Jonathan Littell: LASKAVÉ BOHYNĚ – trochu jiná recenze

 

Dramatizace: Daniel Majling

Režie a výběr hudby: Michal Lang

Scéna: Jan Dušek

Kostýmy: Tomáš Kypta

 

Maximilián Aue: Jan Teplý

Dále hrají: Ondřej Volejník, Ondřej Veselý, Zdeněk Kupka, Martin Hruška, Ivan Jiřík, Tomáš Dianiška, Tereza Dočkalová, Zuzana Slavíková, Stanislav Šárský, Magdalena Wronková, Sebastian Kuhn a další

 

Divadlo pod Palmovkou, Praha, 21.12.2017 v 19:00

 

 

Již dlouho jsme se s přítelem neviděli společně s naším starším kamarádem, a tak jsem přemýšlel, že by bylo asi vhodné ho ještě před Vánoci pozvat někam za kulturou. Je sice velkým milovníkem opery a hudby vůbec, ale kdysi si postěžoval, že ho nikdo nezve na činohru a že by taky rád někdy na nějakou do divadla zašel. Tak jsem zapátral, co se kde dává, ale protože komedie (zpravidla slaboduché) už mi lezou poněkud krkem, moje volba padla na Laskavé bohyně, což je zdramatizovaný americký bestseler, který je údajně jedním ze stěžejních děl současné světové literatury. Na adventní období mi sice příběh vraždícího esesáckého důstojníka přišel jako poněkud těžké téma, ale jak přítel, tak kamarád mi tento kus odsouhlasili, tak jsem na něj obstaral vstupenky.

 

První překvapení mě čekalo ještě před začátkem inscenace, když jsem v divadle koupil program a po nahlédnutí do něj se kamarád trochu zakabonil s tím, že jsem mu předem neřekl, že to bude o holocaustu. Jeho rodiče totiž sice koncentrák přežili, ale půlka jeho rodiny (ta židovská) se z něj nevrátila a on sám válku přečkal se svým starším bratrem skoro zázrakem za velmi složitých podmínek.  Ohradil jsem se, že jsem ho přece předem po telefonu upozornil, že to má být o vraždícím esesákovi, a že mě sám po krátkém váhání ubezpečil, že to nějak zvládne, nicméně ve třiaosmdesáti už má člověk právo zapomínat, i když on je dosud jinak v parádní kondici, stále aktivně pracuje, sportuje apod., a zvládá toho víc než já. No ale já si už taky spoustu věcí nepamatuju, a to jsem o generaci mladší, tak co. Jen jsem se v tu chvíli začal opravdu obávat, zda jsem vzhledem k jeho životnímu příběhu vybral správně a zda to pro něj nebude až příliš citlivé téma.

 

Hlediště bylo prázdnější než poloprázdné, myšlenkově náročnější věci dnes zkrátka netáhnou, většina lidí se chce v divadle především nenáročně pobavit. Nechápu, že se jim to časem nepřejí stejně jako mně, ale asi nechodí do divadla tak často, tak jim to možná ani tak nepřijde. Ostatně je to každého věc. Divadlo Pod Palmovkou je moc pěkné, interiér hlediště je krásně klasický i s patřičnou štukovou výzdobou stěn, ale jinak vše svítí novotou a vstupní prostory jsou vzdušné a moderně pojaté, poslední rekonstrukce proběhla teprve před dvěma lety a je opravdu povedená. Usadili jsme se ve čtvrté řadě v přízemí a vzhledem k příjemné elevaci hlediště jsme měli komfortní výhled na jeviště i přesto, že řady před námi byly zaplněné.

 

Když se rozhrnula opona, ležel hlavní hrdina (Jan Teplý) na vězeňském kavalci, a začal se odvíjet jeho příběh tím, že byl pod pohrůžkou přísného trestu podle paragrafu 175 (homosexualita) naverbován jako člen NSDAP do SS. Scéna byla pojata poměrně střídmě v tmavých barvách, ale herecké výstupy byly od počátku tak dynamické a přesvědčivé, navíc velice promyšleně hudebně podkreslené i s dokonalým reprodukovaným zvukem, že to i vzhledem k bezvadné režii připomínalo spíš filmovou projekci než divadelní inscenaci. Respektive mělo to od počátku to nejlepší z obojího – autentičnost živého kontaktu s děním na jevišti zarámovanou do obdivuhodně přesného dramatického jakoby filmového účinku.  Tento dojem se zesílil ještě při další scéně, kdy se nad ní objevily plechové zavěšené lampy jako někde v koncentráku a děj se již přesunul do prostředí trestných akcí nechvalně proslulých vraždících komand SS kdesi na Ukrajině. Jednotlivé postavy esesáků byly zajímavě psychologicky vykresleny a každý z nich byl jiný a jiným způsobem se vyrovnával s masovým vražděním židovských mužů, později pak i žen a dětí – od slabošského ustrašeného mladíka až po krvelačného primitiva, jemuž bylo bestiální vraždění Židů přímo vášnivým koníčkem, až ho musel velitel i ostatní brzdit. Maximilián Aue, hlavní postava hry, byl vcelku „slušný člověk“, jemuž se vraždění sice kdesi v hloubi duše příčilo, ale přistupoval ke všemu s jakousi cynickou pragmatičností, když už se v této situaci ocitl a nebylo z ní úniku. Občas dokonce projevoval jakési sympatické rysy, když chtěl chránit třeba mladého klavírního virtuosa a měl kvůli tomu vyostřené spory i s oním chladnokrevným psychopatickým zabijákem. Projevil i jistý sarkastický důvtip při svádění onoho mladého ustrašeného důstojníka, k čemuž použil i Platónův spis Symposion, pojednávající s antickou samozřejmostí i o lásce mezi muži, když Platóna prohlásil za prvního fašistického myslitele. Ale to je jen taková drobná ilustrace.  V této části hry je divák ale zároveň nepokrytě konfrontován s děsivou podobou holocaustu, když je jí přítomen ne z pohledu obětí, ale z pohledu těch, kdo vykonávali rozkazy, které svou zrůdností děsily i je samotné, a proto si namlouvali i všemožná alibistická zdůvodnění, proč je nutné vraždit třeba i ženy a děti. Což je samozřejmě nemohlo nepoznamenat i psychicky a tento postupný rozklad osobnosti jednotlivých postav je ve hře také dobře vykreslen. Chtě nechtě si člověk přitom uvědomuje, že jde zpravidla o vzdělané lidi, kteří se nenarodili už jako vraždící monstra. Jinými slovy, za podobných okolností by se v jejich rolích mohli ocitnout i dnes jinak úctyhodní a „slušní lidé“ z našeho okolí, možná i my sami. Ostatně xenofobie a rasismus dnes stále více pronikají do veřejného prostoru a začínáme si na ně nenápadně zvykat. A to je také jedno ze základních poselství hry, které mrazivě zazní při závěrečném proslovu z úst Maxmiliána Aueho přímo do hlediště k divákům. Trochu mi to připomnělo Olega Tabakova kdysi v moskevském MCHATu, kdy podobně mrazivě pronášel velkolepou oslavu průměrnosti coby Sallieri směrem k divákům (tedy i ke mně) ve slavné Shafferově hře Amadeus, podle níž natočil Forman svůj oscarový film.  Tehdy mě to ale přikovalo do sedadla ještě víc, ten Shafferem napsaný Sallieriho monolog byl vystavěn přeci jen s o cosi větší dramatickou přesvědčivostí a gradací, Aueho monolog je ve srovnání s ním bohužel o dost prvoplánovější a plošší, působí poněkud didakticky. Těžko také tak úplně akceptovat jeho tvrzení, že jsme většinou stejní lidé jako on, kteří by v obdobných podmínkách mohli dělat totéž, jestliže jsou v druhé části hry kladeny akcenty na jeho dětství poznamenané incestními vztahy se sestrou a homosexuálním zneužíváním v chlapeckém internátu, kam byl za trest odložen – to nejsou myslím u většiny lidí až tak obvyklé životní atributy. To bych také poněkud této hře či spíš asi románové předloze vytkl – že nemusela tolik akcentovat tyto abnormální jevy a mohla se spokojit třeba jen s „obyčejnou“ homosexualitou, když už ji chtěl autor příběh okořenit něčím módně pikantním, aby to nepřiznaně vzrušovalo všelijaké „slušné lidi“ (Aue posléze navíc brutálně zavraždí i svou matku a svého otčíma). Zbytečně se tak podle mě poněkud degradovala věrohodnost vyznění jinak skvěle propracovaného a snad ještě lépe ztvárněného obsahu. Z pohledu režijního, scénografického, hudebního i hereckého je to jedno z nejpozoruhodnějších divadelních představení, jaké jsem kdy u nás viděl, včetně těch vysílaných v TV (jistě dobrý vkus TV dramaturga Ondřeje Šrámka je myslím už přeci jen za ta léta poněkud generačně limitovaný). Takto nějak si představuju, že by mohlo a mělo vypadat soudobé moderní divadlo.

 

Jan Teplý ztvárnil svou rozporuplnou postavu s neuvěřitelnou přesvědčivostí, předvedl skutečně excelentní herecký výkon, jaký se na našich jevištích tak často nevidí. Není divu, že za tuto roli získal i širší nominaci na Cenu Thálie 2016, kdy měla hra premiéru. Zdatně mu ale při tom sekundovali prakticky i všichni ostatní herci, nezaznamenal jsem jediný slabší výkon. S o to větším údivem ale kroutím hlavou nad tím, že ve filmu a televizi se točí stále tytéž okoukané tváře, když by se dalo jinak vybírat z nepřeberného množství dalších, minimálně stejně kvalitních. Za zmínku také stojí to, že se na jevišti občas obědvá či večeří a vždy jsou to skutečná jídla, která voní až do hlediště, i když občas mají herci poměrně málo času, aby si je opravdu vychutnali. Však je také v programu uvedeno poděkování Kavárně Divadla pod Palmovkou za přípravu teplých jídel do každého představení. Jednou se ale po zvednutí jídelního příklopu na podnose neobjevilo jídlo, ale skutečná hlava zavražděného židovského mladíka – klavírního virtuosa, přičemž jedna dáma v naší řadě úlekem až hodně hlasitě vykřikla, bylo to opravdu nečekané.

 

Představení sice trvá i s přestávkou zhruba tři hodiny, ale vzhledem k tomu, jak se neustále něco dramatického děje a jak se čím dál víc prohlubují a odhalují další psychologické vrstvy jednotlivých postav, divák se nemá prakticky vůbec čas nudit. Přispívá k tomu nepochybně i skvěle zvolená hudba, ať už živá klavírní nebo reprodukovaná, která spoluvytváří velmi plasticky příslušnou atmosféru i náhlé zvraty v ději. Moc se mi také líbilo, jak výměnu kulis mezi jednotlivými scénami prováděly jakési nápaditě ztvárněné a kostýmně propracované postavy andělů smrti v plynových maskách a jen s jedním jakoby ohořelým křídlem (možná to jsou ony lítice z názvu hry). To také skvěle zapadalo do celé hry a pomáhalo to nenápadně udržovat děj neustále v pohybu bez zjevného přerušování a hluchých míst. Knihu jsem sice nečetl, ale v ohlasech na webu jsem si přečetl řadu poklon, jak se ji podařilo zdramatizovat, což někteří pokládali až za nemožné. Slovenský dramatik Daniel Majling si za své mistrovství zaslouží hlubokou poklonu i ode mne a ani trošku mě nepřekvapuje, že za tuto svou dramatizaci získal na Slovensku v roce 2014 nejprestižnější ocenění slovenských divadelních kritiků a teoretiků DOSKA 2014.

 

O přestávce si jen kamarád trochu stěžoval na to, že Jan Teplý deklamuje místy příliš potichu, na rozdíl od jiných, takže zvlášť při hudebním podkresu je mu někdy hůře rozumět. To nám s přítelem tak sice nepřipadalo, nicméně po přestávce jsem se na to zaměřil a hlas Jana Teplého byl opravdu do jisté míry zastřený a nebyl příliš zvučný, čehož jsem si předtím vzhledem k jeho strhujícímu herectví vůbec nevšiml. Ale těžko říct, zda třeba nebyl právě jen hlasově indisponovaný. Kamarád se mi navíc o přestávce zdál poněkud zaražený a netykavý, což jsem si vykládal tím, že ho místy hodně drsně a otevřeně naservírované téma bestiálních zvěrstev při holocaustu možná zasáhlo hlouběji, než si chtěl připustit, i když to na můj přímý dotaz popřel s tím, že „to přece není nic nového, to všichni víme“. Po skončení mi však už připadal mnohem uvolněnější, představení se mu vcelku líbilo a kritizoval jen totéž, co i já, a sice ony až nadúčelně akcentované pikantérie, jako incest se sestrou, po kterém se Auemu stýská i v dospělosti apod. Víc diváků to do divadla stejně nepřivedlo, než kdyby tím to opravdu podstatné nebylo až tolik americky bulvárně a hlavně zbytečně „vyšperkováno“.  Nijak to ale nesnižuje můj celkově vynikající dojem z celého představení a všech jeho složek. Realizační tým i všichni herci si v tomto případě zaslouží naprosté absolutorium! Do Divadla pod Palmovkou určitě stojí za to chodit!

 

 

Praha, 25.12.2017

 

http://www.divadlopodpalmovkou.cz/inscenace-44-laskave-bohyne