BALADA PRO BANDITU – trochu jiná recenze

 

 

 

Jedličkův ústav, Praha, 29.6. 2018 v 11:00

 

Úprava scénáře a režie: Jiří Hejtmánek

Pomocný režisér, basová kytara, klarinet: Matěj Hruška

Úprava písní, úvodní klavírní píseň, klávesy, kytara, akordeon: Markéta Ostrá

Housle: Kristýna Blažková

Kostýmy: Štěpánka Racková a Tamara Vránová + vlastní skříně herců

Technická stránka: Jakub Poloputský

 

Eržika: Kateřina Morozová

Šuhaj: Monika Šimků

Mužské svědomí: Jan Sokolík, Rosťa Kula

Ženské svědomí: Barbora Pilátová, Dana Pilařová

Vypravěč: Dana Pilařová

Bandité: Patrik Bendl, Pavel Hubáček, Jakub Poloprutský

Sestry/Milé: Jana Tomíčková, Adéla Učňová, Markéta Čemusová

Matka: Kristýna Kolenčíková

Ozvěna: Kristýna Blažková

Čarodějky/Prokleté milé: Nikol Löfflerová, Jana Tomíčková, Adéla Učňová

Velitel Žandářů: Miroslav Pouzar

Derbak: Pavel Cahák

Magery: David Samek

Otec Eržiky: David Pham

Matka Eržiky: Markéta Sojková

Bratr Eržiky: Matěj Hruška

Četník Pavel Kubeš: Patrik Bendl

 

Na toto představení jsem se chtěl jít podívat již v úterý 26. června večer, jenže jsem si to shodou okolností nezapsal do kalendáře a tím pádem jsem to i nechtěně „zazdil“. Když jsem si to v pátek po ránu nějakým zvláštním hnutím mysli uvědomil, moc mě to zamrzelo a pro jistotu jsem se ještě jednou na vzkaz s pozváním od Jirky (Akrije8) podíval. S velkou úlevou jsem zjistil, že se to dá ještě napravit, i když musím sebou trochu hodit, protože jako zázrakem se hraje i dnes, ovšem už od 11:00. Ještěže jsem si tentokrát nečekaně přivstal. Odložil jsem tedy všechny momentální pracovní povinnosti a vydal se rychle na Vyšehrad. Nicméně se mi jako už mockrát dříve i tentokrát potvrdilo, že mnohé náhody nejspíš vůbec nejsou náhodami a že něco musí existovat mezi nebem a zemí. Kdybych totiž původně zamýšlené představení stihl, anebo kdybych se dnes neprobudil o dost dřív než obvykle, nesetkal bych se na místě překvapivě i s Dreamy, která se přijela podívat dokonce až ze severní Moravy, navíc i s Frr, a ani bych se neseznámil s Danaskou, která seděla v první řadě hlediště spolu s nimi. A to by byla velká škoda – hned jsem tak měl ještě před zahájením i ještě o kus lepší náladu.

Nikomu z přítomných ani nevadilo, že se začátek trochu protáhl, protože se čekalo na jednoho z herců (pokud jsem dobře postřehl, tak na Pavla Hubáčka), o němž nikdo netušil, kde se mohl zdržet. Hrálo se na dvoře starého Jedličkova ústavu, což je taková příjemná letní scéna, a docela letně také do prostoru, zaplněného diváky téměř do posledního místa, pražilo slunce. Tak hojnou účast jsem v poslední den školního roku, kdy už se všichni spíš chystají na prázdniny, ani nečekal. Ještě než uplynula akademická čtvrthodinka, jeden z herců se nabídl, že za nepřítomného zaskočí, čímž byla situace zachráněna a mohlo se začít. Jak už to tak ovšem někdy bývá, po chvíli se do dvora na svém vozíčku vřítil i dočasný absentér a plynule se zařadil do hry, jako by se ani nic nestalo. Však vlastně taky ne – bylo to spíš takové zpestření a troška vody i na můj mlýn, abych svou „recenzi“ měl hned na začátku čím osvěžit.

 

Z Pamíny, která už před zahájením zvědavým návštěvníkům prozradila, že ač se toto představení hraje už posedmé, všichni mají stále ještě i trému (a kdo by ji taky neměl, že?), v tu chvíli viditelně opadly i poslední známky nervozity, a všem tak bylo jasné, že už se nemůže nic fatálně nepředvídaného stát a že se mají na co těšit. Pamína se totiž zhostila ve hře nejen úlohy vypravěčky, ale také věnovala víc než půl roku hodně ze svého volného času nácviku představení se souborem, dokonce jsme kvůli tomu letos vynechali i tradiční Poetítko v Jazzové sekci, takže na konečném úspěchu jí nepochybně hodně záleželo.

 

O něm jsme však my diváci předem vůbec nepochybovali. Jiskra mezi námi a všemi účinkujícími přeskočila ještě dřív, než se začalo hrát, a tak to jinak než dobře ani dopadnout nemohlo. Už od začátku jsem obdivoval nápadité kostýmy a nalíčení všech herců a zápal hereckého a tvůrčího nadšení už také visel ve vzduchu ještě dřív, než zazněla úvodní písnička. A ta byla navíc provedena s takovou chutí a tak bezvadně, že to ještě víc patřičně naladilo všechny přítomné. Věděl jsem přitom, že scénář upravil Jirka Hejtmánek (Akrij8), tak jsem byl o to víc zvědav, jak se popasoval s vynikajícími předlohami, ať už tou knižní Olbrachtovou či tou filmovou Milana Uhdeho a Vladimíra Síse s písněmi Miloše Štědroně a Vlastimila Hály. Neměl jsem samozřejmě žádné pochybnosti, už jsem přece znal přechozí skvělá Jirkova zpracování her pro soubor z „Jedle“, ale výsledek předčil i mé očekávání. Nakonec se i na Literu mohou o něm alespoň v psané podobě všichni i sami přesvědčit, protože si Jirka naštěstí nenechal svůj povedený scénář sám pro sebe.

 

Na všech účinkujících bylo vidět, že své role berou velice vážně a že se chtějí předvést v co nejlepším světle, na druhou stranu je však přitom nesvazovala žádná viditelná nervozita a křeč, pustili se do představení s velikánskou chutí a patřičným nasazením a odhodláním, což se přenášelo plně i na diváky. Pochválit bych musel opravdu všechny bez výjimky, tak je nebudu vyjmenovávat, stačí když si přečtete úvodní „titulky“ výše, tam je máte všechny pěkně pohromadě. Pár bych jich ale chtěl přeci jen i konkrétně vyzdvihnout. Titulní postavu Nikoly Šuhaje ztvárnila v podstatě s profesionálním nadhledem Monika Šimků, která byla navíc tak bezvadně nalíčená a hrála tak nesmírně přesvědčivě, že jsem až do konce představení nepoznal, že se jedná ve skutečnosti o dívku. Své repliky pronášela opravdu bravurně, zvládala skvěle i hereckou mimiku a gesta, občas i s přesně dávkovanou humornou nadsázkou, jako když třeba na otázku, kde se nachází mrtvý Nikola Šuhaj, zatřepala vleže nohami do výše, aby všichni viděli, kde leží, což diváky rozesmálo, jak to bylo vtipné. Důstojnou a báječnou partnerkou Nikoly Šuhaje byla usměvavá Kateřina Morozová v roli Eržiky, která ji ztvárnila s takovým půvabem, že nemohlo být vůbec divu, že se o ni ucházeli hned dva nápadníci – kromě samotného Nikoly i četník Kubeš v podání Patrika Bendla.

 

Doslova rozeným hercem pak je David Samek, který hrál vypočítavého hostinského Mageryho, a jeho vychytralou lstivost a prohnanost předváděl s tak přesvědčivou chutí, až mi to úplně bralo dech. Bylo vidět, že si tuto roli záporáka opravdu hodně užívá a přispěl tak výrazně i k obohacení diváckých dojmů z představení. V jednom momentu jsme jako diváci také doslova ztuhli, když tuším bratr Eržiky v podání Matěje Hrušky byl Nikolou ve vzájemném zápase proboden a skutálel se z betonových stupňů pódia až na zem s tak přesvědčivou razancí, že jsme se v tu chvíli opravdu obávali přinejmenším o jeho zdraví. Když ale následně vstal, všem se hodně ulevilo a sklidil tak za toto své nebývalé nasazení velký spontánní potlesk.

 

Celé představení nás v podstatě nenechalo ani na chvíli vydechnout, jak bylo strhující, prokládané pěknými písničkami, a jaký mělo spád. Ani se mi nechtělo věřit, že už je skoro půl jedné, když jsem se po jeho skončení podíval na hodinky. Všichni účinkující byli zcela zaslouženě odměněni bouřlivým a dlouhotrvajícím potleskem, musely se přidávat i písničky a „Zabili, zabili“ jsme si s celým souborem s chutí zazpívali i my diváci. A nestydím se ani přiznat, že když jsem viděl, jak jsou v závěru všichni šťastní, že se jim představení tak krásně vydařilo, a jakou z toho mají vzájemnou radost, stejně jako my diváci, měl jsem i slzy v očích, což je asi i to nejsilnější, co můžu na adresu všech účinkujících napsat, jak mě představení zasáhlo. A stejné souznění jsem viděl i na ostatních divácích kolem sebe – co víc by si mohl celý tvůrčí tým přát! Všem tedy patří hluboká poklona, jejich nemalé společné úsilí mělo opravdový smysl a dokázali na diváky přenést nefalšovaně silné pocity i mnoho podnětů k zamyšlení, což je nejlepším znakem každého ryze opravdického umění.

 

Poté jsem se rozloučil s Dreamy, Frr a Danaskou, a když jsem ještě zašel poblahopřát Jirkovi a Pamíně k báječnému úspěchu, přijela k nám na vozíčku sympatická dívka a nabídla mi skleničku růžového, což mě trošku, ale o to víc mile zaskočilo, a ve snaze zavtipkovat jsem se zeptal, zda není náhodou otrávené, jelikož Nikola Šuhaj byl ve hře také jednou podobným způsobem otráven. S chutí jsem pak podarovanou skleničku vypil a když dívka zase odjela, seznal jsem, že jsem byl takto pohoštěn dokonce samotným Nikolou Šuhajem, ovšem už odmaskovaným, takže jsem byl už podruhé dokonalým převtělením Moniky Šimků překvapivě zaskočen. O to víc mi pak bylo líto, že jsem jí při tom nevysekl i hlubokou osobní poklonu za to, jak výborně se své role v představení zhostila. Činím tak tedy dodatečně alespoň touto cestou, a budu doufat, že si mou „recenzi“ třeba i přečte. A přidávám ještě jednou i poděkování za tu milou a nečekanou skleničku růžového, která pak ve mně doznívala s o to příjemnější dochutí.

 

Při odchodu jsem pak Pamíně ještě zdůraznil, jak moc na mě představení zapůsobilo, a doprovodil to slovy: „Kam se na vás hrabou mnohé profesionální soubory!“. A myslel jsem to naprosto vážně.

 

 

 

 

Praha, 30.6.2018

 

https://www.youtube.com/watch?v=I6z_ggQz40c