Arnošt Goldflam: ŘEDITELSKÁ LÓŽE - trochu jiná recenze

 

 

 

Režie: Arnošt Goldflam

Hrají: Stanislav Zindulka a Alois Švehlík

 

Divadlo Rokoko, Praha, 8.11.2018 19:00

 

 

Již dlouho jsme nebyli s přítelem v divadle a časová zaneprázdněnost nám již delší dobu bránila se po nějakém představení blíže poohlédnout, takže nám přišla jak na zavolanou nabídka kamarádky na volňásky do Divadla Rokoko na den, kdy jsme měli oba naštěstí i volný večer. Na internetu jsem se dočetl, že půjde o jakési vzpomínání dvou starých herců na jejich „lásky, úspěchy i prohry, na prchavý čas divadelního života“, což mi znělo poměrně slibně, zvlášť v podání dvou tak výrazných a jistě kvalitních hereckých osobností. Hned v úvodu však musím trochu uštěpačně poznamenat, že mi má představivost vykreslila onu mnohoznačnou větu v mnohem pestřejších a životnějších barvách, než se to nakonec podařilo dramatikovi v samotné inscenaci, která příliš velkou dramatičností ani hloubkou příběhu či neotřelostí dialogů a replik nijak neoplývala. Ale nepředbíhejme. Do divadla jsem se každopádně těšil a rozhodně jsem této návštěvy nelitoval ani po zhlédnutí představení, jen se zkrátka tak úplně nenaplnila má možná až příliš velká očekávání spojená se jmény představitelů i autora samotného.

 

Nevím, co bylo původně v prostorách suterénního divadélka Rokoko sousedícího s palácem Lucerna, ale interiéry hlediště členěného zdobnými pilastry a balkonky, vše vymalováno v temně červených barvách, mi navozovaly atmosféru jakéhosi šantánu pro prvorepublikové majetnější vrstvy, kde se pánové mohli bavit v přítomnosti lehkonohých barových tanečnic a při kankánu za bouchání zátek kvalitního sektu, ne-li pravého šampaňského. Ale třeba to bylo všechno jinak, nicméně ta představa se mi docela líbila a líbí. Přítel si dokonce všiml dle příslušných architektonických prvků, že jeviště, pokud tam původně vůbec nějaké bylo, nebylo určitě tak mohutné a nezasahovalo tak daleko do prostoru sálu jako při stávající divadelní úpravě. Trošku nás překvapilo, že ještě pět minut před začátkem bylo hlediště zaplněné sotva z poloviny, ale naopak nás potěšila milá mladá uvaděčka, nejspíš ještě studentka, že nás s příjemným úsměvem posadila na volná místa v první řadě, ačkoliv jsme měli lístky jen na přístavky. Sice jsme tak měli pódium zhruba na úrovni očí a byli tak trochu utopení pod ním, ale i z této poněkud krtčí perspektivy jsme měli dobrý přehled o všem, co se odehrávalo na jevišti, a oba herce jsme si tak mohli prohlížet opravdu hodně zblízka. Stanislava Zindulku sice občas zahlédnu na refýži tramvaje před domem, kde bydlím, nejspíš je mým nedalekým sousedem na Žižkově, ale tak detailně si ho samozřejmě při takových setkáních neprohlížím, spíš po něm jen tak nenápadně pokukuju a obdivuju přitom, jak docela mladistvě stále ještě na ulici působí. Tentokrát hrál ovšem herce blízko smrti, čemuž samozřejmě přizpůsobil i svůj herecký projev, i když naštěstí nijak přehnaně.

 

Pokud jde o scénu, stěží v tomto případě hovořit o nějaké scénografii - na jevišti byl zkrátka rozestaven nábytek získaný možná jen za odvoz z nějakého vetešnictví nebo snad posbíraný z kontejnerů na staré nepotřebné kusy, kterých se už lidé potřebují zbavit, ale tak se zkrátka inscenuje 99 procent podobných her, v podstatě bez nějaké invence a bez nápadu. U podobných konverzaček to ale není na závadu a hlavně to asi šetří náklady, čemuž rozumím. Scéna tak asi měla působit jako jakýsi staromládenecký pokoj v penzionu pro vysloužilé herce, kam přišel Alois Švehlík na pravidelnou návštěvu za svým kamarádem, aby nám dali společně nahlédnout do své stárnoucí duše a do vzpomínek. Podobných her, dokonce i z podobného prostředí, existuje nepřeberná řada a takový námět dává i nepřeberné možnosti, jak ho využít a jak divákovi naservírovat nejen dobrou zábavu, ale třeba i řadu hlubších životních postřehů a myšlenek. Je až s podivem, jak málo Arnošt Goldflam tuto příležitost využil a jak ji, troufám si říct, až promarnil. Oba penzionovaní herci sice vytvořili jakési protipóly, kdy Stanislav Zindulka představoval toho méně úspěšného, zatímco Alois Švehlík se před svým kamarádem neustále vytahoval svými dávnými hereckými i milostnými úspěchy, nicméně k žádnému většímu jiskření mezi nimi nedocházelo a Stanislav Zindulka reagoval na neustálé holedbání svého návštěvníka s až nepochopitelným stoickým klidem a věčným chápavým úsměvem.

 

Hned zpočátku zakomponoval autor do scénky při vyplňování jakéhosi ranního dotazníku pro ošetřovatelky několik víceméně otřepaných „vtipných“ klišé na téma hustoty stolice či stařecké erekce apod., což navíc nepůsobilo příliš věrohodně, zrovna jako mi nezněly příliš autenticky ani občasné mírně vulgární výrazy z úst Aloise Švehlíka - jakoby vycházely opravdu jen ze scénáře, nikoliv z něj samotného. Vůbec jsem se nemohl po dobu celého představení zbavit pocitu, že oba herci si jsou vědomi toho, že v podstatě nemají o čem moc hrát, a že jedou tak nějak jen na půl plynu - že zkrátka sice ví, jak vnějšími atributy ztvárnit unavené a odstavené herce, ale příliš se do svých rolí vžít nedokáží a možná ani nechtějí. A upřímně řečeno - moc jsem se jim ani nedivil, protože monology i dialogy jim to jen stěží opravdu umožňovaly. Byly natolik plytké, historky natolik otřepané a málokdy opravdu vtipné, že pro tak inteligentní herce, jakými oba protagonisté nesporně jsou, mohly sotva představovat větší příležitost pro jejich herecký um a intelekt. Možná je ta hra psána pro úplně jiné herecké typy, které dokáží expresivně přehrávat a ztřeštěně až k absurditě karikovat své postavy, ale to by stejně nebylo nic pro můj vkus, takže vlastně můžu být rád, že se vše odehrávalo v pro mě mnohem střízlivější a přijatelnější rovině.

 

Párkrát jsem si také během představení v duchu pokládal otázku, jak může taková hra působit na mladší, než jsem já, kteří toho třeba ještě moc nevědí o únavě životem, o níž toho sice tak moc ještě nevím ani já, ale už si ji aspoň umím představit, protože na mne už tu a tam na pár chvil občas vykoukne. V tomto směru jsem rozuměl tomu, proč obě postavy jsou vykreslené jako už poměrně životem znavení starci, kteří už se nemají příliš na co těšit a žijí hlavně ze vzpomínek, jimž se ovšem zároveň brání s pocitem jistého sebeobranného sarkasmu. Na můj vkus ho tam ale mohlo být mnohem víc, aby hra získala větší šťávu a nepůsobila až tolik bezkrevně. Abych ale jen nekritizoval, jeden nápad se mi líbil moc, a to když Alois Švehlík klepe v domluveném hraném dialogu se svým vysloužilým kolegou na nebeskou bránu a rozmlouvá s Bohem, jehož představuje Stanislav Zindulka. Sice se již na začátku této „hry ve hře“ dalo vytušit, a také tomu tak nakonec bylo, že Zindulkova postava na konci tohoto výstupu zemře (čímž bohužel tak trochu chyběl divácký moment překvapení), nicméně suše pronesená věta Aloise Švehlíka „Zemřel mi Bůh“ neměla chybu. Škoda, že podobných skvělých momentů nebylo v textu hry alespoň o trochu víc.

 

Pokud si ale bude kamarádka tuto mou recenzi číst, nechť se jí to nijak nedotkne, protože z návštěvy představení jsem měl i tak radost - bylo nesmírně zajímavé sledovat herecké výkony obou skvělých herců tak zblízka a jistě to nebyl nikterak ztracený čas. Hra mi dala naopak spoustu zajímavých námětů k přemýšlení, dokonce i o sobě samém, protože už mi chtě nechtě nazrává čas, kdy se na podobně unavené stáří musím začít také nějak postupně připravovat, aby mě příliš nezaskočilo. A také reakce publika byla docela vstřícná a herci se museli děkovat alespoň čtyřikrát, dokonce i nějaké nadšené výkřiky odkudsi zazněly. Rozhodně to tedy bylo představení, které překonává minimálně všechny ty přihlouplé rádobykomediální konverzačky, které plní až po střechu tzv. komerční divadla, určené pro vysloveně nenáročné publikum, které je bohužel čím dál většinovější. Ale to už by bylo zase nové téma na úplně jiné povídání.

 

 

 

 

Praha, 10.11.2018

 

http://www.mestskadivadlaprazska.cz/inscenace/276/365/reditelska-loze/