Joe DiPietro: SRDCOVÝ KRÁL – trochu jiná recenze

 

Režie a scéna: Šimon Caban

Překlad a české texty: Adam Novák

Choreografie: Petra Parvoničová

Kostýmy: Zuzana Straková

Hudební nastudování: Ĺubomír Dolný

 

Chad: Přemysl Pálek

Natalie Haller (Ed): Petra Kosková

Dále účinkovali: Jan Tenkrát, Petr Vondráček, Ilona Maňasová, Kateřina Steinerová, Genny Ciatti, Roman Tomeš, Alena Štréblová, Martin Bačkovský, Adéla Hájková, Veronika Šlapanská, Kateřina Górnioková, Martina Ctiborová, Jiří Minařík, Matěj Cichra, Lukáš Prokop, Ondřej Bohata

 

Divadlo Kalich, Praha, 31.12. v 17:30

 

 

Patří již k naší mnohaleté tradici s přítelem, že se snažíme aspoň částečně uniknout z pražské obskurní silvestrovské atmosféry návštěvou nějakého večerního divadelního představení. Dřív pražské scény o Silvestru moc nehrály, poslední léta se jich ale návštěvníkům otvírá čím dál víc, protože tato představení bývají zpravidla vyprodaná, a to je jistě příjemné pro každou divadelní kasu. I z té už poměrně široké nabídky ale není zase tak lehké něco vybrat, protože se často dávají (vcelku pochopitelně) všelijaké přihlouplé a plytké komedie, na které diváci odkojení TV Nova chodí nejraději. Letos jsme se nakonec rozhodli pro muzikál s písničkami Elvise Presleyho, což vcelku zaručovalo, že i pokud bude třeba slaboučký děj (jak tomu u muzikálů často bývá), písničky by nám každopádně mohly navodit dobrou náladu i samy o sobě. V Divadle Kalich jsme byli na Silvestra už před dvěma lety na Horečce sobotní noci a rozhodně nás tehdy nezklamala. Nevýhodou tohoto kulturního stánku jsou jen poměrně stísněné prostory, do řad se dá chodit jen zprava a ti, co sedí úplně u stěny vlevo, přicházejí samozřejmě zpravidla mezi posledními až na poslední chvíli a zdvíhají tak všechny v řadě. Najdou se však i tací návštěvníci, kteří naopak sedí na začátku řady jako první a ze svých sedadel zarputile nevstanou, i kdyby trakaře padaly, což byl případ i našich sousedů – dvou starších dam a dvou pánů. Vyřešil jsem to tak, že jsem se k nim při procházení obrátil svou odvrácenou tváří, nad čímž by pan Etiketa Špaček jistě také zaplakal, ale v podobných případech to dělám zcela úmyslně – jednak se před těmito nezdvořáky snáze prosmeknu a jednak jim tím dávám najevo, co si o nich myslím. Z diváků, co přišli až po nás, by ale pan Špaček měl naopak radost – jedna starší dáma mě však pobavila tím, když se na pána vedle mne při proplétání mezi jeho chodidly nonšalantně usmála a vesele vykřikla – „Jé, já vám dupla na nohu! Pardon.“ -  a mně pak rovněž nahlas a vesele poděkovala (tak, aby to pán s podupanou nohou dobře slyšel), protože jsme s přítelem pochopitelně před každým novým příchozím vstávali. Pán nejspíš ale neměl kuří oka, zato však dlouhé vedení, protože ani to ho nepřimělo, aby příště třeba povstal.

 

Sál se postupně zaplnil do posledního místečka a při zběžném pohledu bych řekl, že svými třiašedesáti lety jsem věkový průměr návštěvníků zřejmě nijak nezvyšoval, i když pár mladých dvojic jsem tu a tam mezi převážně seniory také zahlédl. Inu, mládež má většinou asi jinou představu o tom, jak se má trávit silvestrovský večer, což je nejspíš i poměrně přirozené. O představení jsem si předem nic nenačetl, ani jsem to u muzikálu nepovažoval za nutné – byl jsem předem smířený s tím, že děj bude pitomoučký, jak se to ostatně na muzikál sluší a patří. Přišel jsem hlavně kvůli písničkám a tanečním číslům. A musím uznale poznamenat, že ačkoliv jsem kromě Petra Vondráčka nikoho dalšího neznal, byl jsem pěveckými, hereckými i tanečními výkony většiny účinkujících mile překvapen. A zejména oba hlavní představitelé – Přemysl Pálek a Petra Kosková – se opravdu blýskli. Zajímavá a vtipná byla i scéna, což byla vlastně jen jedna stěna s několika posuvně otevíratelnými vchody, umístěná uprostřed točny, takže mohla střídavě navozovat dojem různých prostor a prostranství – od baru přes autodílnu, náměstí až třeba po místní muzeum v jakémsi americkém zapadákově. Děj se opravdu ukázal být takovou vysloveně limonádou ve stylu červené knihovny, kdy každý někoho miluje, nikdy ale bohužel toho, kdo miluje také jeho, takže na všelijaká možná nedorozumění je pořádně zaděláno. Do tohoto operetně komediálního klišé byly ještě důkladně zamíchány mezigenerační vztahy, vztahy mezi bohatými a chudými, intelektuály a „obyčejnými“ lidmi, bouřliváky a „slušnými“ občany atd. atd. – na co si zrovna vzpomenete. Nemohl chybět samozřejmě ani převlek hlavní hrdinky do mužské role, což byl poslední možný způsob, jak se vetřít do přízně hlavního hrdiny Chada alespoň jako jeho kamarád. Ten se ke svému zděšení nakonec do svého „kamaráda“ skutečně zamiluje. Komplikace nastane ovšem znovu ve chvíli, kdy se ukáže, že kamarád Ed je vlastně dívka Natalie, čímž se Chad cítí podveden a ztrapněn a uraženě na svém Harleyi opouští městečko i svou nešťastnou ctitelku. Všechny složitě zapeklité vztahové problémy se samozřejmě nakonec jako mávnutím kouzelného proutku ke spokojenosti všech vyřeší, všechny postavy se naprosto správně a beze zbytku spárují a jedno oko tak, obrazně řečeno, nezůstane suché. Láska naprosto dokonale setře všechna věková, sociální, intelektuální, genderová a nevím ještě jaká pnutí a v městečku zavládne mezi všemi ta nejvyšší možná harmonie.

 

Teprve těsně před napsáním této „recenze“ jsem si přečetl i web inscenace, a ke svému údivu jsem zjistil, že autor tohoto broadwayského trháku sepsal tuto neskutečnou limonádu jako volnou adaptaci Shakespearovy komedie Večer tříkrálový. No, asi se budu muset nad sebou ještě zamyslet, když i Shakespeara, byť takto upraveného, dokážu onálepkovat jako červenou knihovnu. Snad mi to Mistr odpustí a kéž by odpustil i Limonádovému Joe, pardon - Joe DiPietrovi, že se ho do něčeho takového odvážil zatáhnout, aby se přihřál na jeho slávě. Mistr tam nahoře ale jistě ví, že jsem svá slova vůči muzikálu nemyslel nijak hanlivě, protože jsem se u něj docela dobře bavil a všem postavám jsem opravdu moc fandil, aby nakonec utvořily zamilované dvojice. Přemysl Pálek byl navíc ve své roli až neuvěřitelně suverénní a kreativní a dokázal během představení komunikovat vtipně i s jednotlivými diváky v hledišti. Tyto jeho drobné improvizace krásně pomáhaly uvolnit atmosféru v sále a osvěžovaly tak i jinak hodně vydýchaný vzduch, takže to mezi hledištěm a jevištěm v závěru čím dál víc jiskřilo. Nejúsměvnějším okamžikem snad byl ten, kdy se uražený Chad nakonec přeci jen vrátil do městečka právě ve chvíli svatebního obřadu všech ostatních dvojic, aby se kál a požádal Natalii také o ruku. Ta ho však napoprvé také uraženě odmítla, načež nějaké dítě v hledišti radostně souhlasně vykřiklo, že mu to jako dobře nandala, když se k ní předtím zachoval tak ošklivě.  Za to si vysloužilo bouřlivý smích a potlesk celého hlediště. V takto veselé, opravdu silvestrovské atmosféře pak představení doběhlo až k očekávánému vyvrcholení všeobecného happy-endu a mohli jsme se tak po nadšeném a dlouhotrvajícím potlesku i nezbytném přídavku začít rozcházet domů. Ani se mi při pohledu na hodinky nechtělo věřit, že i s přestávkou trvalo celé představení skoro tři hodiny, jak rychle a příjemně to uteklo.

 

S přítelem jsme pak v přetrvávající dobré náladě zajeli ještě domů, spořádali mísu skvělých chlebíčků (umí je fantasticky) a vyrazili na smluvený sraz s kamarády, abychom s nimi jako obvykle přímo na ulici bouchli láhev sektu a popřáli si šťastný nový rok. Další Silvestr se mi tak podařilo přečkat v docela příjemném a zábavném duchu. Zaplaťpánbu!

 

 

 

Praha, 3.1.2017

 

http://www.divadlokalich.cz/repertoar/90-srdcovy-kral/