John Murrell: BOŽSKÁ SARAH – trochu jiná recenze

 

Překlad a režie: Alice Nellis

Scéna: Matěj Cibulka

Kostýmy: Kateřina Štefková

Hudba: Jan Ponocný

 

Sarah Bernhardtová: Iva Janžurová

Georges Pitou: Igor Orozovič

 

Divadlo Kalich, Praha, 15.1.2017 v 19:00

 

 

Po neblahých zkušenostech s hrou Začínáme končit jsem sice neměl snad přímo obavy z další návštěvy Divadla Kalich, ale raději jsem se ani příliš netěšil, abych se případně vyhnul podobně silnému zklamání.  Určitou naději ve mně ale přeci jen vzbuzovalo to, že má-li být hra o životě slavné herečky 19. století Sarah Bernhardtové (všichni asi známe neméně slavné plakáty, které pro ni vytvářel Alfons Mucha), tak to snad nebude opět nějaká slaboduchá rádobykomedie. Určitým příslibem bylo také to, že režie se ujala zkušená Alice Nellis, která režírovala mimo jiné veleúspěšnou a trvale vyprodanou Audienci u královny ve Stavovském divadle, rovněž s Ivou Janžurovou v hlavní roli.

 

Divadlo bylo téměř zaplněné, jen v deváté řadě před námi zela ještě těsně před zahájením podivná díra asi osmi neobsazených sedadel. Na tu úplně nejposlednější chvíli už po 19. hodině se však objevil stejný počet dobře pěstěných dam převážně středního věku, které místa zaplnily, z čehož jsem usoudil, že přišly nejspíš z nějakého firemního dýchánku a vstupenky dostaly za odměnu. Scéna byla poměrně jednoduchá – v pozadí vysoká zeď s třemi velkými okny, před ní pak secesně zdobný bíle natřený kovový zahradní mobiliář – lavička, stolek, židle, a na podobně zdobném bíle natřeném starodávném kolečkovém křesle přivezl Igor Orozovič Ivu Janžurovou coby Sarah Bernhardtovou v kostýmu rovněž krémově bílé barvy. Do oken ve zdi se pak promítaly zadní projekcí záběry buď mráčků na azurovém nebi či červánků při západu slunce nebo měsíce na noční obloze – podle momentální potřeby.

 

Děj se odehrával v průběhu posledního týdne hereččina života, který božská Sarah trávila někde na mořském pobřeží se svým mladým pečovatelem a pomocníkem jménem Pitou, jehož si najala rovněž jako asistenta pro sepisování svých pamětí. Pitou je ovšem víc jakýmsi trochu odrzlým a ne příliš úslužným Sářiným společníkem než skutečným sluhou, její různá přání a vrtochy plní velmi neochotně nebo je neplní vůbec a chová se k ní tak trochu rovněž jako přísný opatrovatel k neposlušnému a vzdorovitému svěřenci. To vytváří mezi nimi občasné napětí i různé humorné situace, které umožňují divákům se čas od času i zasmát, ačkoliv se rozhodně nemá jednat vysloveně o komedii, což někteří diváci ovšem až do samotného konce hry vůbec nepostřehli, jako například paní středního věku po mé pravici. Jako asistent při sepisování pamětí se Pitou zároveň stává občasným hercem, který se tu více tu méně ochotně převtěluje do rolí různých postav ze života Sarah Bernhardtové, aby jí tak názorným způsobem pomohl vybavit si nejrůznější životní situace. To je nesporně vtipný způsob, jak věrohodně ztvárnit podstatné okamžiky životního příběhu této velké divadelní hvězdy a vystačit si přitom pouze se dvěma herci na scéně.

 

Představení má podle údajů na webu divadla trvat i s přestávkou tři hodiny, což je samozřejmě výzva pro celý tvůrčí tým, jak zařídit, aby se divák po tak dlouhou dobu vůbec nenudil. To se v první půli ale podle mého úplně stoprocentně nepovedlo. Může to být samozřejmě jen můj subjektivní pocit, protože mě v tom vydýchaném vzduchu časem začala přemáhat únava a místy jsem nebyl dostatečně svěží na to, abych se plně dokázal soustředit na dění na scéně. Jelikož se mi ale s podobnými pocity svěřil o přestávce i přítel, tak příčina mé ochabující pozornosti asi nebyla jen a pouze ve mně. V první polovině má totiž hra převážně jen konverzační a až příliš popisný charakter, nic až tak dramatického se neděje, takže i oba protagonisté jako by nemohli rozehrát dostatečně pestrou škálu svého hereckého umění. Jako by se ani režie nesnažila vnést na scénu víc dynamiky, příliš nepracuje ani s jinak vynikající a zajímavou hudbou, a tak vše plyne poněkud monotónně, až to ukolébává. Nevyužité možnosti naznačilo například těsně před přestávkou promítání v oknech zdi velkolepého ohňostroje, který scénu patřičně oživil, ale bohužel teprve v samém závěru první části představení. Škoda, že něco podobného nevsunula režisérka do děje párkrát už dřív, aby tím občas probudila divákovu pozornost. I tak jsme se ale s přítelem shodli, že jsme moc rádi, že zase konečně vidíme hru, která je o něčem a má nějaký smysl, že tedy nejsme rozhodně zklamaní, i když by mohla být o něco živější.

 

Naše přání se pak naštěstí víc než vyplnilo po přestávce, protože představení získalo mnohem větší grády. To už ale nevidělo těch asi osm dam v řadě před námi, nejspíš se o přestávce ke své škodě vytratily zpět na firemní večírek.  Zejména Iva Janžurová jako by konečně dostala pořádnou příležitost rozvinout své herecké umění a beze zbytku ji také využila. Naprosto úchvatně například ztvárnila roli starého pierota, kdy se přímo před zraky diváků nenápadně do této postavy nalíčila, aby poté předvedla excelentní pantomimu, i když při ní současně pronášela dramatické repliky. Na konci mi tento doslova parádní výstup tak trochu pokazila jen již zmíněná paní vedle mě, která se, když se pierot závěrem probodl, začala hlasitě smát – připadalo jí to báječně komické.  Stejně jako pro ni bylo nesmírně humorné, když Pitou četl ostýchavě a dojatě lékařskou zprávu o amputaci pravé nohy Sarah Bernhardtové i s drsnými podrobnostmi o podvazování cév a nervů na zbylém pahýlu apod. Paní v tom viděla bezva bžundu a hlasitě se při tom smála. Nutno dodat, že nebyla bohužel sama a smích se tu a tam ozýval při tomto podrobném líčení drastického zákroku i z jiných míst v sále. Buďto si tito diváci nedokážou představit, že by se v Divadle Kalich mohlo hrát také něco jiného než přihlouplé komedie, anebo je to možná svým způsobem i zpráva o současném stavu společnosti, kdy už jsou mnozí lidé tak „zblblí“ a otupělí ze všech těch on-line hrůz v televizi a ze sledování všelijakých krvavých thrillerů, že se už zkrátka nedokáží vcítit do utrpení a do neštěstí druhých a všechno považují jen za jakýsi kabaret a nekonečnou srandu. S přítelem jsme si pak po skončení říkali, zda by se dotyčná paní a jí podobní takto vesele řehtali i při amputaci vlastní nohy.

 

No nic, nemístné reakce mnohých diváků už k návštěvám divadel a kin v současné době tak nějak patří a je třeba se s tím asi smířit, když se proti tomu stejně nic dělat nedá. Lidská hloupost je zkrátka nezničitelná. Každopádně to ale nemění nic na tom, že druhá polovina představení byla po všech stránkách vynikající, nemůžu nezmínit třeba i dialog Sarah Bernhardtové s Oscarem Wildem už téměř v závěru, kdy se zamýšleli nad tím, zda jim budou i „noví lidé“ po jejich smrti rozumět. Nebyly to sice až tak hlubokomyslné úvahy, aby se jimi diváci mohli přemýšlením nějak víc bezprostředně unavit, ale i tak to bylo příjemné zpestření pro vyznění celé hry a určitý filosofický podtón podobným inscenacím nemůže nikdy škodit. Kdo chtěl, mohl si už sám pro sebe spoustu věcí při tom rozvinout a zamyslet se nad nimi třeba i hlouběji. Zkrátka tato druhá půle již měla patřičnou dynamiku i spád, dialogy získaly na živosti a zejména Iva Janžurová svým uměním všechny přítomné doslova oslnila. Ani režii se již nedalo v této části nic vytknout, nepůsobila už nijak staticky, a dokonce v závěrečné scéně se konečně pořádně uplatnila i postupně zesilovaná hudba (sama o sobě opravdu vynikající), takže všechny divadelní složky se navzájem krásně umocňovaly až do závěrečného finále.  

 

Dlouhotrvající potlesk návštěvníků vestoje při několika děkovačkách pak už byl jen jasným vyjádřením toho, že jsme byli svědky skvělého divadla. Kalich si tak u nás opět napravil z minula poněkud pošramocenou reputaci. Ještě nás v něm ale v příštích dnech čekají dvě další představení, tak bych nerad něco zakřikl. Ťuk, ťuk, ťuk…!

 

 

Praha, 16.1.2017

 

http://www.divadlokalich.cz/repertoar/83-bozska-sarah/