William Shakespeare: SONETY – trochu jiná recenze

 

 

 

Překlad: Martin Hilský

Adaptace a režie: SKUTR

Scéna: Jakub Kopecký

Kostýmy: Simona Rybáková

Hudba: Petr Kaláb, Ondřej Rychlý

 

Účinkují: Eva Hacurová, Marie Poulová, Marie Turková, Magdalena Zimová, Jan Meduna, Pavel Neškudla, Ondřej Rychlý, Tomáš Turek, Miroslav Zavičár a Jan Sklenář

 

Divadlo v Dlouhé, Praha, 6.12. v 19:00

 

 

Divadlo v Dlouhé na svém webu uvozuje tuto inscenaci slovy Martina Hilského: „Žádné Shakespearovo dílo, snad s výjimkou Hamleta, nevzbudilo tolik pozornosti, tolik komentářů, tolik dohadů a spekulací jako Sonety. A přece dodnes nikdo přesně neví, a nejspíš nikdy vědět nebude, kdy Shakespeare sonety psal, pro koho je psal, o kom je psal a za jakých okolností je psal. Jedinou nezpochybnitelnou jistotou je prostá, ale nadmíru významná skutečnost, že Sonety jsou.“

 

Už jen to, že se režijní dvojice SKUTR rozhodla Sonety zinscenovat nikoliv jako básnické čtení, ale jako plnohodnotný dramatický útvar, vzbudilo můj zájem. Ovšem před samotnou návštěvou představení jsem se snažil si o něm zjistit víc, abych mohl nejen sebe, ale i přítele, který není zrovna velkým milovníkem poezie, připravit na to, co nás čeká. Už z nějakého rozhlasového rozhovoru jsem věděl, že Sonety bývají kvůli otevřenému Shakespearovu opěvování milostného obdivu k mladému muži často cenzurovány a leccos také mizí záměrně v překladu, přičemž Divadlo v Dlouhé se rozhodlo je inscenovat tak, jak je Shakespeare skutečně napsal. Tedy po stránce veršovaného textu, samozřejmě; jinak je bylo nutné „dotvořit“ o další prvky dramatického umění – scénu, hudbu, pohyb, kostýmy atd. Z přečtených recenzí jsem se předem i dozvěděl, že jde o jakýsi milostný trojúhelník, kdy zhruba polovina básní opěvuje milostnou touhu po sličném mladíkovi, spíše platonickou, a další polovina je věnována lásce ke starší ženě, která se zhmotňuje i v sexuálních náznacích. Inscenátoři pak na tom vystavěli i dramatickou zápletku, kdy mladík city svého obdivovatele dostatečně neopětuje, a naopak si jeho náklonnost získává právě ona opěvovaná žena, což ještě víc zjitřuje básníkovu mysl. Všechny tři postavy jsou navíc ztvárněny zároveň trojmo – jednak v barokních kostýmech evokujících dobu napsání Sonetů, další trojice je pak stylizována do dvacátých let minulého století a ta třetí představuje bezdomovce v hadrech. Tím má být nejspíš zdůrazněna platnost poselství milostných veršů napříč staletími až do současnosti i napříč všemi společenskými vrstvami. Tak nějak jsem to i vysvětlil předem příteli, aby nebyl zklamaný z toho, že nevidí klasickou činohru, což se myslím ukázalo jako prozíravé.

 

Po příchodu do divadla jsme si objednali po skleničce vína na přestávku, čímž jsme si od těch méně prozíravých následně ušetřili velikánskou frontu, a chvíli před začátkem jsme se usadili v první řadě téměř zaplněného hlediště. S velkým napětím jsem očekával, co se na jevišti, v půlkruhu olemovaném řadou dveří, z nichž posléze vycházely a zase v nich později mizely jednotlivé postavy zpravidla za razantního prásknutí jimi, bude vlastně odehrávat. (Hned v úvodu jeden z herců práskl dveřmi č. 3 dokonce tak silně, že z nich odlétlo i jejich označení.) Ještě předtím se však uprostřed scény objevila černě oděná dáma sedící v křesle u toaletního stolku s knížkou v ruce, kolem níž se po chvíli začaly právě jednotlivé postavy rojit zprvu za hodně expresivního vřískání a vyluzování všelijakých zvuků. Vyložil jsem si to tak, že jde zřejmě o čtenářku Shakespearových Sonetů, která se do nich vcítila natolik, že jejich aktéři před ní začali doslova ožívat. Tato postava skoro po celou hru jako jediná téměř nepromluvila, zato měnila výrazy tváře podle toho, co se zrovna odehrávalo. Zpočátku tedy vypadala dost vyděšeně a přiznám se, že to přepjaté expresivní vtrhnutí na jeviště a ječení herců mě trochu vyděsilo taky – takto násilné vyjadřování citů a hnutí mysli postav na divadle, které patří k tak módním divadelním prostředkům současnosti, totiž nemůžu označit za svůj šálek kávy. V duchu už jsem se začal připravovat na to, že dostanu na konci od přítele vynadáno, na jakou že to hovadinu jsem ho to zase vzal. A nepomohlo by ani, že tuto návštěvu ode mě dostal k Mikuláši – přísloví „darovanému koni na zuby nehleď“ totiž v naší domácnosti vůbec nefunguje.

 

Naštěstí po tomto přepjatě hřmotném úvodu se představení poněkud zklidnilo a herci po chvíli začali opravdu hrát (nikoliv deklamovat) jednotlivé Shakespearovy sonety tak, aby evokovali všemi prostředky, které měli k dispozici, poměrně bohatý a dramaticky opravdu dobře vystavěný děj o již výše zmíněném zamotaném milostném trojúhelníku a nevyhýbali se ani jisté doslovnosti v eroticky nabitých gestech. Opět musím zdůraznit, že mě různé kopulační scény, bez nichž se už dnes neobejde téměř žádný film ani TV seriál, spíš obtěžují a jejich doslovnost mi připadá většinou vysloveně hloupá a lacině podbízivá těm nejjednodušším divákům, kterých je dnes v kinech a před obrazovkami asi velká většina, čímž se to i svým způsobem vysvětluje. (I mnozí z nás se koneckonců na Literu honí za tipy všemožnými prostředky.) Od režisérské dvojice SKUTR jsem se nakonec už v minulosti rovněž nadál lecčehos, byť nijak nezpochybňuji její jinak vysoké invenční kvality, takže jsem se pomalu začal smiřovat s tím, že opět popustí uzdu své excentričnosti s cílem co nejvíc šokovat. Nejspíš už se ale oba chlapci (no dobře – muži) začínají trošku usazovat, protože tentokrát v tomto směru pomyslnou hranu nepřekročili a vše, co se pod jejich vedením na scéně odehrává, je podle mne v souladu s cílem dosažení co nejvyššího dramatického účinku, nikoliv však ještě za čárou dobrého vkusu. Bez nejrůznějších lascivních gest se to sice tu a tam neobejde, ale to už k současnému modernímu divadlu vcelku neodmyslitelně patří, ať se to komu líbí víc či míň.

 

Můj pocit ostražité opatrnosti tak postupně i k mé úlevě ochaboval, až jsem se do dění na jevišti naprosto ponořil a nechal se jím docela příjemně unášet. Velkou měrou k tomu přispěla také vynikající hudba, která je v tomto představení rovnocenným prvkem s výkony herců a celkový zážitek opravdu výborně umocňuje. Je také třeba zmínit, že při hraní na scéně se jednotliví aktéři různě střídají v replikách jednotlivých veršů, někdy dokonce i po jednotlivých slovech, a není výjimkou, kdy mužské verše vyslovují ženy, což ovšem není kupodivu nijak na závadu celkovému dojmu. Nedá se přitom hovořit o nějakém příběhu, který by spěl od svého začátku k danému konci, přesto je ale stále na co se dívat a co vnímat všemi smysly, takže jde o opravdické divadlo v tom nejlepším slova smyslu.

 

Na přestávku jsem tedy odcházel velice spokojený, jen jsem ještě čekal s jistým napětím na reakci přítele. A docela mile mě překvapil – nedá se sice říct, že by byl přímo nadšený, ale vynadáno jsem nedostal a dokonce si pochvaloval zejména hudbu a scénu, což při jeho výtvarném cítění je ocenění, které má svou nezpochybnitelnou váhu. Jen mu trochu vadilo, že při určitých expresivnějších pasážích poněkud zanikaly Shakespearovy verše, což mě zejména od něj dost překvapilo, protože bych čekal, že verše bude to poslední, co ho bude nějak víc zajímat. Inu, nikdy bychom neměli mít nic za definitivní, jak by zazpíval klasik – i po téměř 19 letech společného soužití zkrátka neznám svého přítele dokonale, jak je vidět. A trochu jsem mu musel v tomto dát i za pravdu, protože například jeden z nejsilnějších Shakespearových sonetů /který v mém vlastním překladu zní takto – promiňte, ale musel jsem využít příležitost ;-)/ přeci jen nevyzněl tak přesvědčivě, jak bych si i já sám představoval. Ale to je asi tím, že je tak notoricky známý, u jiných mi to tak nepřišlo.

 

Druhá část pak byla o něco kratší, takže uběhla poměrně svižně a rychle, neztratila nic na své přesvědčivosti a nadšené divácké přijetí i několik závěrečných opon svědčilo o tom, že záměr celého tvůrčího týmu se opravdu vydařil a Shakespearovy Sonety v Divadle v Dlouhé doslova a do písmene bezvadně ožily. Všem návštěvu tohoto výtečného představení můžu tedy bez uzardění jen a jen doporučit a básníkům pak zvlášť!

 

 

 

 

 

Praha, 8.12.2019

 

https://www.divadlovdlouhe.cz/repertoar/sonety/