Claudio Monteverdi, Vít Zouhar, Tomáš Hanzlík: L´ARIANNA – trochu jiná recenze

 

 

Ensemble Damian, Barokní refektář, Jilská 5, Praha 1,  1.2.2020 v 19:00

 

Ariadna – Kristýna Vylíčilová

Venuše, Dorilla – Dora Rubart-Pavlíková

Amor, 1. rybář, Bakchus – Martin Ptáček

Apollon Theseus – Filip Dámec

Rádce, rybář, Jupiter – Jiří Poláček

 

Ke cti každému ročníku festivalu Opera, ten letošní čtrnáctý nevyjímaje, slouží, že představuje nejen soubory z kamenných operních divadel, ale také různé alternativní a experimentální scény a projekty. Olomoucký Ensemble Damian, který se věnuje objevnému zpracování pozapomenutých barokních oper, byl ozdobou tohoto festivalu již několikrát v minulosti, a jelikož se příteli jeho inscenace i dříve líbily, ochotně souhlasil, že mě doprovodí i na tu letošní v Barokním refektáři v Jilské ulici, který je svým prostředím ozdobeným krásnými freskami pro takový typ produkce jako stvořený. Jelikož ale vstupenky nebyly číslované, dorazili jsme na místo raději s asi dvacetiminutovým předstihem, což se ukázalo jako prozíravé, protože jsme si stihli pověsit kabáty ještě bez větší tlačenice na věšákové štendry v předsálí a usadit se vedle sebe (což se později už každému nemuselo podařit) v příjemné 8. řadě, než se vyprodané hlediště téměř do posledního místečka zaplnilo. A jelikož přítel má velký pozorovací talent a prakticky nic mu nikdy neunikne (občas i k mé smůle), během čekání na zahájení mě upozornil na dámu sedící vedle známé hudební kritičky asi o dvě řady přes uličku za námi, která si čas krátila kromě živé konverzace se svou sousedkou i tím, že velkou lžící s chutí konzumovala přineseného pribináčka i s rohlíkem. Už jsem zvyklý na to, že si i během koncertu občas některé spíš mladší ženy řeší svůj pitný režim ucucáváním vody z plastové láhve, ale konzumaci donesené svačinky přímo v hledišti těsně před představením jsem zaznamenal ve své dlouhé návštěvnické historii úplně poprvé. Inu doba jde kupředu mílovými kroky a jak je vidno, stále se její tempo i zrychluje.

 

S mírným (asi sedmiminutovým) zpožděním pak ředitelka festivalu Lenka Šaldová pozdravila přítomné, vyjádřila radost nad tím, že je takový návštěvnický zájem i o alternativní soubory a přivítala Ensemble Damian. Poté se do malého orchestřiště před mírně zvýšeným pódiem dostavili za potlesku  tři instrumentalisté a postupně přicházeli už za zvuků prvních tónů i zpěváci v pestrých kostýmech a nalíčení, které evokovaly atmosféru barokních slavností, a v poněkud stísněných prostorových podmínkách rozehrávali své pěvecké výstupy doprovázené stylizovanými pohybovými kreacemi. Zde si dovolím malou historickou odbočku. Opera Claudia Monteverdiho (1567–1643) L’Arianna na libreto Ottavia Rinucciniho (1562–1621) byla provedena poprvé v Mantově, jako jeden z hlavních bodů oslav sňatku Francesca Gonzagy s Margheritou Savojskou, a to 28. 5. 1608. Do toho dne Mantova žádné tak velkolepé hudební představení nezažila, podle dobových svědectví ji mělo vidět na 6000 diváků. A jak uvádí program, který jsme před zahájením zdarma obdrželi, z díla se do dnešních dnů dochovalo pouze libreto a část partitury 4. dějství. Volná rekonstrukce tak dala vzniknout novému divadelnímu tvaru, který obklopuje a novými vizuálně hudebními vztahy osvětluje vzácně dochovaný hudební fragment. Původní Rinucciho libreto je vodítkem k vyprávění příběhu o ženě, která pro lásku přestoupí všechny zákazy, pokoří se a je následně svým milencem opuštěna na nehostinném ostrově. Ve chvíli nejtěžší osobní krize, kdy se již loučí se životem, potkává boha vína, který z ní učiní svou manželku. Opera je rekonstruována na základě dobových pramenů roztroušených po archivech celé Evropy.

 

Hned od samého počátku nás chytila už samotná hudba, která sice evokuje barokní atmosféru, ale zároveň je i ryze současná, skvěle pracuje s minimalistickými postupy a zároveň je nesmírně živá a příjemně kontrastní. V kombinaci se zdařilými pěveckými výstupy i pohybovými kreacemi všech postav tak dokáže návštěvníka naplno vtáhnout do děje i emočního náboje díla, takže prožitek je s vcelku minimálními prostředky až překvapivě divácky maximální. Jako jediná kulisa bylo vzadu za pódiem umístěno velké plátno, na němž se spolu s různými starobylými freskami promítaly i dobře čitelné české titulky, takže divák neztrácel ani na chvíli kontakt s rozvíjejícím se příběhem opery. Bylo vidět, že všichni návštěvníci sledují představení opravdu pozorně a když pak po necelé hodině byla vyhlášena 15minutová přestávka, byl výkon umělců odměněn vstřícným potleskem.

 

S přítelem jsme se pak vyšli trochu ochladit a vydýchat na přilehlý klášterní rajský dvůr, protože v sále už bylo docela velké horko. Měl jsem radost, když mi sdělil, že se mu představení nejen líbí, ale je z něj přímo nadšený, což zrovna u opery nebývá u něj až tak obvyklé. Doslova si i pochvaloval pěknou melodickou hudbu, v čemž jsem mu s chutí dal i za pravdu. Druhá část pak pokračovala snad ještě ve svižnějším duchu a tempu než ta první a obdivoval jsem během ní, jak se dá barokní opera obléct do slušivého moderního hávu. Monteverdi by se možná i trochu divil, ale málo platné, doba i posluchačský vkus se neustále proměňují a takováto vpravdě současná prezentace mi připadá mnohem zajímavější než doslovné lpění na starobylých postupech a dobové autenticitě, která už dnes působí spíš archaicky muzeálně, i když má pochopitelně také své skalní příznivce, nic proti tomu. Tady totiž nešlo o nějaké necitlivé znásilňování původní barokní opery roubováním nějakých soudobých významových efektů, nikdo z antických aktérů nejezdil na motorce nebo na kolečkových bruslích, vše bylo vkusně zasazené do původních dobových reálií. Tedy snad s jedinou výjimkou, kdy při závěrečném svatebním veselí držel jeden ze zpěváků na tyči mobil, aby udělal společné selfie všech účinkujících i s návštěvníky v sále, což vyvolalo salvu smíchu. Vůbec to závěrečné veselí bylo přímo strhující, hudba přešla až do dynamického rockového výrazu s vynikajícím prokomponováním do střídavé kakofonie hlasů všech sólistů, což se sugestivně přeneslo i do bezprostředních rozjařených pocitů všech návštěvníků. Takže ihned po skončení propuklo obecenstvo doslova v nadšený jásot s bouřlivým potleskem a mnoha uznalými výkřiky, což připomínalo až euforii na nějakém rockovém koncertu. Takové ohromné spontánní přijetí jsem snad na žádném dosavadním festivalovém představení ještě nezažil, většina přítomných odměnila účinkující i ovacemi ve stoje a ve vzduchu to jen jiskřilo pozitivními emocemi. Dokonce tak, že jsme se dočkali i přídavku a závěrečný svatební rej jsme si všichni rádi ještě jednou s účinkujícími zopakovali. Ti i se skladatelem a uměleckým vedoucím Ensemble Damian Tomášem Hanzlíkem, který byl rovněž přizván na pódium, zářili štěstím, protože tak bezprostřední a nadšené přijetí se vidí jen zřídkakdy.

 

Před opuštěním prostor refektáře ještě přítel stačil úspěšně vylovit ztracenou šálu z rukávu vedle visícího cizího kabátu (bůhví jak se tam dostala), takže jsme pak odcházeli domů v ničím nerušené radostně povznesené náladě – tomuto večeru nejenže nebylo co vytknout, ale doslova nás nabil příjemnou energií z krásně doznívajícího hudebně divadelního zážitku, který si za nás za oba zaslouží naprosté absolutorium!

 

 

 

 

Praha, 3.2.2020

 

http://www.festival-opera.cz/program/arianna.html

 

 

P.S. L´Arianna získala Cenu diváků za nejlepší inscenaci festivalu s průměrem hodnocení 4,88 (nejvyšší možné hodnocení bylo 5) :-)