William Shakespeare: NĚCO ZA NĚCO – trochu jiná recenze

 

 

Režie, úprava textu: Jan Klata

Výprava, light design: Justyna Łagowska

Choreografie: Maćko Prusak

Kníže vídeňský Vincentio - Jan Vlasák

Angelo – Jan Teplý

Lucio – Ondřej Veselý

Claudio – Jan Hušek

Escalus – Martin Němec

Loket / Barnardin – Martin Hruška

Pompejus – Radek Valenta

Isabela – Tereza Dočkalová

Mariana – Vendula Fialová

Julie – Kamila Trnková

Kuplířka – Tomáš Dianiška

 

 

Divadlo pod Palmovkou, Praha, 15.12. 2018 v 19:00

 

 

 

Když mi přišla z Divadla pod Palmovkou nabídka zlevněných vstupenek na toto představení, bylo mi jasné, že potřebují nalákat diváky na kus, který by asi jinak hlediště nezaplnil. Podobnou nabídku jsme ale využili před časem na představení Laskavé bohyně a vůbec jsme toho nelitovali, protože jsme tenkrát byli v poloprázdném hledišti svědkem jednoho z nejlepších divadelních představení, jaké jsme v posledních letech viděli. Proto jsem i tentokrát očekával netradičně a moderně pojatého Shakespeara v podobně parádním provedení, zvlášť když inscenace vznikla pod vedením mezinárodně uznávaného polského režiséra Jana Klaty a jeho týmu. A k našemu překvapení bylo dokonce nyní i hlediště téměř zaplněné.

 

Tato Shakespearova poslední, třináctá komedie se jinak uvádí pod názvy Oko za oko, Půjčka za oplátku nebo Veta za vetu, v překladu Martina Hilského tedy jako Něco za něco. K současnosti hovoří tím, že je o zneužívání moci, kdy sice všichni kážou morálku, ale nikdo se jí neřídí. Takže jak vidno, i po čtyřech stech letech je její téma navýsost aktuální. Proto mi ani nijak nevadilo, že Jan Klata, který režíruje i na prestižních německých a dalších evropských scénách, se nedržel vizuálně žádného historického rámce a oblékl postavy do pestré směsice všelijakých kostýmů nejen napříč různými dobami, ale i prostředími, které spolu nijak nesouvisí. Scéna byla minimalisticky jednoduchá, vlastně jen malinko vyvýšené černé pódium, vše kolem také v tmavých odstínech, bez zbytečných kulis. Zápletka hry je postavena na tom, že vládce Vídně kníže Vincentio pověří na čas pod záminkou svého odjezdu ve svém korupcí a pokleslými mravy již poměrně rozloženém panství svým zástupcem mravokárného šlechtice Angela a v převleku za mnicha pak pozoruje, jak tento svůj post bohapustě zneužívá.

 

Zpočátku se mi líbilo, jak jsou herecké výstupy prokládány hřmotnou reprodukovanou hudbou, která všemu přidávala potřebné grády, a protože jsem tuto hru doposud neznal, čekal jsem po určitou dobu trpělivě na moment, kdy začnu lépe chápat, o čem se konkrétně vlastně hraje a jakou úlohu v ní jednotlivé postavy naplňují. Brzy po zahájení mě herecky hodně upoutala jeptiška Isabela v podání Terezy Dočkalové, když svým výstupem nesmírně expresivně předvedla hluboké náboženské vytržení, při němž se ve svatém nadšení extaticky válela a zmítala po jevišti. Herecky to byl skutečně obdivuhodný výkon a v duchu jsem oceňoval i jistou odvahu v tomto směru právě od polského režiséra a zároveň jsem se neubránil přemýšlení, zda by si podobné pojetí této postavy mohl dovolit i ve svém rodném, katolicky bigotním Polsku.  U nás to vlastně zase až taková odvaha není.

 

Právě Isabelin bratr Claudio byl chlípným Angelem odsouzen nemilosrdně za svedení dívky Mariany k trestu smrti a Isabela je tak okolnostmi donucena vykoupit bratrův život tím, že bude neústupnému Angelovi za slib udělení milosti po vůli. Ten však svůj slib nedodrží a nechá Claudia stejně popravit. Tato poprava je poměrně naturalisticky na scéně i předvedena, navíc s poměrně odpudivým následným líčením podrobností, co dělá silný elektrický proud s různými lidskými orgány (jako například vypadnutí očí z důlků).  Režisér se nicméně u mnohých postav a scén uchýlil k jakýmsi až nečitelným alegoriím, takže po jevišti občas pobíhá postava v podivně maškarním převleku znázorňujícím banán, aniž by se mi za celou dobu podařilo rozklíčovat proč. Stejně tak jsem nepochopil, proč zase jiný herec vystupuje v ženském převleku jako transvestita v taneční travesti show. Ne, že by ji předváděl špatně, spíš dokonce naopak, ale souvislost s dějem mi zcela unikala. Snad jako symbol rozkladu mravních hodnot i v našem současném světě? To by si ale režisér asi trošku protiřečil, když na druhou stranu tak parodoval církev. Leda by si tím u ní zároveň říkal o odpustek.

 

Jako zajímavé mi připadalo použití jakýchsi přenosných pranýřů, do nichž byli občas oběma rukama a hlavou fixováni ti, kteří představovali oběti mocenské zlovůle. V jednom případě tak svou ženskou oběť v této pozici Angelo (opět vcelku naturalisticky) zezadu znásilňoval. Poměrně absurdní vyznění pak měl i samotný závěr představení, kdy se na scéně konečně objeví jako snad příslib spásy před Angelovým bezuzdným řáděním kníže Vincentio. Nejprve se odkudsi (snad ze záhrobí?) vynoří ještě v doznívajících trhavých křečích záhadně obživlý Claudio a vše se zdá končit všeobecnou nápravou věcí, načež se Jan Vlasák coby kníže Vincentio svlékne před vyděšenou jeptiškou Isabelou s rozmazanou rtěnkou kolem pusy a začne se chlípně svíjet po zemi kolem vztyčeného gumového penisu, který poživačně sevřenou rukou pomalu hladí.  Je to poměrně nechutná scéna, a to i vzhledem k hercově již značně neforemné postavě s bohatým zrzavým ochlupením. Netuším, zda i v původním Shakespearově dramatu vše končí takto bezvýchodně, nicméně připouštím, že hodnotový a mravní úpadek současné společnosti si o podobnou aktualizaci i říká. Každopádně klobouk dolů před Janem Vlasákem, že se k něčemu takovému propůjčil a sehrál tuto scénu s naprostým nasazením, jistě to není ani pro tak vynikajícího herce nijak snadné. Stejně mě to ale uvedlo i za něj do nemalých rozpaků a režisér si mě takovýmto přepjatým naturalismem zrovna nezískal.

 

Se samotným vyzněním hry, pokud jsem ho správně pochopil, což také není úplně jisté, žádný problém nemám, ovšem režijní pojetí mě tentokrát příliš neuchvátilo a můj přítel ho charakterizoval poměrně výstižně po odchodu z divadla poněkud otráveně jednou větou: „Byla to děsná slátanina!“  Já bych možná až tolik příkrý nebyl, protože z mého pohledu mohla být řada jednotlivých scén, které jsme v průběhu dvouhodinového představení viděli, sama o sobě něčím zajímavá, ale dohromady to spolu bohužel jaksi moc nehrálo ani nefungovalo. Jakoby každý pes jiná ves. Samy o sobě mohly jednotlivosti něčím zaujmout nebo i šokovat, ale dohromady to nevytvářelo žádný silný výsledný pocit, který by dokázal víc vtáhnout diváka do děje, a místy jsem se i doslova nudil. Dokonce jsem se zhruba v polovině musel po určitou dobu dost přemáhat, abych neusnul, což se mi povedlo asi jen proto, že jsem měl pocit, že se na mě Jan Teplý s Terezou Dočkalovou (seděli jsme v páté řadě) občas i dívají, a bylo mi trapné usnout jim přímo před očima. Nakonec jsem tak i ocenil, že se hrálo bez přestávky, protože se tím večer alespoň zbytečně dál nenatahoval. Celkovému vyznění inscenace podle mě nepomohly ani některé scény, které svojí až násilnou komičností budily spíš útrpné rozpaky – jako například ta, kdy si jeden z mužů, který se bůhvíproč objevoval na scéně vždycky jen v plavkách, nafoukl gumovou erotickou panu, a s ní pod sebou pak na břiše za ironických poznámek Jana Vlasáka odskákal až do zákulisí.

 

Sice si nemyslím, že by se k Shakespearovi nebo jakémukoliv jinému klasikovi muselo přistupovat jakkoli pietně, vtipné aktualizace a moderní současné ztvárnění mi z principu nevadí, pokud to ovšem dává dobrý smysl. Což se dle mého právě v tomto případě nenaplnilo. Naopak mi to připadalo, jako když režisér chce zviditelnit především sám sebe a osobně profitovat na rádoby šokujícím ztvárnění klasické předlohy. Podle mého i ke škodě hereckého souboru, protože hereckým výkonům nebylo co vytknout a místy byly i skvělé – vlastně jsem účinkující tak trochu i litoval, že mnozí svými výkony z jinak dost podivné hry až vyčuhovali.

 

Po sepsání této své „recenze“ jsem se pro zajímavost podíval i na některé profesionální, co vyšly v našich nejprodávanějších novinách. Abych pravdu řekl, ani mě příliš nepřekvapilo, že tuto inscenaci, uhranuti slavným jménem polského režiséra, vynášejí tito recenzenti skoro až do nebes. Z čehož podle mne plyne závěr, že snobové by se neměli nechat mým vnímáním od její návštěvy rozhodně odradit. Pro běžného milovníka dramatického umění lze ale její návštěvu doporučit jen na vlastní nebezpečí.

 

 

 

Praha, 18.12.2018

 

http://www.divadlopodpalmovkou.cz/inscenace-90-neco-za-neco