F. Kafka, A. Goldflam: PROMĚNA aneb ŘEHOŘ UŽ TOHO MÁ DOST – trochu jiná recenze

 

 

Studio Ypsilon, malá scéna, Praha, 14.11.2018 v 19:30

 

Režie a úprava: Arnošt Goldflam
Hudba: Mario Buzzi
Výprava: Petra Štětinová-Goldflamová
Hrají: Petr Vršek, Jaroslava Kretschmerová, Oldřich Navrátil, Paulína Labudová nebo Anna Kotlíková, Daniel Šváb, Barbora Skočdopolová, Kryštof Mende, Martin Bohadlo a Jiřina Vacková

 

Po nedávném shlédnutí Goldflamovy hry Ředitelská lóže v Divadle Rokoko jsme si tentokrát s přítelem raději nedělali přehnané naděje na bůhvíjaký divadelní zážitek při této Goldflamově úpravě Kafkovy Proměny. Malá scéna Ypsilonky je příjemný prostor, který ještě pět minut před začátkem vypadal, že zůstane téměř poloprázdný, pak se ale zničehonic hlediště skoro zaplnilo a mohlo se začít. Seděli jsme opět v první řadě a scéna mi připadala obdobná, jako u již zmíněné hry, tedy zaplněná všelijakým starým nábytkem, a ne zrovna nápaditá, i když jakýsi náznak účelnější scénografie tu přeci jen byl, včetně slibně otevřeného pianina. Hra se začala rozvíjet zprvu nenápadně, lze-li ovšem za nenápadný označit legrační kostým brouka Řehoře Samsy, z nějž se v podroušeném stavu vracel z firemního teambulidingu, aby se poté odstrojil a ulehl do svého stylizovaného kouta na palandu za zataženými závěsy. Arnošt Goldflam tím tedy hru posunul do současnosti, přičemž teambuildingový kostým brouka mi od něj připadal jako vtipný nápad. Však to bylo také naposled, co se v něm Řehoř Samsa objevil, což rovněž zaujalo zajímavě obrácenou souslednosti oproti Kafkovu originálu. Moje původní skepse vůči spoluautorovi a režisérovi v jedné osobě začala pomalinku roztávat.

 

Řehoř si před ulehnutím do peřin nastavil budíka na pátou ranní, aby mohl coby obchodní cestující stihnout první ranní vlak, zvonění budíku ho ale nevzbudilo, a tak zaspal. Mezitím se ovšem probrali členové jeho širší domácnosti – rodiče, sestra s přítelem a jeho kamarádem, který se u nich také ubytoval, služka a jakási vdova, rodinná známá. Jak postupně z děje vyplývá, nikdo z nich nepracuje a všichni víceméně závisí na příjmu Řehoře. Svůj lehkovážný přístup k životu pak dávají najevo častým tancem a mnohohlasými zpěvy melodických písní, které mají jakousi prvorepublikovou atmosféru, a hra tak chvílemi působí jako muzikál. Dlužno dodat, že všichni zvládají své zpěvní party obdivuhodně a skoro všichni jsou přitom také schopni hrát na nějaký nástroj – od pianina, až po různé drnkací nástroje či housle, na něž se také ale často do rytmu drnká. Na scéně je neustálý pohyb, pořád se cosi děje a nemohl jsem tak uvěřit, že obě hry má na svědomí stejný režisér i autor – tady se na rozdíl od Rokoka totiž hrálo po všech stránkách plnohodnotné divadlo. Když tedy po ranním veselém a bezstarostném exposé tato pestrá společnost zjistí, že Řehoř zaspal, rozehrává se řada absurdních dialogů o tom, jak je to od něj nepochopitelné a zároveň nezodpovědné, což se ještě umocní příchodem prokuristy, který se po Řehořovi shání. Ten už je ale věčným plahočením a staráním se o finanční zabezpečení všech okolo zoufale unavený, chvílemi se sice zdá, že se přeci jen vše vrátí do starých kolejí, ale pak opět upadá do beznadějné letargie a nemá už sílu v takovém vyčerpávajícím koloběhu nadále pokračovat.

 

Hra je sice stále o tomtéž – ti, kteří sami nic nedělají a jen se nevděčně vezou, jsou rozhořčení na toho jediného, na němž dosud příživnicky visí, že se už nechce dál snažit. Všichni jsou nicméně neustále v nějakém pohybu, v nějaké akci či interakci, do toho se zpívá, tančí, tu a tam se i přemisťuje nábytek, je zkrátka stále co sledovat, na co se dívat. Do postavy Řehoře Samsy jsem se navíc dokázal vžít o to víc, že se už občas cítím podobně vyčerpaný a unavený z věčného stereotypu, všudypřítomné a prohlubující se byrokracie, takže člověk může stále méně svého času věnovat skutečně tvůrčí a smysluplné činnosti, zbytek tvoří čím dál protivnější úlitba úřednímu balastu, to vše umocňované nepřetržitými aktualizacemi všelijakého softwaru v počítači, které rovněž nemálo zdržují a kradou drahocenný čas, stejně jako kvanta spamů a nevyžádaných e-mailů. Možná tak srovnávám nesrovnatelné, ale domnívám se, že v pozadí Goldflamovy úpravy Kafkovy Proměny je právě snaha o podobné poukázaní na rostoucí absurditu současných poměrů navzdory civilizačním výdobytkům, snaha vyprovokovat diváka k vlastním úvahám nejen na téma osobního vyhoření, ale třeba i nad tím, kdo dnes vlastně vykonává opravdu užitečnou a potřebnou činnost a kdo se jen veze, přičemž navíc často ještě těm skutečně kreativním a produktivním hází klacky pod nohy. V takovém světle pak zní výčitka směřovaná k Řehořovi – „Z čeho budeme žít?!“ – nejen značně absurdně, ale i hodně aktuálně.

 

Goldflamova aktualizace však nevyznívá nijak nepatřičně, násilně nebo dokonce mentorsky, vše je podáno v humorně odlehčeném tónu, svižně a bez chvilky divácké nudy. Po celou dobu jsme se i s přítelem dobře bavili, často i smáli, i když místy spíš útrpně. Přispěly k tomu také výborné herecké výkony víceméně všech bez výjimky, i když pěvecky i herecky z mého pohledu excelovala hlavně Jaroslava Kretschmerová, které její role úzkostlivě opičí, ale zároveň vypočítavě cynické a oportunní matky, bezvadně sedla a hrála ji s naprosto přirozenou lehkostí. Nicméně i všichni ostatní podle mne ztvárnili své postavičky přesně tak, aby dokonale zapadly do jednoho dobře promyšleného soukolí, a společně tak vytvořili jednolitý a zároveň proměnlivě živý obraz, který byl skvěle sklouben i s hudební složkou a stal se tak divácky báječně stravitelným. Až se mi opravdu nechtělo věřit, že jsme v Rokoku před pár dny viděli tak protikladně, až odbytě působící kousek od téhož autora a režiséra.

 

Snad ještě můžu prozradit, že povedená širší „rodinka“ se nakonec snaží již nepotřebného Řehoře nadobro zbavit, a ten skutečně jednoho dne záhadně neznámo jak a neznámo kam zmizí, čímž se děj hry završuje. Ne však ještě tak docela – když se scéna ponoří do tmy, ozve se z reproduktoru hlas Arnošta Goldflama, podobně jako to u svých her někdy dělal Václav Havel, který líčí, jak jakýsi mladý muž přijíždí na lodi ke břehům Ameriky a před očima mu vyrůstá majestátní Socha svobody, snad jako symbol nových a neomezených možností. V sílící hudbě bohužel zaniká srozumitelnost závěrečných slov poslední věty, netuším tedy, zda s nimi zanikla i nějaká případná pointa tohoto dovětku. Co všechno tím chtěl Arnošt Goldflam naznačit však není možná ani tak důležité, jako je mnohem podstatnější, jaké otázky a myšlenkové pochody celá hra vyvolá v každém divákovi zvlášť. A zda třeba i vůbec nějaké. Každopádně se na závěr nadšeně a vcelku i dlouze (tři děkovačky) tleskalo a podle mne tentokrát zcela zaslouženě. Na tuto hru do Ypsilonky rozhodně stojí za to si zajít.

 

 

Praha, 16.11.2018

 

http://www.ypsilonka.cz/repertoar/hrajeme/promena-aneb-rehor-uz-toho-ma-dost