Ambroise Thomas: HAMLET – trochu jiná recenze

Hudební nastudování a dirigent: Norbert Baxa

Režie: Martin Otava

Scéna: Pavel Kodeda

Kostýmy: Aleš Valášek

Světelný design: Antonín Pfleger

Král Claudius: František Zahradníček

Královna Gertruda: Barbora Polášková

Hamlet: Roman Hoza

Polonius: Pavel Klečka

Ofélie: Vanda Šípová

Divadlo J.K. Tyla, Nová scéna, Plzeň, 27.9.2018 v 19:00

Zrovna mám dost hektické období, kdy trávím celé dny i část nocí u počítače, až se mi z toho občas dělají mžitky před očima. Proto mi přišlo docela vhod, když mi kamarádi nabídli, abych si s nimi zajel ve čtvrtek do Plzně na Thomasova Hamleta. Bez velkého váhání jsem se rozhodl, že mi takové nečekané vytržení z už dost únavného stereotypu nemůže ublížit, a nezbytnou práci snad potom doženu o víkendu. Kamarád byl z toho až v šoku, že mě tentokrát nemusel vůbec přemlouvat – inu, stane se… Nakonec jsem tedy i já jemu pomohl vybočit ze stereotypu jeho představ o mně. Z Vinohrad jsme do Plzně vyjížděli ve třech, ale na Karláku jsme nabrali ještě dalšího kamaráda, respektovaného operního zpěváka, který se také úspěšně věnuje rozvoji nadějných operních talentů, takže jediným, kdo se v operách skoro vůbec nevyzná, jsem byl z celé výpravy opět jen já sám.

Do Plzně jsem se těšil nejen kvůli prima odpočinku a regeneraci svých duševních sil, ale i kvůli tomu, že jsem ještě nikdy nenavštívil tamější Novou scénu, která byla otevřena v září 2014, tedy těsně předtím, než se Plzeň stala v r. 2015 Evropským hlavním městem kultury. Tato scéna bývá mnohými umělci i návštěvníky označována za ne příliš zdařilou (stála 870 miliónů korun) kvůli různým nedostatkům z hlediska uměleckého provozu, mezi něž údajně patří i nedobrá akustika, což právě pro operu není zrovna nejlepší předpoklad. Už jen samotná cesta do divadla z centra Plzně do jejího centra k divadlu, je docela oříšek – zabere ve špičce při všelijakém podivném kroužení do té správné jednosměrky poměrně dost času a kdybych to měl odřídit třeba já bez navigace, asi bychom se tam do začátku představení ani nedomotali. Naštěstí jsem ale já neřídil, takže jsme k divadlu dorazili s asi hodinovou rezervou do začátku představení a mohli si tak dát ještě večeři v místní restauraci. Z hlediska architektonického řešení jsem byl kvůli pověsti Nové scény připraven na nejhorší, ale samotná restaurace mě překvapila vkusným a příjemným designovým prostředím, čemuž tak trochu odpovídaly i ceny na ne příliš pestrém jídelním lístku. Pokud ale člověk vnímá její návštěvu jako svým způsobem sváteční záležitost spojenou s kulturním zážitkem, dá se to akceptovat a odpovídá tomu i způsob servírování pokrmů. Trošku horší je to s rychlostí přípravy jídel (a to i těch na denním lístku), takže když jsme asi po 25 minutách od objednání dostali své porce na stůl, měli jsme co dělat, abychom je stačili rychle doslova zhltat a pět minut před sedmou se vydat směrem k hledišti.  Pěkně a příjemně vzdušně na mě zapůsobilo i foyer divadla a údajně velice zdařilý a velkorysý je i baletní sál, který jsme ale vidět nemohli. Na první dojem mi nepřišel špatný ani samotný divadelní sál, do nějž se vchází seshora a má velkou elevaci, takže je na jeviště zřejmě ze všech míst dobře vidět. Horší je to ale prý, jak už jsem zmínil, s akustikou, hlavně pak v zadních řadách. Také sedačky jsou pohodlné a dostatečně široké i prostorné pro nohy. Celé hlediště je ale tmavě ponuré a hodně střídmě pojaté, bez jakýchkoliv zdobných prvků, takže si v něm někdo může připadat asi jako v menší sportovní hale v noci za nouzového osvětlení. Mně takové prostředí nevadí, ovšem s nádherou historického Velkého divadla v Plzni se to samozřejmě srovnávat nedá – zde jde spíš o „industriálně“ pojatý prostor, který je završen „strojovnou“ jeviště, k čemuž se ještě dostanu.

Thomasova Hamleta jsem poprvé viděl loni ve Stavovském divadle v Praze, ovšem v provedení opery Národního divadla moravskoslezského z Ostravy, které se mi velmi líbilo. I tenkrát na něm byli rovněž mí hudbymilovní kamarádi, ovšem značně unavení těsně po návratu z Austrálie, takže jejich vnímání bylo poněkud otupené, aby mohli třeba nyní obě inscenace srovnávat. Plzeňské provedení se hraje prakticky bez kulis, které nahrazuje neuvěřitelně pohyblivé jeviště, jež se dá „rozbít“ pomocí hydrauliky na překvapivě velké množství plošin, které se dají každá zvlášť vysunovat do rozmanitých výšek a také zasunovat do různých hloubek, takže se dá z prostoru jeviště vykouzlit množství nejrůznějších členitých kombinací, klidně i ve dvou patrech nad sebou. Zpočátku mě tato variabilita ohromila, zvlášť když je podobně pohyblivý a nastavitelný i zrcadlový strop, jehož různá pásma se dají také všelijak spouštět a naklánět. Přiznám se ale, že brzy mi to začalo připadat, jako by se autor scény s režisérem do těch technických hejblátek zamilovali až natolik, že se z toho místy stávala jakási samoúčelná vášeň jakoby pro jejich vlastní potěšení. Zkrátka čeho je moc, toho je příliš – podle mne by v tomto případě méně bylo rozhodně více. Jako by se v tom reji techniky ztrácelo herectví samotných účinkujících, ve kterém jsem do značné míry postrádal hlubší psychologii jednotlivých postav. Působilo to na mě tak, jako by se každý sám za sebe musel nějak popasovat při souboji s technikou s tím, co má vlastně dělat on sám – režisér jako by v opojení technikou pozapomněl na účinkující a nechal je tak trochu na holičkách.

Čímž ovšem nechci říci, že by se mi představení nelíbilo, na přestávku jsem odcházel vcelku spokojený – jen jednotlivé postavy, stejně jako celý sbor, snad mohly působit méně staticky a jakoby občas i bezradně, kdyby možná měly nápaditější režijní vedení. Shakespearova dramata jsou přece nabitá rozmanitými psychologickými drobnokresbami nečernobílých a vnitřně rozporuplných postav, což do značné míry reflektuje i Thomasova hudba. Totéž se ale nedá říci o poněkud zploštělém ztvárnění rolí samotnými účinkujícími, z nichž však ale mohu v tomto směru pochválit alespoň Ofélii Vandy Šípové a do jisté míry i Hamleta Romana Hozy. Ani výkon orchestru vnitřní dramatičnost hudby příliš neumocnil, aby tak lépe podepřel účinkující v jejich snažení. Místy mě tak představení v první půli i trochu uspávalo, i když připouštím, že docela příjemně.

Druhá půle už se mi pak zdála přeci jen o něco dramatičtější a lépe propracovaná. Vysloveně mě pak uchvátila scéna, v níž se utopí Ofélie – pomocí účelného nastavení pohyblivých segmentů jeviště, velice povedeného nasvícení i uměřených kouřových efektů se podařilo vytvořit opravdu pozoruhodnou atmosféru, která diváka účinně vtahovala do celého obrazu. Společně s niterným a přesvědčivým výkonem Vandy Šípové, na níž nebyla vůbec znát její ohlášená indispozice, se tak pro mne jednalo o nejpůsobivější část celého představení. Tohle se inscenátorům skutečně skvěle povedlo a je jen škoda, že si podobně nedali záležet i na ostatních obrazech a stejně důmyslně je také nepropracovali. Když se například Hamlet v jedné scéně pohyboval s obrázkem zavražděného a stávajícího krále v ruce, chvíli mi to připadalo, že si snad vypomáhá při zpěvu textem zobrazeným v jakémsi tabletu, než jsem se časem dovtípil, na co že se to vlastně tak upřeně ve svých rukách stále dívá. I takové nepromyšlené detaily zbytečně ubírají představení na jeho přesvědčivosti.

Bez výhrad pochválit je ovšem třeba plzeňské obecenstvo, které i při čtrnácté repríze dokázalo hlediště z většiny zaplnit, o čemž si například pražské Národní divadlo může nechat jen zdát. Tam se řada podobných představení tolika repríz ani nedočká. Plzeňané jsou zkrátka kulturně na výši – kéž by tak tomu bylo i leckde jinde. Tleskalo se i mnohým sólovým výstupům, i když na takové množství diváků mi ten potlesk připadal poměrně vlažný, stejně jako i závěrečný, kdy se vystačilo jen se dvěma oponami. Podle kamarádů za tím ale mohla být právě ona již zmiňovaná nedobrá akustika sálu.

Celkově se mi ovšem představení docela líbilo a rozhodně je můžu doporučit k návštěvě i komukoli dalšímu. Nejedná se sice o vrcholné dílo světového operního repertoáru, ale hudba je to pěkně romantická i s řadou zajímavých nápadů a poslouchá se moc příjemně, i když žádnou zapamatovatelnou melodii si z ní člověk až domů neodnese. A i přes některé mé uvedené výhrady je stále na co se dívat a co poslouchat a jedná se tak o kulturní zážitek, který za návštěvu nepochybně stojí. U jednoho detailu se ale ještě zastavím, i když si ho asi mnozí ani nepovšimnou. Thomasův Hamlet má sice jiný konec, než jaký známe ze Shakespearovy hry, ale i ten si režisér Otava ještě sám upravil. Z ostravské inscenace jsem si pamatoval, že Hamlet je nakonec prohlášen králem poté, co ztrestá bratrovraha svého otce, i když je to pro něj po všech předchozích tragédiích poněkud hořké zadostiučinění. V plzeňské inscenaci je však finále „vylepšeno“ tím, že po závěrečných Hamletových slovech k němu ještě přistoupí Polonius a probodne ho dýkou, takže se Hamlet mrtev skácí k zemi. Spolupachatel vraždy Hamletova otce tak pomstí smrt své dcery Ofélie, načež se odbelhá k jejímu katafalku. Teprve po tomto „přilepeném“ epilogu padá závěrečná opona. Osobně považuji podobný „režisérismus“ za úplně zbytečný a také za projev jisté neúcty k autorovi díla a jeho myšlenkovému záměru. Nechápu příliš, jaké poselství tato královrahova pomsta na Hamletovi do opery vlastně vnesla, ale třeba je to už jen můj vlastní problém.

Praha, 28.9.2018

https://www.djkt.eu/hamlet