Benjamin Britten: BILLY BUDD – trochu jiná recenze

 

Dirigent: Christofer Ward

Režie: Daniel Špinar

Scéna: Lucie Škandíková

Kostýmy: Marek Cpin

Choreografie: Radim Vizváry

Světelný design: Karel Šimek

 

Billy Budd: Christofer Bolduc

Kapitán Vere: Štefan Margita

John Claggart: Gidon Saks

a další

 

Národní divadlo, Praha, 25.1. v 19:00

 

Pozvání hudbymilovného kamaráda na tuto operu od anglického skladatele Benjamina Brittena z r. 1951, která je na českém jevišti uváděna vůbec poprvé, jsem samozřejmě odmítnout nemohl a moc jsem se na ni těšil. Tím spíš, že jsem na ni měl právě od něj vynikající reference, protože byl už na její premiéře 19. ledna. Libreto opery vychází ze stejnojmenné novely Hermana Melvilla a děj se odehrává na konci 18. století na britské válečné lodi jménem Nepřemožitelná, na niž je naverbován pohledný mladý rekrut Billy Budd, nalezenec, který smysl svého života vidí v oddané službě vlasti a je ochoten za ni i za obdivovaného kapitána Verea položit i život. Stane se však obětí intrik zbrojmistra Johna Claggarta, který je zosobněním zla a pro jeho nesmyslnou sadistickou krutost ho nenávidí celá posádka, zatímco naopak Billy Budd je pro svou povahu, neohroženost a ochotu pomáhat druhým všemi oblíben a čeká ho dokonce povýšení. Claggart ho z nenávisti, která ale zároveň pramení i z jeho strachu z potlačované sexuální náklonnosti k tomuto mladému námořníkovi, falešně obviní z přípravy vzpoury.  Kapitán Vere v sobě ale rovněž chová skryté city k pohlednému a charakterově čistému mladíkovi a je přesvědčen o jeho nevinně. Rozhodne se proto oba konfrontovat za své přítomnosti, aby se mohl spravedlivě rozhodnout. Do očí vznesené falešně obvinění však Billyho, trpícího občas vadou řeči, natolik zaskočí a vykolejí, že se neovladatelně zakoktá při své obhajobě tak, že není schopen souvislého slova, a místo toho v afektu zbrojmistra ranou pěstí neúmyslně zabije. Za napadnutí důstojníka je však v britském námořnictvu jediný trest – pověšení na ráhno, který také důstojnický soud nad nebohým Buddem vynese a kapitán Vere mu následně odmítne udělit svou milost, protože dá přednost liteře zákona před spravedlností. Billy tento osud nakonec v zoufalství přijímá s tím, že je to vyšší zájem, a před smrtí kapitánovi Vereovi dokonce veřejně vyznává svou oddanost a umírá tak i za něj. Kapitána Verea ovšem na smrtelném loži trápí výčitky svědomí za toto své životní selhání a celá opera začíná právě jako kapitánova zpověď a líčení událostí na konci jeho vlastní životní pouti.

 

Sám Britten, jak známo, žil téměř čtyřicet let až do své smrti v homosexuálním vztahu se svým životním i profesionálním partnerem tenoristou Sirem Peterem Pearsem, v jehož náruči i zemřel, a ve své tvorbě se věnoval mimo jiné i destruktivní síle sexuality, slavná je například jeho opera Smrt v Benátkách, již před pár lety také nastudovala Státní opera. Měl silně vyvinutý smysl pro spravedlnost, byl přesvědčeným pacifistou a hluboce se ho dotýkalo jakékoliv násilí. Toto všechno právě v opeře Billy Budd promítl do nesmírně silné emotivní hudby, v níž se s ohromnou silou přelévají zjevné i skryté lidské vášně, které se střídají s hluboce niternými až dojemnými pasážemi, v nichž do nejjemnějších nuancí vykresluje vnitřní citové zápasy jednotlivých postav. Opera sice trvá i s přestávkou tři hodiny, ale Brittenova hudba je tak dramatická, plná napětí i dynamických zvratů, se spoustou zajímavých hudebních motivů, které naprosto věrně vystihují jednotlivé dramatické situace i silné prožitky postav, že jsem se do ní položil jako málokdy a nechal se plně strhnout a unášet jejím zaníceným vyprávěním celého příběhu, takže jsem ho vlastně spolu s protagonisty sám doslova prožíval.  Brittenova hudba je zde samozřejmě skvělý základ pro tak autentický operní prožitek, ale bez skvělého výkonu orchestru Státní opery, řízeného vynikajícím anglickým dirigentem Christoferem Wardem, a špičkových pěveckých výkonů mladého amerického barytonisty Christophera Bolduca v titulní roli, Štefana Margity a basbarytonisty Gidona Sakse by nebyl tak dokonalý, za jaký si jej dovolím v tomto případě bez přehánění označit.

 

Výborné výkony podali také všichni ostatní sólisté i početný mužský sbor, a to nejen po pěvecké, ale i po herecké a pohybové stránce. Na místě je v této souvislosti vyzdvihnout bezvadně propracovanou choreografii Radima Vizváryho, která i na poměrně jednoduché, ale velice účelné a vtipně působící scéně, dokázala dění na jevišti neuvěřitelně oživit a rozpohybovat a patřičně tak ještě víc podtrhnout jeho dramatičnost. Ohromně působivé bylo také využití novocirkusové skupiny Losers Cirque Company – pětice mladých mužů, kteří měli na sobě jen slipy v tělové barvě (vzhledem k dokonalým postavám si to mohli dovolit) a předváděli velice efektní akrobatické a pohybové sestavy, které také podtrhovaly a zvýrazňovaly nejen dění na jevišti, ale dokreslovaly i psychologické portréty některých postav, zejména pak démony, kteří ovládali chování zbrojmistra Claggarta. Zajímavě působily i kostýmy – jedině snad kapitán Vere nemusel mít na sobě plášť i s vlečkou, kterou si byl nucen každou chvíli při nejrůznějších pohybech všelijak za zády přehazovat. Možná to působilo svým způsobem efektně, ale na můj vkus až poněkud zženštile, i když možná právě to bylo i záměrem, když v celém představení jsou vlastně jen samé mužské postavy, což je také zvláštností této opery. Daniel Špinar svým pojetím navíc akcentoval i ono vnitřně potlačované sexuální a citové pnutí mezi hlavními postavami.  Ale zase tolik mě ta vlečka nerušila – jen opravdu nevím, co bych tomuto představení snad mohl jinak kromě této drobnosti vytknout. Jako zajímavost snad ještě můžu zmínit, že Billy Budd se v závěrečných okamžicích své popravy, která je ztvárněna nikoli explicitně, ale pouze metaforicky, úplně svlékne a nabídne obecenstvu pohled na zcela obnažené zadní partie své sice menší a podsadité, ovšem náležitě vypracované postavy. Následně se však cudně zakryje zepředu polštářem a Štefan Margita mu pak ještě ze své vlečky ochotně vytvoří paraván, aby se mohl uložit pod deku na svém katafalku bez další nepatřičně zvědavé pozornosti diváků. A když už jsme u Štefana Margity, který poslední dobou podává v Národním divadle opravdu pozoruhodné výkony (viz například v Janáčkově opeře Z mrtvého domu ), údajně ho z lóže na 1. balkonu sledovala i jeho manželka Hana Zagorová, jak nám špitli známí o přestávce, kteří ji tam zahlédli.  

 

Téměř zaplněné Národní divadlo odměnilo na konci všechny účinkující i dirigenta bouřlivým a nadšeným potleskem i s mnoha děkovačkami a výkřiky bravo! – naprosto zaslouženě. Sám za sebe mohu říct, že jsem tak vydařené operní představení, které by mě natolik dokonale pohltilo a naplnilo povznášejícím pocitem, že jsem byl svědkem po všech stránkách opravdového uměleckého zážitku, už dlouho neviděl. Benjamin Britten se tak rázem zařadil mezi mé nejoblíbenější operní skladatele, protože jeho hudba v tomto díle doslova srší úžasně prokomponovanými emocemi, jak to dokáží jen ti největší mistři.   

 

 

 

Praha, 26.1.2018

 

https://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/11988?s=308