Lukáš Sommer: ČASOPLET – trochu jiná recenze

 

OPERA STUDIO PRAHA, Pražská křižovatka – kostel sv. Anny, 8.2.2020 v 19:00

 

Hudební nastudování: Sébastien Bagnoud

Režie: Vojtěch Svoboda

Kostýmy: Zita Miklošová

 

Zpěv: Eva Kývalová, Anita Jirovská, Pavla Mlčáková, Lucie Prokopová, Eliška Sedláčková

Pantomima: Jonatán Vnouček, Šimon Pliska

Výtvarníci: Filip Dvořák, Tereza Mejstříková

 

Do Pražské křižovatky jsem se opět vydal sám, v pořadí už na třetí alternativní projekt za sebou v rámci Festivalu Opera 2020.  Shodou okolnosti před dvěma dny dávala dokonce ČT dokument o vzniku opery Časoplet, tak jsem se na něj podíval, abych se opět dostal předem trošku víc do obrazu. Určitou představu, co mě čeká, jsem tím sice získal, nicméně dokument to byl poněkud rozplizlý, roztěkaný a natahovaný spoustou nepodstatných a málo vypovídajících záběrů, tak jsem posléze raději ještě navštívil několik webů, abych se dozvěděl víc. V kostce shrnuto, opera vznikla ke 100. výročí republiky na objednávku nadace Vize 97 a premiéru měla právě v Pražské křižovatce. Podle slov skladatele libreto k opeře vznikalo v kolektivní spolupráci celého tvůrčího týmu, který se rozhodl jít cestou jakéhosi „hudebního komiksu“.  Vznikl tak průřez naší historií v devíti obrazech, od českých bájí a pověstí, kdy se na scéně objeví Bruncvík nebo kněžna Libuše, přes připomínku Karla IV., Mistra Jana Husa, zastavení na dvoře Rudolfa II. až k závěrečnému finále s T.G. Masarykem.

 

Do sálu jsem opět přišel kvůli nečíslovaným vstupenkám raději s asi patnáctiminutovým předstihem, usadil jsem se do pěkné třetí řady, ovšem to již probíhala beseda se sympatickým skladatelem Lukášem Sommerem, tak jsem si ji také s chutí ještě poslechl. Mezitím se prostor zaplnil návštěvníky a mohlo se začít, opět s několikaminutovým zpožděním, což v takovémto alternativním prostoru, kde si příchozí sami věší kabáty na připravené šatnové štendry, asi ani jinak nejde. Aspoň jsem měl čas se trochu porozhlédnout po tomto kostele, který působí velmi syrově pozůstatky původní interiérové výzdoby, včetně spousty fragmentů zaniklých výmaleb a fresek z různých období, tak jak se na tom podepsal zub času už od dob Josefa II., kdy byl kostel odsvěcen. Sloužil poté nejrůznějším účelům a postupně se doslova rozpadal, než se do jeho zásadní obnovy jako jednoho ze svých hlavních  projektů pustila právě Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97 podle návrhu slavné architektky Evy Jiřičné. Výsledná podoba má jakýsi až „industriální“ charakter ozvláštněný různými soudobými uměleckými artefakty, jak to mají současní umělci a architekti obzvláště rádi a s oblibou v podobných „syrových“ prostředích pořádají různé kulturní události a společenské akce.  

 

Když potlesk přivítal hudebníky a další účinkující, orchestr zahájil úvodními tóny představení a na pódiu se postupně začaly odvíjet zajímavým a neotřelým způsobem jednotlivé obrazy. Jestliže v předchozím festivalovém titulu Jsem kněžna bláznů nebyl často text zpívaných pasáží dostatečně srozumitelný, v tomto představení nebylo rozumět téměř vůbec ničemu, protože do pěveckých rolí byly obsazeny výhradně zpěvačky, a těm, zvláště sopranistkám, nebývá obvykle rozumět v žádných operách.  A také zde samozřejmě chybělo titulkovací zařízení, takže kdyby byly texty napsané třeba ve svahilštině, mělo by to pro mě prakticky stejný efekt. Což mi ale právě vzhledem k originálnímu zapojení mimů a výtvarníků do dění na jevišti zas tolik nevadilo, protože zde sehráli prakticky stejnou roli, jako mají obrázky v komiksu, kdy textové bublinky jsou jen na jakési dokreslení. Zejména výtvarník a výtvarnice mě udivovali, s jakou bravurou a hbitostí dokázali na velké papírové plochy umisťované v obrovském rámu nakreslit, nasprejovat či jinou výtvarnou technikou vytvořit příslušnou dobovou zkratku nejlépe charakterizující to které období našich dějin, ať už zpočátku těch vybájených nebo později skutečných. A tyto papírové plochy nebyly jen statické, ale důmyslně se do nich začleňovali všelijakými nápaditými vychytávkami i účinkující, takže stále bylo na co se dívat. To vše doprovázela skvělá hudba, která dokázala svým charakterem přiblížit každý jednotlivý obraz tak, že mu dodala vždy něco charakteristického pro to které období. A hudba je to skutečně živá a dynamická, dobře poslouchatelná. Stejně zdařile se pěvecky i pohybově prezentovaly také již zmíněné sólistky, jež se ve svých výstupech pohotově střídaly, případně zpívaly i mnohohlasem, a navíc průběžně měnily kostýmy či spíš kostýmní součásti a doplňky tak, aby opět něčím připomínaly to které období našich dějin. A když jsem jim občas nějaké to slůvko přece i porozuměl, bylo to příjemné potvrzení toho, že jsem se v ději opravdu příliš neztratil. Nedílnou součástí neustávajícího reje na jevišti byly i pantomimické výstupy a doslova oživlé výtvarné umění, které se rodilo přímo pod rukama přítomných výtvarníků a zase po splnění svého účelu zanikalo. Různé složky, z nichž se opera má skládat, se tak doslova propletly v jednolitý celek a každá v něm hrála důležitou roli, žádná nebyla upozaděna ani nevyčnívala na úkor těch ostatních, všechno působilo krásně živě a vyváženě, moderně současně i nápaditě a neotřele zároveň.  

 

Toto pojetí opery je přístupné i mladším divákům (v řadě přede mnou se evidentně nenudil ani asi desetiletý kluk), nehraje si totiž na něco výjimečně vznešeného či výlučného, přitom si zachovává vysoké hudební i interpretační kvality a tepe rytmem současnosti.  V publiku, jak už to na operách bývá, sice i tentokrát převažovala spíš starší generace, i ta ale na tento styl přistoupila a zaslechl jsem dvě starší dámy, jak si po skončení sdělovaly, že by se toto představení mohlo uplatnit i ve školních edukačních programech pro přístupnější uchopení historie.  Sice si myslím, že dějepisářům by to tak úplně ve výuce asi nepomohlo, ale souhlasím s tím, že by se tímto způsobem mohlo školákům přitažlivou a zajímavou formou pomoci rozšířit či pootevřít kulturní obzor, aby měli šanci zjistit, že existuje také něco jiného než jen laciná popkultura, a že to pro ně může být svým způsobem i mnohem zajímavější.   A také zhruba hodinový formát je pro dnešní uspěchanou dobu dle mého tak akorát. Osobně jsem rovněž ocenil, že obrazy z naší historie se v tomto představení zastavily u Masaryka a vyhnuly se tak případnému ideologickému nátěru, kdyby pokračovaly třeba ještě dále do naší moderní historie či nedejbůh snad až téměř do živé současnosti. Tím si tato opera vytvořila i jistou šanci, že může být trvale akceptovatelná i pro budoucí generace, pokud ji budou chtít třeba někdy po letech opět oprašovat.  Nic proti zobrazování i zcela soudobých témat v současném umění, to už by ale byl jiný žánr, nehledě k tomu, že v českém prostředí se ani nedostává uměleckých osobností, které by ke kritickému uchopení palčivých problémů dneška měly  dost kuráže a potřebného kritického nadhledu. Nicméně to podle mne ani není zrovna úkol pro operu jako spíš třeba pro literaturu, film nebo divadlo. Ale to už jsem se dostal ve svých úvahách až příliš daleko a poněkud od tématu –  snad mě ale omlouvá, že historie se ani před sto lety nezastavila a vlastně i my sami ji stále vytváříme a žijeme. Hodnotit, zda úspěšně a se ctí, už ale jednou budou až ti po nás. Časoplet se k našim předkům v tomto směru myslím postavil s příjemným nadhledem i nezbytným úsměvem, a to je z mého pohledu fajn.  

 

 

Praha, 9.2.2020

 

https://www.youtube.com/watch?v=3P8pQdTnSVg