Bertolt Brecht: HOVORY NA ÚTĚKU – trochu jiná recenze

 

 

 

Úprava: Miroslav Hanuš, Kateřina Šavlíková  

Režie: Miroslav Hanuš, Jan Borna

Hudba: Tiger Lillies a Milan Potoček  

Texty songů: Miroslav Hanuš  

Hudební úprava a nastudování: Milan Potoček

Scéna: Jaroslav Milfajt  

Kostýmy a masky: Hana Fischerová

Oto – Miloš Kopečný

Wintr – Miroslav Hanuš

Velká žena – Eva Hacurová

Malá žena – Magdalena Zimová

Světlovlasá žena – Veronika Lazorčáková

Muž bez vlasů – Martin Matejka

Muž s vlasy – Jan Meduna

piano, klarinet – Milan Potoček

další hudebníci – Jan Buble, Slávek Brabec, František Tomášek, Tomáš Makovský

 

Divadlo v Dlouhé, Praha, 29.11.2018 v 19:00

 

 

Naštěstí hned na druhý den po bezduché selance v Divadle Kalich jsme si s přítelem dokonale spravili chuť skutečným uměleckým zážitkem v Divadle v Dlouhé. Hovory na útěku psal Brecht převážně v době své emigrace ve Finsku v letech 1940–41, kam utekl před německým nacismem, a i když se je později ještě snažil dopsat, už je nikdy nedokončil. Vlastně se ani původně nejedná o divadelní hru v pravém slova smyslu, ale o devět bloků dialogů (místy spíš střídavých monologů) na různá témata, které během čekání na vyřešení své situace, tj. získání pasů, spolu vedou ve finské nádražní hospodě dva náhodně se setkavší němečtí uprchlíci – intelektuálně zaměřený vědec Otto a dělnicky zemitý Winter. Posledně jmenovaného ztvárnil Miroslav Hanuš, který nejen i dopracoval tento Brechtův kus a zaktualizoval ho na současné poměry, ale zároveň ho také spolurežíroval a navíc velice šťastně zkombinoval  jednotlivé dialogy s dekadentními hudebními vstupy v podobě sedmi skladeb britské skupiny Tiger Lillies a jedné skladby Milana Potočka, jež tak vytvářely rovnocenný a nesmírně živý kontrast k mluvenému slovu.  Navíc je také autorem jejich provokativních textů, které by se mohly zdát leckomu někdy i pohoršlivé, ale v kontextu celého představení naopak podařeně burcovaly a jitřily smysly diváků. Otevřeně se až se zuřivou naléhavostí dotýkaly jak výsostně intimních, tak i společensky ožehavých témat, jako např. masturbace, depresivních až sebevražedných stavů těch, co mají smůlu, či bezuzdné devastace planety. Zdá se mi, že Miroslav Hanuš je jednou z nejvšestrannějších, nejdisponovanějších a nejvýraznějších osobností současné české divadelní scény.

 

Aby se k takovému typu představení vytvořilo komornější prostředí pro co nejtěsnější kontakt diváků s účinkujícími, byla návštěvnická tribuna postavena přímo na jevišti s menším přesahem i do předních řad hlediště, takže sedadla v něm zůstala prázdná, protože by přes vestavěnou tribunu stejně nebylo na pódium vidět. Návštěvníci tak sledovali dění na jevišti seshora při poměrně velké elevaci, takže i z poslední sedmé řady jsme měli všechno jak na dlani a stále i pěkně zblízka. Na forbíně pak u starého oprýskaného stolu vedli oba emigranti své rozhovory a dělili se o úvahy na nejrůznější témata spojená se vzpomínkami na nedávnou minulost, s neblahou situací ve světě i běžnými starostmi obyčejných lidí v době, která je válečným běsněním vymknutá z kloubů. Zaujalo mě, jak zcela aktuální konotace ve mně řada těchto úvah i reminiscencí vyvolávala. Hra byla na repertoár Divadla v Dlouhé zařazena nepochybně v reakci na současnou uprchlickou krizi, o čemž svědčil i záznam jakéhosi aktuálního rozhlasového rozhovoru na toto téma, který se pouštěl do reproduktorů ještě před začátkem představení. V žádném případě se však ani náznakem neobjevila nějaká snaha o moralizování či dokonce agitování – divák si byl pouze nucen klást nejrůznější otázky vyvolané zdánlivě útržkovitými úvahami a poznámkami obou mužů o povaze válek, o svých starostech, směřování světa a jeho spravedlnosti, o pocitu bezmoci obyčejných lidí apod. Žádných odpovědí se mu však od hry samé nedostalo a místo nich mohl při jejím přemýšlivém sledování ve svém nitru naopak nacházet opět jen další otázky.

 

Dialogy byly i dobře dávkovány – ve chvíli, kdy už by třeba mohly začít ukolébávat divákovu pozornost, zdvihla se za oběma herci opona a mrtvolně nalíčení další členové divadelního souboru předvedli za doprovodu hudebníků pokaždé něčím novým překvapivý kabaretní výstup. Často se při nich zpívalo či karikovaně deklamovalo falzetem a tyto opravdu neotřele a zajímavě ztvárněné živé „klipy“ dodávaly celému zážitku další ohromnou šťávu. Svým expresivním provedením evokovaly dekadentní atmosféru berlínských kabaretů 20. let minulého století. A byly pokaždé tak strhující, že se i pokaždé spontánně tleskalo s jedinou výjimkou toho, v jehož závěru se zpěvačka oběsila.  Bylo to tak sugestivní, že místo potlesku zavládlo naopak na chvíli mrazivé ticho, které bylo o to víc emotivní.

 

Ačkoliv přítele trápily průvodní příznaky virózy ještě víc než předchozí večer, nemohl z dění na jevišti spustit oči a o nějakém dřívějším odchodu domů nemohlo být i přes jeho nepříjemné bolesti v krku a kloubů ani řeči. Tady se totiž hrálo skutečné divadlo v tom nejlepším slova smyslu, k tomu ještě ryze aktuální, které nutilo přítomné k vlastnímu kritickému zamyšlení, aniž by kvůli tomu muselo obětovat svou diváckou atraktivitu, která byla naopak každým detailem, hereckou akcí i nezvyklou hudbou a zpěvem neustále ještě víc umocňována. Všichni účinkující se zhostili svých rolí s velkým nasazením a nebylo možné neobdivovat vysokou profesionalitu všech, kteří se na tomto skvělém kuse nějak podíleli. Snad jen projev představitele intelektuála Otty mi připadal poněkud unylý a málo výrazný a osobně zaujatý, ale třeba to byl i záměr, těžko říct. Já bych si uměl představit trochu víc intelektuálního sarkasmu a ironie než jakési smířené odosobněné odevzdanosti, do níž byla tato postava alespoň z mého pohledu stylizována. Ale to je jen nepatrná drobnost – z divadla jsme tentokrát odcházeli doslova unešení, nehledě na nelehká témata, jež se zde řešila, ovšem způsobem, který nepřipustil ani na malou chviličku sebemenší náznak divácké nudy.

 

Nemohli jsme se akorát shodnout, proč se nehrálo v běžném divadelním uspořádání, když by se tak mohlo prodat mnohem víc vstupenek, a ještě by se ušetřilo za vestavbu návštěvnické tribuny mezi jevištěm a hledištěm. Faktem ovšem je, že zvolené komorní řešení podpořilo mnohem naléhavější atmosféru a těsnější propojení i jiskřivější napětí mezi účinkujícími a diváky. Každopádně nám bylo jasné, že se do tohoto divadla budeme i příště rádi vracet, protože tady se dělá opravdové umění, které nás dokáže naplnit a obohatit mnohonásobně víc, než nějaká plytká a lacině podbízivá zábava, která se tak rozmohla na řadě jiných pražských scén a často vlastně ani dobrou zábavou není. Pro dnešní většinové publikum, jak ukazují některé naše zkušenosti, by ale nejspíš podobná umělecky závažná a hodnotná tvorba možná ani nebyla stravitelná, kdyby na ni třeba i nevědomky zabloudilo. Bylo tomu však někdy či může tomu vůbec někdy být jinak? Hlavní tedy asi je, že ostrůvky takovéto pozitivní deviace dosud stále ještě existují a lze si jen přát, aby nezmizely docela. Nadšený a dlouhotrvající potlesk návštěvníků, kteří dlouho nechtěli pustit účinkující z jeviště, svědčil o tom, že je stále i dost těch, kteří se nenechají převálcovat konzumně úpadkovou kulturou, která ledaskde tak zhoubně bují, a prahnou po opravdu umělecky i myšlenkově hodnotných zážitcích, které dokáží kultivovat duševní obzor návštěvníka, aby se postupně nenechal zglajchšaltovat a nezakrněl.

 

 

 

 

Praha, 2.12.2018

 

https://www.divadlovdlouhe.cz/repertoar/hovory-na-uteku/