je to hodně komorní divadlo a nějaká výpravná scéna by se na jeviště jednak nevešla a jednak by působila i nepatřičně. Tady se tedy vystačilo s několika potrhanými závěsy, starými přelakovanými a oprýskanými tonetkami, snad nějakou bedýnkou a jakýmsi přehozem, který jednou byl pláštěm, jindy plachtou, a nakonec i rubášem, přičemž mezitím posloužil i jako jakýsi maňásek pro další postavy, které ale samy nemluvily. Úplně to ale stačilo, protože jak režie, tak samotní herci, uměli s těmito pár rekvizitami bezvadně zacházet a navodit tak příslušnou atmosféru, takže ani divácká představivost neměla žádné nepřekonatelné limity k vlastnímu dotvoření příslušného obrazu na scéně.

 

Celá hra byla vlastně jakýmsi průřezem celoživotního ne zrovna šťastného vztahu mezi Boženou Němcovou a jejím manželem Josefem Němcem. Naštěstí ji ale Miloš Horanský napsal tak, že se mu podařilo obě postavy vykreslit dostatečně plasticky a životně a byť samozřejmě divák soucítil především s osudem slavné spisovatelky, nemohl se zároveň ani důkladně nevcítit i do jejího manžela, horlivého českého vlastence a duší zároveň suchopárně pragmatického rakouského úředníka, který nemohl dostatečně rozumět potřebám své oduševnělé a city překypující ženy a zároveň byl za své vlastenectví všemožně postihován vrchností, takže nedokázal svou rodinu patřičně hmotně zabezpečit.  To při svobodomyslnosti Boženy Němcové, která podléhala svodům jiných mužů zejména z uměleckého prostředí, jež svou krásou i osobností přitahovala, nebyly samozřejmě ideální předpoklady pro šťastný manželský a rodinný život. Jak Tatiana Vilhelmová, tak i Aleš Procházka rozehráli své postavy opravdu virtuózně a s velkou emotivní silou, takže jejich skvěle napsané dialogy i monology doslova strhávaly a vtahovaly do děje. Moc se mi líbilo také režijní pojetí, kdy i eroticky vypjaté scény byly podány sice patřičně vášnivě a přesvědčivě, ale zároveň bez jakékoliv zbytečné prvoplánovosti a obscénnosti, jak je to jinak dnes bohužel naprosto běžné ve filmech a stále častěji i na divadle. O to ale byly tyto scény hlubší a přesvědčivější, zkrátka skutečné dramatické umění. Rovněž například porod Němcové působil neuvěřitelně autenticky a byl ztvárněn tak mistrovsky za použití ryze divadelních prostředků, že jsem chtě nechtě musel přemýšlet, zda je vůbec možné, aby to tak přesvědčivě napsal a zrežíroval muž. Byl to až očistný zážitek sledovat, na jak malé ploše, a i při jisté nezbytné zkratkovitosti a zhuštění děje, lze na jevišti s minimem herců a prostředků vytvořit maximálně působivé drama, které se zaryje do divákovy duše. Obdivoval jsem rovněž, jak se například Vilhelmová dokázala vžívat do jednotlivých vypjatých okamžiků života Němcová, opravdu se jí v tu chvíli skutečně stávala a bylo vidět, že po takovýchto silně emotivních scénách zůstávala na pár okamžiků doslova otřesena, o slzách nemluvě. A za chviličku střih a musely nastoupit úplně jiné emoce v úplně jiné situaci, což také suverénně zvládala. Zkrátka excelentní herečka!

 

Zatímco Vilhelmová a Procházka byli po celou dobu představení jen Němcovou a Němcem, Tomáš Pavelka plnil roli jakéhosi doplňujícího a spojovacího článku a své postavy spisovatelce blízkých mužů postupně střídal – byl Nebeským, Helceletem, fotografem Malochem, Lamblem, Jurenkou a jinými. Hrál také výborně, i když nedostal až takovou příležitost k opravdu hlubokému a proměnlivému psychologickému prokreslení postav, jako ostatní dva herci.

 

Představení končí ve chvílích návratu Němce ke své již na smrt nemocné ženě, když ji předtím i s dětmi kvůli jejím nevěrám doslova odkopl, a teprve v této tragické situaci se jí vyznává ze své lásky i obdivu k jejímu umění, které dřív nechápal. Jeho prozření ale přichází příliš pozdě a Němcová umírá. I tato poslední scéna je napsána, zrežírována a sehrána opravdu mistrovsky a do jisté míry neotřele, takže je nesmírně působivá, a i po zhasnutí ještě chvíli trvalo, než se strhl bouřlivý potlesk obecenstva. I to svědčilo o mimořádně silném uměleckém zážitku, jak celé představení nepochybně na diváky zapůsobilo. Nebylo tedy divu, že se všichni tři protagonisté museli ještě několikrát na scénu vrátit a bylo zřejmé, že i oni si vychutnávají nadšení a obdiv spokojených diváků. Naprosto zaslouženě! Málokde se dnes vidí opravdu tak po všech stránkách silné představení, na čemž nic nemění ani jeho komorní charakter. 

 

Jméno autora a režiséra v jedné osobě mi ale připadalo vcelku neznámé, takže jsem byl až překvapen uměleckými kvalitami hry i nápaditou, ovšem nijak zbytečně šokantní režií. A ke svému překvapení jsem následně zjistil, že básník a režisér Miloš Horanský je ročník 1932 a má za sebou celou řadu úspěchů jak literárních, tak na divadle, v rozhlase, ale je aktivní třeba i jako docent na DAMU, kde byl dokonce pár let i děkanem. Až jsem se musel začervenat, že i pro mě platí ono okřídlené, že kdo není v televizi, jako by neexistoval. Tak alespoň v případě Miloše Horanského už to u mě neplatí – pozdě, ale přece! A smekám před ním pomyslný klobouk! Bravo!

 

 

 

Praha, 16.12.2017

 

http://www.divadloviola.cz/index.php?p=pred&ID=5&SID=11&d=70