Ernst Krenek: JONNY VYHRÁVÁ – trochu jiná recenze

 

 

 

Hudební nastudování a dirigent: Stefan Lano

Režie: David Drábek

Scéna a světelný design: Jakub Kopecký

Kostýmy: Tomáš Kypta

Pohybová spolupráce: Adéla Laštovková Stodolová

 

Max: Jonathan Stoughton

Anita: Petra Alvarez Šimková

Jonny: Jiří Rajniš

Daniello: Igor Loškár

Yvonne: Vanda Šípová

a další

 

 

Národní divadlo, Praha, 20.3.2019 v 19:00

 

 

Skladatel Ernst Krenek /Křenek/ (1900-1991) byl synem českého důstojníka rakousko-uherské armády a měl zároveň i německé kořeny. Premiéra opery Jonny vyhrává se uskutečnila v r. 1927 v Lipsku a okamžitě ho proslavila, stala se i jeho nejúspěšnějším dílem. Ještě téhož roku ji také uvedlo pražské Nové německé divadlo v nastudování Alexandra Zemlinského. To poté představilo ještě tři jeho další opery, včetně Karla V., který zde měl světovou premiéru v r. 1938, když na nátlak z Německa byla předtím zrušena jeho premiéra ve Vídni. Nacistickým režimem byl Krenek označen za tzv. zvrhlého skladatele a v r. 1938 emigroval do USA, kde strávil zbytek života, od r. 1945 jako americký občan. 

 

V postavě Anity Krenek údajně ztvárnil osobnost a charakter rakouské houslistky Almy Moodie, která mu pomohla získat od švýcarského mecenáše finanční prostředky v době hyperinflace a jíž v té době věnoval svůj 1. houslový koncert.  V této opeře je Anita operní zpěvačkou, do níž se zamiluje hudební skladatel Max, který je jinak pohroužen především do svého vlastního světa a hudby uprostřed horských velikánů u ledovce. Anita je slavná, energická a pragmatická žena a svého milého se snaží držet víc při zemi, přičemž Maxovými protihráči jsou ženami obletovaný houslista Daniello a černý jazzový muzikant Jonny, který ukradne Daniellovi jeho vzácné housle a kolem toho se pak točí různé absurdní situace. V opeře jsou i vážněji míněné filosofující momenty, kdy Anita například klade Maxovi na srdce, aby své štěstí hledal uvnitř sebe a pak se mu bude vše dařit, místo aby stále jen čekal, že k němu přijde samo odkudsi zvenčí. Většinou se ale děj rozvíjí spíš jako jakási absurdní crazy komedie, což mi naplno došlo teprve až po přestávce, protože tu první část před ní jsem bohužel zčásti prodřímal, když mi děj po čase přišel až příliš nezáživný a odtažitý a hudba mě příjemně uspávala. Nepomohlo mi ani to, že právě asi kvůli zdůraznění komičnosti tohoto díla poslal režisér hned od počátku na jeviště tři obstarožní horské skřítky, ledního medvěda, který se zamilovaně točil kolem jakési obří krysy, či dvě obživlé horské protěže, které občas po scéně baletily. K tomu se místy horským masivem prošli jacísi lyžaři a užívali si vysokohorskou idylu ve společném dovádění s medvědem i krysou či se nad jevištěm projela na nataženém drátu malá maketa lanovky, když ke skladateli přijížděla na návštěvu Anita nebo od něj naopak odjížděla.

 

Zato kdesi za námi se každou chvíli ozýval z jedné řady hlasitý smích jakéhosi páru či snad i skupinky lidí, jakmile se na scéně objevilo nějaké skotačící či zamilovaně roztoužené zvíře, spadl z nebe jakýsi velký snad zastřelený pták, projela nad jevištěm již zmíněná maketa lanovky či pronásledovaný a neozbrojený Jonny vyřídil stylem Jamese Bonda hned celou skupinu ozbrojených policajtů apod. Až do poslední chvíle jsem si ale nebyl jist, zda se jedná o smích opravdu dobře se bavících návštěvníků nebo zda se jim spíš zdá směšné toto až absurdní pojetí režiséra, který všemi těmito přidanými groteskními prvky v podstatě nemilosrdně shazoval vše, co by snad divák mohl chtít brát občas i trochu vážně. Koneckonců proč ne, i když nejen během představení, ale i při zpětném ohlédnutí jsem měl a mám z těchto podle mne poněkud násilných a režijně návodných parodických vsuvek tak trochu rozpačitý dojem.

 

Byť jsem si na webu předem přečetl, že ústřední zápletkou opery je krádež vzácných houslí, zeptal jsem se o přestávce svých hudbymilovných kamarádů, o čem to vlastně je, načež mi jeden odpověděl, že je to strašná blbost, a druhý, že je to o krádeži houslí. Tak to mi tedy moc nepomohli a musel jsem se spolehnout na to, že si to snad po přestávce rozklíčuju sám. Abych ale nikomu nekřivdil, ten druhý přeci jen ještě dodal, že je to také o pronikání vlivů z Nového světa do Evropy a že je v tom snad i v tomto smyslu jakási filosofická rovina. Faktem je, že určité stopy něčeho podobného jsem tam posléze skutečně také zaznamenal. Ono to pronikání vlivů z Ameriky se možná projevilo i na samotném Ernstu Krenkovi, protože mu právě na základě této opery mnozí jeho soudobí kolegové údajně vytýkali přílišnou komercionalizaci jeho tvorby.

 

Pokud jde o hudební stránku díla, nemůžu říct, že by snad byla nezajímavá, ale v první půli jsem postrádal nějaké silnější melodie, které bych při avizovaném prolínání klasické hudby s jazzovými a tanečními prvky očekával. Navíc se mi to prolínání hudebních stylů zdálo snad až příliš eklektické a tím pádem i poněkud nesourodé. Ovšem dost jsem toho prodřímal, takže to jsou vlastně jen mé dojmy z úvodní asi půlhodiny, kdy jsem se držel ještě víceméně v bdělém stavu. Po přestávce už jsem ale zůstal zcela bdělý až do samotného konce a musím připustit, že i hudební stránka mě tentokrát mnohem víc zaujala. A když už opera spěla ke svému bláznivě akčnímu závěru, hudba mě i docela strhla a můj výsledný dojem z ní se tak téměř skokově vylepšil. Dějově sice inscenace graduje už jako nefalšovaná crazy komedie plná nesmyslných situací, ale to vkusu současného většinového diváka možná spíš konvenuje, i když si nejsem úplně jist, zda i toho operního. Každopádně svých rolí se všichni na jevišti zhostili víc než dobře, ať už zpěváci či tanečníci, čímž podrželi režisérův záměr, a inscenace si tak docela udržela soudržnost. Jedinou figurou, která se podle mne z tohoto konceptu vymykala svou vnitřní i vnějškovou vážností až rozpolceností, takže působila i psychologicky poměrně věrohodně, byl téměř neustále nešťastně se tvářící skladatel Max, což si vysvětluju tím, že do něj Ernst Krenek možná promítl i určité autobiografické rysy a k vlastnímu parodování tak zřejmě nenašel dostatečný odstup a nadhled. To je ovšem jen má ryze soukromá dedukce.

 

Dílo končí až didakticky nabádavým šťastným finále, kdy se všichni společně obrací k divákům s výzvou, aby brali život takový, jaký je, a uměli si ho tak doopravdy užít. A zdálo se, že si to obecenstvo vzalo k srdci a odměnilo účinkující dlouhotrvajícím vřelým potleskem i skandováním bravo směrem k protagonistům, jehož se v míře největší dostalo asi Vandě Šípové.  Jak už jsem psal o ní i dříve, zřejmě se tato charismatická sólistka postupně profiluje v poměrně výraznou osobnost našich nejen operních jevišť.

 

Domů jsem odcházel docela spokojený, protože raději objevuju málo hraná operní díla, než abych stále dokola sledoval pořád ty samé kusy světového repertoáru. A tato Krenkova opera jistě za uvedení stála, za což patří Národnímu divadlu i dík.

 

 

Praha, 22.3.2019

 

https://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/13203?s=309