SKUTR a kol.: SEN V ČERVENÉM DOMĚ – trochu jiná recenze

 

 

 

Režie: SKUTR

Scéna: Jakub Kopecký

Kostýmy: Simona Rybáková

Hudba: Jan Vondráček

 

Lyžařka – Magdalena Zimová

Malá mořská víla – Marie Poulová

Panenka s ustřiženou řasou – Klára Sedláčková-Oltová

Čupr Lojzíček – Jan Vondráček

Hardwareista – softwareista – Tomáš Turek

Medvěd – Jan Meduna

TV-Boy – Pavel Neškudla

Zajíček – Ondřej Rychlý

 

Divadlo v Dlouhé, Praha, 24.4.2019 v 19:00

 

 

Sen v červeném domě je na webu divadla charakterizován jako „autorská inscenace tandemu SKUTR inspirovaná literárními texty, filmy i hudbou, a především vzpomínkami a zážitky všech zúčastněných“. Z takové charakteristiky se sice poměrně nesnadno utváří představa, na co člověk vlastně jde, nicméně Divadlo v Dlouhé je pro mě dostatečnou zárukou kvality samo o sobě, abych se nebál pustit se i na předem neznámou půdu. I když zas tak úplně neprobádaný terén to pro mě taky nebyl, protože režisérský rukopis dua SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) mi nebyl úplně neznámý – v minulosti jsem viděl už celou řadu inscenací, na nichž se tato dvojice podílela. Někdy se mi jejich pojetí líbilo víc, někdy méně (jako např. kadibudka místo posedu pro hajného v Janáčkově lišce Bystroušce na českokrumlovské točně), nicméně vím, že vždy od nich můžu očekávat vcelku originální přístup s řadou neotřelých nápadů, které, i když mě třeba zrovna bůhvíjak nenadchnou, tak se při nich aspoň nenudím. Přítele jsem proto pro jistotu varoval předem, že toto představení bude nejspíš dle mé předtuchy nějaká „bláznivina“. Tím jsem si zároveň vytvořil důležité alibi pro případ, že by byl s inscenací nespokojený, což se nakonec ukázalo i jako poměrně prozíravé.

 

Hlediště bylo tentokrát zaplněné jen asi z jedné třetiny, přestože se toto představení bude v této sezóně hrát už jen jednou v květnu, a to také čemusi mohlo nasvědčovat. Zachoval jsem si proto raději od začátku jistou míru zdravé skepse, abych pak nebyl případně zklamaný víc, než by bylo vysloveně nutné. Což asi není v podobných případech úplně špatná taktika a osvědčila se mi i tentokrát – místo zklamání z toho totiž nakonec bylo docela příjemné překvapení, alespoň tedy pro mne.

 

Jeviště bylo rozděleno na dvě části – v té větší přední byla rozmístěna spousta rekvizit, o nichž se v řadě případů nedalo předem vytušit, k čemu budou sloužit, a v té menší zadní za skleněnou stěnou se už před samotným zahájením hry pohybovaly různé postavy před celoplošným plátnem potištěným romanticky pohádkovou scenérií lesní krajiny. Jednotlivé postavy pak začaly vstupovat z této zadní části na přední plochu jeviště a přitom deklamovaly, co se s nimi bude dít, až se narodí – každá do svého úvodního vstupu vkládala zcela odlišné útržky ze svého budoucího příběhu, někdy i na pomezí sci-fi a reality nebo i zcela mimo realitu. Vše ale spojovaly jakési dětské vzpomínky na nejsilnější první dojmy v životě, včetně setkání se smrtí prarodičů apod., ale i na zdánlivé maličkosti, které se ale v dětské duši natrvalo usadí a nějakým ne úplně pochopitelným způsobem determinují i osobnost dospělého člověka, jako je třeba ztráta milovaného plyšového medvídka. Nebo naopak silné iniciační pubertální zážitky, jako například sex s učitelkou.

 

Velkou předností souboru Divadla v Dlouhé je, že snad všichni herci zde obstojně ovládají i hru na nějaký hudební nástroj a mají pro hudbu i ohromný cit, takže si průběžně sami vytvářeli i jakousi snovou hudební kulisu, která vlastně nebyla jen pouhou kulisou, ale působivě dotvářela celkový dojem z inscenace. Tuto víc než zdařilou hudbu skládal během zkoušek Jan Vondráček, který je tak nejen vynikajícím hercem, ale i skvělým hudebníkem a skladatelem.

 

Jak se brzy ukázalo, onen prolog s postupným vycházením účinkujících z lesa vlastně poukazoval na období před narozením každého z nás, kdy jsme všichni ještě „byli na houbách“, což mi přišlo docela vtipné, stejně jako řada různých jiných náznaků či výroků během představení. Sen v červeném domě vlastně ani nemá žádný jednotící příběh, žádnou ucelenou dějovou linku, přesto mi ale jednotlivé výstupy či epizody nepřipadaly vzájemně nijak roztříštěné a vůbec mi ani nevadilo, že ne všemu jsem racionálně rozuměl. Vnímal jsem to spíš jako poetickou záležitost a celkový svůj dojem bych přirovnal ke vstřebávání všelijakých básnických metafor, které se možná nedaří vždy úplně rozklíčovat, na čemž však vůbec nezáleží, protože kouzlo poezie nemusí spočívat v její racionální srozumitelnosti, jako spíš v tom, co se skrývá někde pod slovy a co si do vlastního podvědomí člověk vpouští podle svého vlastního klíče, pokud takový klíč k němu ovšem vůbec má. A v tom je možná právě i příčina vcelku malé návštěvnosti tohoto představení, protože ve stále více zpovrchnělé společnosti majitelů takových neprvoplánových klíčů neúprosně ubývá. Rovněž s přítelem jsme se ve svých hodnoceních tentokrát diametrálně rozešli – jeho tento kus téměř vůbec neoslovil, představení mu připadalo roztříštěné, nenašel žádnou odpověď na otázku, o čem to vlastně bylo, a dokonce i s mými následnými vysvětlivkami se odmítal ztotožnit. Toto představení prostě nebylo pro něj, protože má v určitém aspektu až příliš racionálního a pragmatického ducha obdařeného sice vysoce vytříbeným estetickým vkusem, ale toto byl na něj zkrátka příliš velký chaos a nepořádek, aby se mu to mohlo líbit. Naproti tomu já jsem se během představení často nořil až do jakéhosi snového a meditativního rozpoložení a cítil jsem, jak si má dušička v takové zvláštní atmosféře báječně lebedí. Zatímco přítel na této inscenaci ocenil v podstatě jen to, že trvala bez přestávky pouze hodinu a čtvrt, takže mu zbyla ještě část večera i na to, aby mohl doma alespoň dohánět řadu restů, jako je třeba zpracovávání tisíců fotografií z našich domácích i zahraničních výletů po všelijakých pamětihodnostech.

 

Naštěstí ale většina ostatních diváků, převážně poměrně mladých, sdílela asi podobné pocity jako já, soudě alespoň podle hlasitých reakcí během představení i podle víc než vstřícného závěrečného potlesku. Celý tvůrčí tým si takové přijetí bezesporu zasloužil a v neposlední řadě i všichni účinkující, kteří se do svých postav opravdu s velkou vervou položili a vdechli jim přesvědčivý život, i když možná víc poeticky snový než přízemně reálný. Jen se právě kvůli oné nízké návštěvnosti o osud této inscenace trochu obávám. Pokud jsem tedy alespoň trošku podnítil vaši zvědavost, nenechte si ujít její květnovou reprízu – jistota je jistota!

 

 

 

 

 

 

Praha, 26.4.2019

 

https://www.divadlovdlouhe.cz/repertoar/sen-v-cervenem-dome/