Leoš Janáček: VÝLETY PÁNĚ BROUČKOVY – trochu jiná recenze

 

 

Dirigent: Jaroslav Kyzlink

Režie: Sláva Daubnerová

Scéna: Pavel Borák

Kostýmy: Simona Vachálková

Světelný design: Daniel Tesař

Videoart: Erik Bartoš

 

Matěj Brouček: Jaroslav Březina

Mazal: Aleš Briscein

Sakristán: František Zahradníček

Málinka: Marie Fajtová

a další

 

Národní divadlo, Praha, 5.4.2018 v 19:00

 

 

Janáčkovy Výlety páně Broučkovy jsem poprvé viděl v ostravském provedení na festivalu Opera 2015 a moc se mi tenkrát líbily. Byl jsem proto velice zvědavý, jak na mě zapůsobí současná pražská inscenace, která měla premiéru 22. března a toto bylo teprve její třetí představení. Kamarádi, kteří nevynechali zatím ani jedno z nich, o ní hovořili jako o zdařilé, i když údajně v některých recenzích příliš lichotivě nedopadla – pouhých 40% od kritičky Věry Drápelové jim připadalo opravdu hodně podjatých. Současné Národní divadlo to u některých zavedených kritiků holt nemá už delší dobu snadné, bůhví, jaké všechny možné osobní animozity v příliš malém českém rybníčku se za tím skrývají.

 

O tom, že to ani Janáček stále nemá lehké u konzervativního pražského publika, na rozdíl od světových operních domů, svědčilo i to, že představení nebylo vyprodané a obsazenost hlediště odhaduji na asi 80 %. Možná to není úplně málo, ale na to, že se dávalo ne příliš často uváděné dílo jednoho z nejuznávanějších a v současné době i nejhranějších světových operních skladatelů, notabene české (nebo chcete-li moravské) provenience, to zas tak lichotivé zjištění není.

 

Na rozdíl od ostravské inscenace je scéna té pražské více náznaková, méně popisná, působí ovšem vzdušným a účelným dojmem, blíží se víc současnému designovému vkusu, tj. jakémusi minimalismu, který je ovšem místy okořeněn i zdobnými prvky. Těžko říct, které pojetí je snad lepší – to záleží na vkusu toho kterého diváka. Ti konzervativnější a tradičněji založení by možná upřednostnili více realismu, mně se líbila obě pojetí, každé trochu jinak. Tentokrát bych kromě povedené scény vyzdvihl i její rozpohybování opravdu zdařilou choreografií nejen Baletu Opery ND, ale zejména pěti externích tanečnic, a to zdaleka nejen proto, že se nejméně polovinu první části představení, tj. výletu na Měsíc, pohybují po scéně zcela nahé. Jejich dokonalá těla nepochybně dodávají na přesvědčivosti snové měsíční atmosféry, ale zajímavá a sugestivní choreografie přidává k atmosféře díla až jakousi mystičnost, je navíc dokonale sladěna s hudbou a vzájemně se tak i posilují a zesilují tím účinek celého provedení. Možná se v recenzích zrovna o tomto zajímavém prvku zatím až tolik nepsalo, protože jinak by podle mne muselo být vyprodáno, především tedy kvůli větší přítomnosti mužů v publiku. Možná i těch, pro které by to mohlo být první seznámení s operou vůbec.

 

Opera je ale samozřejmě hlavně o hudbě, zpěvu a výtvarném ztvárnění, což vše je zde určitě dobře sladěné a propojené, včetně kostýmů a líčení. Zajímavě a nevšedně působí i to, že někteří sólisté zde ztvárňují i postavy Svatopluka Čecha, Alfonse Muchy, a dokonce i samotného Leoše Janáčka.

 

O přestávce jsme si dali s přáteli a několika jejich kamarádkami ve foyer skleničku vína a všichni se zdáli být s představením spokojeni. Většinou se při tom snažím vytáhnout ze svých hudbymilovných přátel i něco kritičtějšího, abych svou „recenzi“ měl čím okořenit (když sám se v hudbě vůbec nevyznám), ale tentokrát to šlo dost ztuha. Přesto jsem z nich nakonec nenápadně vytáhl aspoň to, že se jim zdají málo slyšitelné hlasy Jaroslava Březiny a Marie Fajtové. Jejich pohled (či spíše sluch) samozřejmě respektuji, mně to však až tak nepřipadalo, slyšel jsem všechny sólisty docela dobře a orchestr je nepřehlušoval, i když ne vždy jim bylo úplně dobře rozumět. Ale to už se mi stává i u filmů v televizi, zřejmě už sám trochu hluchnu. Oni ale měli možnost porovnávat i s jiným obsazením a například Alžběta Poláčková je prý v roli Málinky mnohem výraznější.

 

Po přestávce se tedy pan Brouček vydal pro změnu do XV. století, základ scény se nijak podstatně nezměnil, jen se objevily nové výrazné rekvizity, jako například jezdecká socha připomínající tu Žižkovu na Vítkově, ovšem bez hlavy, přičemž Žižkova hlava v nadživotní velikosti se válela na jiném místě pódia. Kostýmy působily spíš současně než středověce, byly ovšem patinovány do bronzova, takže sboristé, tanečníci i někteří sólisté vypadali jako oživlé sochy. Stejně patinované byly i zmíněné externí tanečnice, které už měly tentokrát na sobě skromné kalhotky či spíše tanga, ovšem jejich choreografie byla opět velmi působivá a bezvadně dotvářela či podtrhovala dění na scéně. Trošku jen zarazilo, že část tanečníků byla navlečena do vojenských plášťů připomínajících vojáky Rudé armády z 2. světové války, jak je známe třeba z různých pomníků, kteří dokonce třímali husitskou bojovou zástavu s kalichem. Kromě sudlic a palcátů nechyběly občas i samopaly. Těžko říct, co inscenátory k takovému pojetí vedlo, možná se v tom odrazila i současná tendence některých kruhů zpochybňovat roli a význam husitského hnutí v našich dějinách a vyzdvihovat spíš přínosy pozdější rekatolizace, která byla dříve chápána jako doba temna a národní poroby. Inu, časy se mění a umění na to samozřejmě nemůže nereagovat. Osobně ale nejsem zrovna příznivcem takovýchto jednoduchých a dle mého i účelově zpolitizovaných zkratek, až příliš to zavání černobílým viděním, kdy se jen v souladu s momentálním kurzem prohazuje bílá za černou, a naopak, podle toho, kdo zrovna tahá za delší konec mocenského provazu. Ale třeba jsem si to jen úplně správně nevyložil. Rozhodně mi to však až tolik nevadilo, jen by podle mne podobné aktualizace nemusely být až takto prvoplánové a návodné. Jestliže si lidé za minulého režimu dokázali sami promítat i do zdánlivě nevinných náznaků v umění příslušné posunuté významy, nemusela se tato schopnost diváků, čtenářů apod. úplně vytratit ani dnes, a je vždycky lepší, když se nechá na samotném příjemci, aby zapojil svůj vlastní rozum a své kritické myšlení než ho vodit přímo za ručičku. To často působí dokonce kontraproduktivně a někdy i zcela opačně než by si tvůrce, případně ideolog, třeba i přál.

 

V závěru pak na mě působila velice efektně Žižkova obrovská hlava ležící na pódiu, když díky videoprojekci takříkajíc ožila a začala sama i deklamovaně zpívat. Takový moderní prvek zkrášlí vždy každou inscenaci – jistě by se tím mohly inspirovat i jiné naše operní domy.

 

Stačil jsem už pochválit mnohé, ale samostatné uznání si jistě zaslouží i výkon orchestru, který pod vedením Jaroslava Kyzlinka hrál svižně a dostatečně expresivně, všechny složky inscenace tak byly v harmonické jednotě a divák si ji tak mohl naplno užít. A že se tak i stalo, o tom svědčilo vřelé přijetí publika, které si vynutilo několik opon při závěrečné děkovačce – pro její tvůrce určitě zaslouženě!

 

 

Praha, 6.4.2018

 

https://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/11990?t

 

 

P.S. Recenze profesionálních kritiků si čtu jen někdy, a to zásadně až po napsání té své, abych se nenechal případně ovlivnit. Tentokrát jsem neodolal podívat se, proč Věra Drápelová ocenila tuto inscenaci až tak nízko. Co k tomu říct – dívala se na ni zkrátka naprosto jinou optikou než já. Proč ne – někdo má rád holky a jiný zase vdolky, asi tak.