Benjamin Britten: ZNEUCTĚNÍ LUKRÉCIE – trochu jiná recenze

 

 

Dirigent: Adam Sedlický

Režie: Jiří Nekvasil

Scéna: Jakub Kopecký

Kostýmy: Simona Rybáková

 

Mužský sbor: Jorge Garza

Ženský sbor: Eva Dřízgová – Jirušová

Collatinus, římský generál: Martin Gurbal´

Junius, římský generál: Lukáš Bařák

Tarquinius, římský princ: Thomas Weinhappel

Lukrécie, žena Collatinova: Janja Vuletic

Bianca, Lukréciina stará chůva: Markéta Cukrová

Lucia, služebná: Veronika Holbová

 

Národní divadlo moravskoslezské ve Stavovském divadle, Praha, 19.5.2018 v 19:00

 

S pozváními mých hudbymilovných kamarádů na opery se v posledních dnech, samozřejmě k mé radosti, doslova roztrhl pytel, a to jsem ještě musel odmítnout nabídku na nedělní večer do Národního divadla, protože už jsem měl jiný program. Nicméně na sobotní hostování ostravských ve Stavovském divadle jsem šel moc rád, protože Brittenovo zneuctění Lukrécie jsem ještě nikdy neviděl a další taková příležitost by už nikdy ani nemusela přijít. A zvlášť jeho nedávný Billy Budd  v Národním divadle mi nebývale zvýšil apetit na Brittenovu hudbu.

 

Hned po příchodu do divadla jsem spěchal do suterénního baru objednat sobě a kamarádům víno na přestávku a jen co jsem vyslovil obsluhující své přání, ozvalo se: „Ahoj, Pepo! Tys mě asi nepoznal, viď?“ Chvíli jsem nechápavě zkoprněl, ale jen co jsem se na drobnou blondýnku za barem lépe zadíval, vyhrkl jsem: „Jé, ahoj Majko! Co ty tady?“ Vůbec bych totiž nečekal, že zde natrefím na svou sympatickou spolužačku a kamarádku z VŠ, kterou jsem už snad patnáct let neviděl, když předtím jsme se přeci jen alespoň jednou za pár let potkávali na různých společenských akcích nebo třeba oslavách jubileí našich společných kamarádů. Bylo to pro mě tedy velice milé a nečekané setkání, Majka navíc vypadá prakticky pořád stejně jako za dob našich studií a stále se i stejně sympaticky umí usmívat.  Vůbec mi nedošlo, že už může být v důchodu stejně jako já a brigádně si v divadle takto přivydělávat, což jsme si v krátkém rozhovoru vyjasnili. Víc už jsme toho nestihli, abych ji nezdržoval od práce, tak třeba spolu prohodíme zase pár slov při nějaké mé další návštěvě Stavovského.

 

Hlediště divadla bylo alespoň v parteru téměř zaplněné, což mě vzhledem k tomu, že pražské publikum obvykle preferuje zejména již celými staletími prověřené stálice operního repertoáru před těmi z 20. století a současnými, docela potěšilo. Že by se tedy konzervativní kulturní vkus Pražanů začínal přeci jen pozvolna modernizovat? Každopádně by už alespoň bylo načase. Brittenovo Zneuctění Lukrécie je komorní opera šitá na míru Brittenově operní společnosti a svého účinku dosahuje spíš niternějšími prostředky než nějakým zvučným patosem a mohutností hudby. Zajímavým prvkem také je, že kromě samotných aktérů známého děje, který se zakládá na historické skutečnosti, kdy ctnostná žena římského šlechtice Collatina spáchala sebevraždu poté, co byla znásilněna synem posledního římského krále etruského původu, aby smyla ze sebe hanbu vlastní krví, jsou důležitými postavami nezávislí průvodci dějem, pojmenovaní jako Mužský sbor (mexický tenorista Jorge Garza) a Ženský sbor (Eva Dřízgová – Jirušová). To umožňuje na jevišti nejen rozehrávat samotný příběh, ale také ho nestranně komentovat a nacházet v něm různé mravní přesahy s tušeným apelem i na současnost.

 

A že to funguje, to jsem pocítil sám na sobě, kdy jsem v až filosofujících replikách těchto „pozorovatelů“ nacházel stále nové podněty pro své vlastní zamyšlení.  Znovu jsem si tak připomněl, jaký měl Britten silný humanistický étos a smysl pro spravedlnost a jak musel být nesmírně citově založený a zároveň i hluboce věřící. Zásady křesťanské morálky tak pro něj byly jistě nedílnou a opravdově žitou součástí jeho osobnostního založení, což dokázal přetavit do silného hudebního a citového prožitku, jímž tato opera bezesporu je. Nejdramatičtější hudební pasáží této opery je akt samotného znásilnění, kdy hudba dokáže vyvolat v člověku pocity skutečné tragičnosti tohoto bezohledně násilného činu z pohledu nevinné oběti a zároveň hlubokou empatii s jejím utrpením, až z toho skutečně mrazí. Vysoce jsem přitom ocenil, že inscenátoři neměli ani trošku potřebu v této situaci zneužívat divákovy sexuální pudy nějakým explicitním ztvárněním dráždivé nahoty a erotiky, jako je tomu již téměř povinnou manýrou například ve filmové tvorbě, ale naopak cudně nad tímto aktem zatáhli oponu a nechali působit jen samotnou dramaticky vypjatou hudbu. Většího účinku už podle mne dosáhnout ani nemohli.

 

Vůbec celá režie a scénické ztvárnění jsou doslova kongeniální s Brittenovou hudbou a celý inscenační tým si podle mne zaslouží naprosté absolutorium. Snad jediné, co bych si já osobně mohl klidně odpustit, bylo zakomponování kazatelny do scény, z níž jeden z hrdinů na konci pronáší i s nadbytečně exaltovanými gesty morální soudy, což podle mne zbytečně zplošťuje obecnou platnost mravních zásad a posouvá je kamsi až k nevěrohodným církevním klišé, což samotnou precizně vystavěnou hudbu i příslušné monology poněkud nešťastně významově karikuje. Méně křečovité návodnosti by v tomto případě bylo rozhodně více, opera takové svazující berličky podle mne vůbec nepotřebuje, ba právě naopak. Další drobnou výhradu bych pak měl už jen k plášťům mužských protagonistů, respektive k jejich délce, i když svým střihem a barevným provedením se mi jinak líbily. Je to už jakási současná operní móda, převzatá snad z muzikálů, aby mužští hrdinové svými plášti vytírali zároveň i podlahu a při pohybu je museli různě za sebou přehazovat, aby o ně nezakopli nebo aby si občas mohli i na něco sednout. Možná to působí svým způsobem efektně, ale čeho je moc, toho je zkrátka příliš. Působí to už na mě také zkrátka jako klišé, kterého bych se doporučil kostýmním výtvarníkům spíš vyvarovat než se v něm shlížet. Ale z hlediska celkově parádního a vzdušně moderně působícího scénického ztvárnění berte prosím tyto mé připomínky jen jako povinné pihy na kráse, protože celá opera skutečně krása byla, a ta, jak známo, nemůže být nikdy zcela dokonalá.

 

Malinko ještě odbočím – za svéráznou minipihu na kráse večera by také bylo možné označit hlasité a opravdu vydatné zatroubení do kapesníku jedné návštěvnice odněkud z přízemí během poměrně tiché hudební pasáže, takže na sebe soustředila okamžitě pozornost celého hlediště, i když já na ni přímo neviděl. Jen jedna taková chvilička „slávy“ jí ovšem nestačila, tak si to v rychlém sledu zopakovala pro jistotu ještě dvakrát. Ve druhém jednání si k podobné „produkci“ naštěstí vybrala přeci jen o něco hlasitější hudební pasáž, takže už alespoň tolik účinkujícím na jevišti a orchestru nekonkurovala. Jsou zkrátka někdy věci mezi nebem a zemí…

 

Mimořádnou pochvalu si zaslouží předvedené pěvecké výkony doslova všech interpretů – byly opravdu vynikající a snesly ta nejpřísnější měřítka. Dokonce i mí hudbyznalí kamarádi tentokrát jen zářili samou spokojeností a žádnou větší chybu nikde neobjevili. Což jeden z nich s ohledem na naši nedávnou diskuzi nad výkonem Edity Gruberové v Normě komentoval s výrazem velkého zadostiučinění slovy: „Vidíš, že se nám může opera taky líbit se vším všudy!“  Větší poklony se už ostravští od nich ani dočkat nemohli. Zcela zaslouženě!

 

 

 

Praha, 20.5.2018

 

http://www.ndm.cz/cz/opera/inscenace/3981-zneucteni-lukrecie/