SNĚHURKA A SEDM TRPASLÍKŮ – trochu jiná recenze

 

Autoři: Stano Slovák, Jan Šotkovský, Petr Štěpán, Karel Cón

Režie: Stano Slovák

Kostýmy: Andrea Kučerová

Scéna: Jaroslav Milfajt

Hudba a dirigent: Karel Cón

 

 

Sněhurka: Radka Coufalová

Macecha: Aleš Slanina

Myslivec, tatínek: Petr Štěpán

Princ: Robert Jícha

a další

 

Městské divadlo Brno, Hudební scéna, 2.2.2019 v 18:00

 

 

Když jsme se s přítelem rozhodli, že první únorový víkend si uděláme výlet za památkami a kulturou do Brna, chtěli jsme navštívit i nějaké divadelní představení.  Rozhodování jsme v tomto případě měli značně ulehčené tím, že všechny brněnské scény, které bychom případně chtěli v sobotu večer navštívit, měly vyprodáno – pár vstupenek bylo k dispozici už jen na rodinný muzikál Sněhurka a sedm trpaslíků. Za jiných okolností bychom se asi k jeho návštěvě nerozhodli, takto jsem si ještě pro jistotu přečetl na divadelním serveru divácké ohlasy a díky nim jsme si nakonec vstupenky koupili. Hodnocení byla totiž vesměs hodně pozitivní s tím, že se na tomto představení dobře baví i dospělí. Navíc jsem se na webu divadla dočetl, že Hudební scéna byla postavena jako nejlépe technicky vybavený muzikálový sál v Evropě v roce 2004, který pojme 680 diváků a posbíral i nějaké architektonické ceny, což byl další dobrý důvod k návštěvě.

 

Místa jsme měli v krásné páté řadě kousek od jeviště, od kterého nás dělilo orchestřiště s malým živým orchestrem. Parter hlediště je ve skutečnosti v suterénu celé budovy a tam je také většina potřebného diváckého zázemí, šatnami počínaje, přes prostorné foyer, různé bary (jeden je i v mezipatře) a toaletami konče. Vše je i na vyprodanou kapacitu slušně dimenzováno, takže pocit stísněnosti jako v řadě jiných divadel zde rozhodně nehrozí. Hlediště má velkou elevaci a je umístěno do jakéhosi polokruhu před jevištěm, takže si troufám říct, že pěkný výhled na představení je nejspíš ze všech komfortně pohodlných míst.    

 

Vyprodaný sál zaplnily převážně rodiny s dětmi – od těch nejmenších až po ty větší – často i s prarodiči. K mému mírnému údivu většina přítomných mužů byla v obleku (často ještě maturitního střihu) i s kravatou, vázanky na sobě měli dokonce i mnozí malí špunti. Vzhledem k tomu, že prostor divadla byl docela přetopený, bylo mi jich tak trochu líto, nicméně mi bylo jasné, že společná návštěva divadla je pro většinu přítomných rodin malou (a možná i větší) společenskou událostí, což je asi docela fajn – v Praze už se to tolik nevidí a ani seprané vytahané džíny v Národním divadle už nejsou ničím až tak moc výjimečným.

 

Pohádku o Sněhurce a sedmi trpaslících všichni dobře znají, a i když ta brněnská doznala různých vesměs příjemně vtipných změn, na její podstatě se zase nic až tak významného nezměnilo. Co na tom, že trpaslíci nejsou malí, ale naopak velcí chlapi, větší než Sněhurka, když jinak mají všechny ostatní známé trpasličí atributy. A jejich velikost se snadno vysvětlila tím, že je tak zaklela zlá macecha. Navíc nepostrádají humornou nadsázku a vtip a hned zpočátku si proto rychle získají sympatie dětí i dospělých.

 

Zásadním a podstatným zásahem do příběhu je však obsazení role macechy mužským hercem ve stylu travesti show, a kdybych to neviděl na vlastní oči, považoval bych to za hodně sporný a riskantní tah, zejména v představení určeném především dětem. Tento odvážný krok se ale tvůrcům inscenace až překvapivě vyplatil – postava macechy tím získala důležitou dimenzi navíc a byť z ní čišely doslova všechny špatné vlastnosti, které jen může zlá, marnivá a mstivá macecha mít, byla zároveň i poměrně směšná. A co lépe může překonat strach ze zlého člověka a získat nad ním převahu, než jeho zesměšnění? A nijak nevadilo, že se tímto pojetím stala ve skutečnosti ústřední postavou muzikálu macecha, nikoliv samotná Sněhurka. Byla to nejvtipněji a také nejživotněji napsaná postava – ovšem bez parádního ztvárnění Alešem Slaninou by jí bylo jenom půl. Na jeho (její) výstupy jsem se těšil vždycky nejvíc, evidentně stejně na tom byli i ostatní diváci, děti nevyjímaje. Aleš Slanina v této roli doslova exceloval. Jeho gesta, pohyby, grimasy, zpěv, změny hlasové intonace – to byl skutečně lahůdkový herecký koncert. Přehrával jen tak akorát, s velkým citem pro potřebnou míru, takže nesklouzl do sebemenší křečovitosti, což by se jinak mohlo lehce stát – předvedl opravdu víc než jen pouhý profesionální výkon, tedy to, co povyšuje herectví na umění.  Hned zpočátku mě také pobavilo, když od několika mužů v mém blízkém okolí jsem zaslechl polohlasně vyjádřený překvapivý údiv, jakmile jim postupně docvaklo, že macechu podle všeho hraje chlap.

 

V představení se hodně zpívá a tančí, přičemž skladatel Karel Cón si podle mne občas vypomohl i vypůjčením některých známých melodií. Hudba byla místy tak chytlavá, že malou holčičku kousek ode mne nedokázala maminka ani při velké snaze udržet na sedadle a ta každou chvíli vyskakovala, tancovala a vyhazovala rukama do rytmu, tak tak, že při tom nepohlavkovala diváky v řadě před sebou i vedle sebe. Ačkoliv snaha maminky o její „zkrocení“ byla naprosto marná, ta ji přesto až do konce představení nevzdávala. Podobně to šilo i s malým chlapečkem, který seděl přede mnou, ovšem často se přidávali i dospělí tím, že mnohé melodie do rytmu sborově vytleskávali. Jedna babička sedící v řadě kousek přede mnou se neustále vesele vrtěla a nahlas pobaveně smála, úplně stejně jako děti. Skladateli se podařilo dílo výrazně oživit i tím, že zabrušoval do různých hudebních stylů – od latinoamerických rytmů až třeba po kankán, který k radosti všem přítomným zatančili s vervou přerostlí a přestárlí trpaslíci. Ani stopa po oné hudební unylosti a nudné jednotvárnosti, kterou trpí většina současných původních českých muzikálových produkcí.

 

Opravdu velice vtipně působí i nejrůznější repliky, přičemž na své si přijdou v různých skrytých narážkách i dospělí, aniž by to ohrozilo mravní výchovu přítomných dětí. Byl jsem tak až mile udivený, jak mistrně se brněnským povedlo stvořit muzikál skutečně pro celou rodinu, kdy každý si v tom dokáže najít to své. A to se musím přiznat, že až dosud mě označení „pro celou rodinu“ dokázalo vždy od návštěvy filmu či divadelních představení spolehlivě odradit. Jak je vidět, předsudky nás můžou někdy zbytečně ochuzovat.

 

Sněhurka a sedm trpaslíků má dvě zhruba hodinové poloviny oddělené 25minutovou přestávkou, je ale tak svižná a zajímavá, že uběhne jako nic – na nějakou chvilku divácké nudy totiž za celou dobu vůbec nedojde. A obecenstvo (nejen to dětské) se nechává natolik vtáhnout do děje, že se z publika občas ozvou i různé výkřiky, které na to či ono spontánně reagují, což celou atmosféru dělá ještě víc příjemně úsměvnou a zábavnou. Velký potlesk sklidil i malý chlapeček, který přiběhl až k orchestřišti, přes jehož hranu vykukovalo směrem k divákům v první řadě všech sedm „trpaslíků“, aby je podělil bonbóny ze svého sáčku. Ti na to reagovali velice vstřícně a svůj výstup tak obohatili ještě o slastné cucání podarovaných cukrátek i děkovná uznalá gesta vůči klučinovi. Takový aplaus od stovek přítomných už možná víckrát v životě na svou adresu ani nesklidí, takže bude mít na co vzpomínat.

 

Představení ke konci graduje pěknými melodiemi i tanečními výstupy, kdy se na závěr toho svého macecha propadne do pekla. Její divoký tanec je po všech stránkách strhující, včetně pěveckého i hereckého nasazení. Aleš Slanina předvádí takový výkon, že vytváří dokonalou iluzi toho, že ho k divokému a vyčerpávajícímu tanci nutí opravdu podarované střevíce proti jeho vlastní vůli. Obdivuhodný výkon! Zasloužené a vstřícné nadšení publika ale sklízeli na závěr všichni účinkující, včetně Karla Cóna, skladatele a dirigenta v jedné osobě. Celé představení jsme si tak skvěle užili i my s přítelem, a byla to pro nás víc než vydařená tečka za příjemnou sobotní anabází po brněnských památkách, výstavách a galeriích.

 

Při odchodu jsme zároveň také oceňovali povedené architektonické řešení Hudební scény, kdy třeba i čekání na šatnu je výrazně zkráceno tím, že kabáty jsou zavěšeny na velkých otáčivých bubnech, takže šatnářky si příslušný věšák pohodlně otočí až k sobě a nemusí se prodírat mezi navěšenými svršky neustále sem a tam., jako je to ve většině ostatních divadel. Jediná drobná výtka vůči architektům by snad mohla směřovat jen k tomu, že suterén je propojen s přízemím (kudy se vychází na ulici) jen dvěma poměrně úzkými schodišti – nicméně až tak velký problém to zase není.

 

Brněnská Sněhurka a sedm trpaslíků se drží na repertoáru už víc než deset let a po jejím shlédnutí jsem přesvědčený, že se na něm udrží ještě i řadu dalších sezon. Každopádně bych ji doporučil k návštěvě všem rodinám s dětmi nejen z Brna a okolí, ale i z větších dojezdových vzdáleností, Prahu nevyjímaje. Zaručeně dobře se totiž při ní budou bavit nejen děti, ale i jejich rodiče a prarodiče, čehož jsme byli v Brně přímými svědky.

 

 

 

Praha, 4.2.2019

 

https://www.mdb.cz/inscenace/189-snehurka-a-sedm-trpasliku