SUKŮV KOMORNÍ ORCHESTR, III. abonentní koncert 2018 – trochu jiná recenze

 

MLADOTA ENSEMBLE, Sál Martinů, HAMU, Praha, 19.6.2018 v 19:30

 

Na tento koncert mě upozornila kamarádka v průběhu mé dovolené, jinak bych ho asi po návratu nad ránem téhož dne, kdy se konal, nejspíš ani nezaregistroval. Sice jsem byl z cestování poměrně unavený, ale večer strávený s kamarádkou i s dalšími kamarády a s příjemnou hudbou mě lákal, sliboval jsem si od toho příjemné završení krátkého, ale intenzivního období plného báječných zážitků. Mladota ensemble je původně komorní sdružení Sukova komorního orchestru, kterému paní Henriette baronka Mladota vzhledem k pravidelnému koncertování na zámku Červený Hrádek propůjčila jméno rodu na památku jejího zesnulého manžela Jana Nepomuka Mladoty ze Solopisk a stala se jeho patronkou. V tomto zámeckém prostředí jsem již tento soubor také loni zažil , a proto jsem se těšil i na další jeho vystoupení.

 

Úvodem zaznělo Duo G dur pro housle a violu od Wolfganga Amadea Mozarta (1756–1791) v podání prvního houslisty Martina Kosa a violisty Karla Untermüllera. Tato Mozartova skladba z roku 1783 je zajímavá neobvyklou náročností violového partu, takže oba nástroje v ní mají prakticky rovnocennou úlohu. Oba sólisté se jí také zhostili s patřičným nasazením a její vyznění tak ve mně zanechalo možná i o něco hlubší dojem, než jak na mě obvykle komorní skladby tohoto skladatele působí. Rozhodně zdařilý začátek celého koncertu.

 

Následoval Tercet pro dvoje housle a violu C dur od Antonína Dvořáka (1841–1904), který skladatel zkomponoval v r. 1887 jako skladbu k příležitostnému koncertování se svou tchyní Klotildou Čermákovou, u níž Dvořákovi bydleli, a jejím podnájemníkem studentem chemie Josefem Kruisem, který se amatérsky věnoval studiu houslové hry. Dvořák se ke společnému muzicírování občas přidal s violou, a právě její part v této skladbě důmyslně svou basovou linií nahrazuje absenci violoncella. Skladba se i přes svůj původní účel stala významnou součástí komorního repertoáru, a že zcela právem, o tom jsme se mohli přesvědčit právě i na tomto koncertu. Jedná se o velmi svěží a dynamické dílo, které pro mě i pěkně ilustrovalo zřejmý posun v hudbě od Mozartových dob. Oba již výše zmíněné hudebníky tentokrát doplnila ještě houslistka Dana Truplová. Celkové vyznění díla negativně neovlivnilo ani zazvonění mobilního telefonu v předních řadách hned po skončení druhé věty, které shodou okolností bylo i ve stejné tónině, jak vtipně poznamenal manžel mé kamarádky, sám aktivní hudebník. Jenže zazvonění se opakovalo stále znovu, takže hudebníci nemohli pokračovat ve hře, jeden z diváků dokonce začal hlasitě z opačného konce sálu žádat majitele telefonního přístroje, aby jej konečně vypnul. Vše trvalo neuvěřitelně dlouho (odhadem nejméně minutu), takže muzikanti se rozpačitě usmívali a smích se objevoval i na tvářích návštěvníků koncertu. Nakonec majitelka telefonu, korpulentní dáma, psychický tlak při svých neúspěšných pokusech telefon vypnout neunesla, zvedla se a urychleně se slovy omluvy opustila sál, do něhož se už na zbytek koncertu nevrátila. Ani se jí nedivím, tuhle ostudu si asi bude pamatovat ještě hodně dlouho. Atmosféru v sále to však nakonec ovlivnilo spíš pozitivně, návštěvníci se tvářili na hudebníky povzbudivě, ti se nepřestali usmívat a jejich výkon byl i nadále koncentrovaný, bezchybný a snad i o to vřelejší.

 

Vrcholem večera pak pro mě byl ještě před přestávkou Sextet pro dvoje housle, violu, violoncello, kontrabas a klavír od významného soudobého českého skladatele Zdeňka Lukáše (1928–2007), který úzce spolupracoval právě i se Sukovým komorním orchestrem a tato skladba byla zkomponována přímo pro něj. Soubor v ní doplnili i violoncellista Tomáš Strašil, kontrabasista Tomáš Vybíral a klavírista Štěpán Kos. Skladba mě hned od počátku strhla svou živou a moderní dynamikou i melodickou proměnlivostí. Asi uprostřed první věty však vešel do sálu klátivým krokem jakýsi muž, odhodlaně si to zamířil k pódiu a cosi gestikuloval směrem k hráčům. Když se octl až u nich, přiblížil se s jistými rozpaky nejdřív k violoncellistovi a cosi se mu snažil sdělit. Ten si toho nevšímal, tak se vetřelec přesunul ke klavíristovi a začal mu nekompromisně něco povídat, až nakonec všichni hráči přestali hrát. Obecenstvo bylo v napětí, co se asi muselo stát, že to tento příchozí musel přijít sdělit členům orchestru přímo vprostřed jejich hry. Mezitím už zasáhl i pořadatel koncertu a muže nekompromisně vyvedl z pódia do zákulisí. Načež se první houslista Martin Kos s jistým pobavením hlasitě obrátil k publiku, zda někdo nenašel brýle. Poté jedna starší dáma asi uprostřed hlediště zdvihla ruku, v níž držela světlé brýlové pouzdro, které pak štafetovým způsobem doputovalo až na pódium a zřejmě až do zákulisí. Sálem se rozléhal pobavený šum a všichni jsme kroutili hlavou, jak se něco takového vůbec mohlo stát, nikdo z přítomných si asi nic podobného z minulosti nedokázal vybavit. Celý koncert tak získal na jakémsi tajemném odéru neobvyklé i nehudební výjimečnosti, mezi hráči a publikem však přeskočila ještě silnější empatická jiskra a zesílil pocit upřímné sounáležitosti. Martin Kos poté oznámil, že kvůli nezbytné kontinuitě hudby odehrají hráči skladbu celou znovu od začátku. A odehráli ji opravdu excelentně, vychutnal jsem si ji patřičně i já a bouřlivý potlesk a dvojí návrat hráčů na pódium jasně svědčil o tom, že silné hudební zážitky z večera nic nemohlo ohrozit.

 

O přestávce jsme pak onoho muže zahlédli venku na kavárenské zahrádce s hlavou svěšenou, zřejmě již po proběhlých diskusích s některými návštěvníky koncertu. Jeden starší kamarád se do něj ovšem také pustil s pobaveným úsměvem, cože ho to vůbec napadlo takto vtrhnout do probíhajícího koncertu. Jistá paní se tohoto neslavného aktéra večera snažila zastávat s tím, že se přece nic nestalo, že takový je zkrátka život, s čímž ovšem kamarád vehementně nesouhlasil. Nešťastný muž už toho ale měl dost, zvedl se a s omluvou i s konstatováním, že brýle ho stály dost peněz, opustil vrávoravým krokem nakonec areál kavárny i celé HAMU. V tu chvíli mi už bylo jasné, že je v poněkud podroušeném stavu a že tak měl zřejmě snížené rozpoznávací schopnosti, čímž jediným se dalo jeho „extempore“ jakž takž vysvětlit. Jeden z kamarádů pak ke mně ještě trošku sarkasticky prohodil, že si jistě mnu v duchu ruce, že budu mít o čem psát. Jsem v zásadě člověk raději upřímný, tak jsem mu to bez zbytečných vytáček i potvrdil.

 

Po přestávce následoval Velký sextet pro klavír a smyčcový kvintet Es dur od Michaila Ivanoviče Glinky (1804–1857), skladba nepochybně invenční, melodická a dobře poslouchatelná, nicméně předchozí Lukášův Sextet mě oslovil mnohem víc.  Podle koncertního programu je Glinkův Sextet Es dur dílem v čistě salonním stylu s italskými vlivy, neboť byl zkomponován v Itálii r. 1832. Po skončení jsem se tedy kamarádčina manžela coby profesionálního hudebníka zeptal, zda označení „salónní styl“ má nějaký zlehčující podtext a označuje případně spíše líbivou skladbu, která postrádá větší hloubku. Myslel jsem to samozřejmě s jistou nadsázkou, ale oponoval mi srdnatě, že nic takového se tím rozhodně neříká. No ale já si stejně myslím svoje…

 

Po velkém potlesku ještě následovala jako přídavek bluesová věta ze Suity na paměť Jaroslava Ježka od Luboše Sluky, v níž jsem rozpoznal zejména variace na písničku Klobouk ve křoví. Tento poněkud kavárensky znějící přídavek byl jistě příjemným završením do jisté míry neobvyklého a zvláštního večera se šťastným koncem. Myslím, že pouto mezi Sukovým komorním orchestrem a jeho pravidelnými posluchači se díky němu ještě více prohloubilo. 

 

 

Praha, 23.6.2018

https://www.youtube.com/watch?v=9-wo392udps