SUKŮV KOMORNÍ ORCHESTR, VII. abonentní koncert – trochu jiná recenze

 

HAMU, Sál Martinů, Praha 20.12.2017 v 19:30

 

Když jsme s přítelem dostali pozvánku na tento koncert, měli jsme na stejný večer již vstupenky na Novou scénu na současnou českou operu Don Hrabal. Když se to však dozvěděl jeden z našich hudbymilovných kamarádů, který koncerty SKO pravidelně navštěvuje, začal mě okamžitě přemlouvat, ať vstupenky do ND vrátím nebo si je vyměním na jiný termín, protože s SKO má vystoupit mimořádně houslista Ivan Ženatý a takový zážitek si zkrátka nesmíme nechat ujít. Jsem ale člověk dost pohodlný a Dona Hrabala mi navíc odsouhlasil po nedávné zkušenosti s jinou soudobou českou operou můj přítel, což není u něj u tohoto žánru až tak obvyklé, tak jsem se začal všelijak vymlouvat, samozřejmě hlavně na něj, že to zkrátka už nejde. Kamarád je ale snad nejhouževnatější člověk, jakého jsem kdy poznal, takže mu zavolal, zjistil, v jakém náhradním termínu by mohl jít na Dona Hrabala, a pak zavolal do Národního divadla a domluvil mi tam možnost výměny vstupenek na jiné datum. To už mi nezbývalo než zajít na divadelní pokladnu, kam už jsem musel sám, a výměna skutečně proběhla naprosto hladce, takže se nakonec šlo na SKO a Ženatého.

 

Přišli jsme s asi patnáctiminutovým předstihem, což bylo tentokrát dobře, protože o koncert byl neobvyklý zájem a sál se zaplnil do posledního místečka. My tak aspoň mohli podržet místa našim přátelům – manželům, kteří obvykle chodí dřív než my, tentokrát jim ale jen cesta z fronty u šatny do sálu zabrala asi 10 minut, nicméně stihli to ještě včas. Na úvod zahrál Sukův komorní orchestr „zahřívací“ Divertimento F Dur od Wolfganga Amadea Mozarta (1756–1791) ještě bez Ivana Ženatého, ale samozřejmě precizně, bylo to příjemné zahájení večera.

Pak už uvítal potlesk sálu houslového virtuosa Ivana Ženatého a já byl hodně zvědavý nejen na něj, ale i na dílo současného českého skladatele a hudebního režiséra Českého rozhlasu Jiřího Gemrota (*1957) pod názvem Smuteční hudba pro housle a smyčcový orchestr. Podle programu tento autor vychází stylově z neoklasicismu a skladatelskými vzory mu jsou Prokofjev, Britten nebo Martinů. V hudbě pak využívá neotřelých, ale v podstatě tonálně zakotvených postupů. Já bych to tak říct neuměl, ale skladba se mi moc líbila, stejně jako její provedení sólistou i orchestrem. Mám-li to zkusit říct laicky svými slovy, byla to hudba veskrze moderní, současná, ale nijak zvlášť „ulítlá“, jako tomu u mladších skladatelů dnes bývá, což mi však taky nijak nevadí, pokud mě to nějak osloví. Proto asi ten „neoklasicismus“, že to má stále jakýsi pevný vnitřní řád. Potlesk pak byl mimořádně velký, houslista Ženatý se musel opakovaně děkovat a pozval na pódium i přítomného skladatele, který si nadšení publika také na pódiu užil a dostal i kytku od pořadatele. Pouze přítel si mi posteskl, že ho tato hudba poněkud uspávala, což jsem se i trochu podivil, protože já upadám do jakéhosi polospánku skoro na každém koncertu ještě před přestávkou, ale tentokrát se o mě nic takového nepokusilo. I když jsem se do skladby cele ponořil a nechal se jí příjemně unášet.

 

První část večera pak zakončil Koncert a moll pro housle, smyčce a basso continuo od Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750), který přítomné posluchače nadchl ještě o cosi víc, inu taková klasika se zkrátka líbí každému. Mně samozřejmě taky, ale přeci jen jsem si víc užil tu předchozí – čím jsem starší, tím víc nějak tíhnu k soudobé hudbě. Možná ještě stále posluchačsky hudebně vyzrávám či co.

A pak už byla přestávka, ovšem jelikož jsme byli pozvaní na číši vína po skončení celého koncertu a dole v kavárně se při tom množství návštěvníků dala předpokládat nekonečná fronta (jde to tam dost pomalu i při menších návštěvách), zůstali jsme s přáteli v předsálí a jen tak si povídali. Když se ale pak jeden z pořadatelů zeptal našeho kamaráda, který je sám výborným houslistou, jak byl spokojený s vystoupením Ivana Ženatého, ten takticky nahlas nic neřekl, ale zatvářil se tak, že bylo jasné, že přímo u vytržení z toho asi není. Když jsme se ho pak ptali po příčině jeho zdrženlivosti, prohlásil, že kdyby v programu nebylo uvedeno, že Ivan Ženatý je označován za nejvýznamnějšího českého houslistu současnosti, pochválil by ho nejspíš i nahlas. Ale až takto geniální výkon čnící nad všemi ostatními to podle něj nebyl a slyšel už i přesvědčivější a osobitější přednes tohoto Bachova koncertu. A měl nejspíš pravdu i v tom, že když se takové superlativy naservírují posluchačům předem, naladí to i jejich přijetí sólisty o cosi výš, než by tomu jinak bylo bez takové reklamy. U takových laiků, jako jsem já, to nepochybně platí, s tím jsem musel souhlasit. Nicméně nijak to samozřejmě neubralo na mém pocitu, že jsem byl svědkem přeci jen něčeho mimořádného, ony profesionální nuance už jsou zkrátka za hranicí mých rozlišovacích schopností.

 

Po přestávce už pár lidí sice v sále chybělo, ale stále byl ještě téměř plný. Opět se na pódiu objevil spolu s orchestrem Ivan Ženatý a opět ho přivítal velice vstřícný potlesk. Na programu byl Koncert B dur pro housle, smyčce a basso continuo od Františka Bendy (1709-1786), jednoho z nejvýznamnějších reprezentantů tzv. české hudební emigrace 18. století, který většinu svých skladeb komponoval pro účely pruského královského dvora a díla pro flétnu především přímo pro krále Friedricha Wilhelma II., který byl výborným flétnistou. Tentokrát se Ivan Ženatý postavil zpočátku čelem k orchestru a zády k publiku jako dirigent, a i v průběhu skladby se mi zdálo, že smyčec občas nenápadně používá i jako taktovku a někdy jako by pohledem a gestem ruky udílel pokyny některým hráčům. Každopádně bylo toto dílo zahráno opět mistrovsky a bouřlivý potlesk obecenstva byl zcela zasloužený. Sólista tentokrát dostal od pořadatele i kytici, což znamenalo, že v poslední skladbě večera už vystupovat nebude. Kytici okamžitě předal houslistce Sukova komorního orchestru a několikrát se ještě musel vrátit, aby nakonec dal i sólový přídavek – Adagio v g moll od Bacha. Ohlas byl opět veliký.

 

Poslední skladbou večera bylo Concerto grosso g moll od Archangela Corelliho (1653–1713), italského barokního skladatele, jehož největším přínosem pro světovou hudbu bylo to, že dovedl právě formu concerta grossa k dokonalosti a dal jí i jméno. V této podobě se pak stala vzorem i pro díla takových skladatelů, jako byli Vivaldi, Bach nebo Händel. Orchestr zahrál toto dílo opět s naprostým přehledem a také závěrečné ovace pro něj byly opravdu velké – viditelná spokojenost tak vládla jak v hledišti, tak na pódiu.

 

S přáteli jsme pak zašli ještě na číši vína do respiria, kde se u příležitosti ukončení letošní povedené sezóny orchestru pronášely slavnostní přípitky, děkovalo se členům orchestru a vyzdvihoval se znatelný posun v jeho interpretačních kvalitách, kterými se řadí mezi elitní česká tělesa, oceňovala se zajímavá dramaturgie a děkovná slova si vyslechli i přítomní sponzoři a mecenáši. S určitou prodlevou se dostavil také Ivan Ženatý a byl opět srdečně přivítán. V krátkém slově poté dojemně zavzpomínal i na svého učitele Josefa Suka, zakladatele orchestru. Po těchto nezbytných formalitách se pak volně diskutovalo v různých hloučcích přítomných, popíjelo dobré vínko a ochutnávalo i připravené občerstvení. Já už byl po večeři, tak jsem si dal jen pár malých zákusků a musím říct, že tak dobrý punčový řez už jsem dlouho nejedl. Tato sladká tečka za letošní koncertní sezónou SKO tak byla v naprosto harmonickém souladu i s tou hudební a s přáteli jsme pak odcházeli na tramvaj ve skutečně sváteční náladě.

Úplnou tečkou za naší návštěvou tohoto skvělého koncertu ale byla další den zpráva v mém whatsappu od hudbymilovného kamaráda, v níž mi vítězoslavně oznamoval, že představení Dona Hrabala bylo v Národním divadle ten večer stejně pro onemocnění zrušeno. Tak jsem mu ještě jednou srdečně poděkoval, že nám zařídil bezvadný zážitek a jeho snaha se tak zúročila dvojnásob.

 

 

Praha, 24.12.2017

 

https://www.youtube.com/watch?v=5YfCTKbsuHQ