Ana Sokolovič: LOVE SONGS – trochu jiná recenze

 

OPERA POVERA v koprodukci se Slovinským komorním hudebním divadlem v Domě U Kamenného zvonu, Praha, 24.2.2020 v 19:00

 

Režie: Rocc

Kostým: Atelje Dobrovoljc

 

Mezzosoprán: Irena Yebuah Tiran

Saxofon: Lovro Ravbar

 

Na tuto monooperu pro ženský hlas a altsaxofon, což byl další z alternativních projektů letošního Festivalu Opera 2020, byl vzhledem k menšímu prostoru k dispozici jen omezený počet vstupenek, proto jsem své dvě, které jsem mohl získat, přepustil svým hudbymilovným kamarádům „operožroutům“, kteří o ně měli velký zájem. V neděli, den před konáním, mi ale jeden z nich zavolal, zda bych neměl přeci jen zájem jít, protože ten druhý musí v pondělí služebně mimo Prahu. Nicméně on že by rád šel také, pokud to ovšem stihne, protože si v Itálii uhnal při lyžování housera a musí proto ještě v pondělí k fyzioterapeutovi, aby se nechal napravit. Žádný program jsem na pondělní večer neměl, tak jsem hbitě souhlasil – proč bych si nerozšířil ještě víc obzor o letošním zdařilém festivalu. 

 

Vstupenky nebyly číslované, proto jsem vyrazil tak, abych byl na místě s asi dvacetiminutovým předstihem.  Nějací návštěvníci, zejména ti z festivalového výboru, už byli ve vestibulu v přízemí galerie (Dům U Kamenného zvonu je totiž výstavní prostora Galerie hl. m. Prahy přímo na Staroměstském náměstí), ale pouštět dovnitř se začalo až 15 minut před začátkem. Byl jsem nahoře v sále mezi prvními, proto jsem si našel vhodné místo v kratší 3. řadě vpravo u stěny tak, abych to krajní mohl držet kamarádovi, pokud přeci jen dorazí.  V 18:55 mi ale napsal smsku, že ještě leží na masérském stole a ať se prý zeptám někoho z organizátorů, zda by byl vpuštěn i po zahájení. Položil jsem tedy rozevřený program přes obě krajní židle, aby bylo zřejmé, že jsou obsazeny (nic jiného jsem po ruce neměl) a odběhl ke vchodu za uvaděčkou. Ta se prý ale musí zeptat režiséra a dá mi pak vědět. Než jsem se ovšem stačil asi během dvou minut vrátit, jeden tlustý pán si tu krajní židli už drze uzmul pro sebe a ještě si ji odtáhl asi o tři metry dál až k topení, asi aby měl pro sebe víc místa. Nijak jsem však na tuto neomalenost nereagoval, protože stále mi zbyla ještě jedna volná židle z druhé strany, tak jsem si na ni jen přesedl. Krátce poté mi přišla uvaděčka sdělit, že podle pokynu režiséra se pět minut po zahájení už dovnitř pouštět nebude, tak jsem kamarádovi napsal, ať už ani nechodí a raději si pořádně vychutná masáž.

 

V programu jsem si ještě stačil přečíst, že Milostné písně Any Sokolovič, skladatelky narozené v Srbsku a žijící už 20 let v kanadském Montrealu, kde je profesorkou kompozice na tamní univerzitě, jsou intimním příběhem o lásce v pěti tematických částech: čistá láska, něžná láska, dětská láska, zralá láska a láska k osobě, kterou jsme ztratili, přičemž texty jsou zpívány v angličtině, francouzštině, srbštině, irštině a latině. Libreto totiž skladatelka sestavila ze svých oblíbených básní napříč různými obdobími – nejstarší text je od Gaia Valeria Cutulla (84-54 př. n. l.), přes Williama Shakespeara, Walta Whitmana až po Paula Eluarda a řadu dalších již nežijících básníků z 19. a 20. století. Monoopera Love Songs vznikla v r. 2008, od té doby procestovala již celý svět a loni skladatelka vytvořila její verzi pouze pro ženský hlas a saxofon.

 

Program byl tedy sestaven z volně na sebe navazujících tematických bloků, přičemž prakticky každý z nich byl uvozen mezihrou pro saxofon, s níž se virtuozně na pomezí jazzu a současné klasické hudby představil od notového pultu slovinský saxofonista Lovro Ravbar, který po celý večer doprovázel i vokální a pohybový přednes mezzosopranistky Ireny Yebuah Tiran.  Ta působila velice sympaticky a křehce v bílých krátkých přiléhavých šatech, které pěkně kontrastovaly s její smetanově kávovou barvou pleti. Tato zpěvačka vystudovala zpěv na salcburském Mozarteu, uplatňuje se na různých festivalech i scénách po Evropě a je mj. členkou Slovinského komorního hudebního divadla.  Své široké vokální možnosti skloubila i s výrazným pohybovým a hereckým projevem, přičemž používá různé nekonvenční hlasové techniky – dokáže se místy ztišit téměř až k šepotu a vzápětí naopak nečekaně zdůraznit naléhavost ve svém hlase, přičemž tyto přechody působí sice někdy překvapivě, ale zároveň velmi přirozeně, a v dokonalém souznění s hudbou a hrou celého těla a výrazovou mimikou její tváře jsou jedním neustále proměnlivým harmonickým celkem. Občas to na mě působilo, jako by její zpěv přímo vyrůstal z tónů doprovodného saxofonu a zase s nimi splýval, což byly pro mě až magické momenty.

 

Vzhledem k uspořádání sezení, kdy tři řady židlí proti sobě v jakýchsi elipsovitých křivkách uvozovaly vnitřní jevištní prostor, jsem měl možnost nechat se nejen unášet hudbou a výkonem zpěvačky, ale mohl jsem pozorovat i reakce diváků sedících naproti. Což byl také zajímavý zážitek – někteří návštěvníci vypadali poměrně netečně, jiní soustředěně a místy až udiveně, mnozí se evidentně nechali vtáhnout do atmosféry a souzněli výrazově s náladou jednotlivých básní a hudby. V tomto směru mě nejvíc zaujala jedna starší dáma – oduševněle působící blondýnka, jíž se ve výrazu tváře krásně odrážela každá výrazová proměna představení a byla do něj citově naprosto ponořená, nechala se jím svobodně unášet. Nechat na sebe takto krásně působit performativní umění je jistě velký a povznášející dar a tato vnitřní krása a její svobodná uvolněnost se pak i zákonitě odráží ve výrazu a kultivované noblesitě oné ženy. Toho se žádným make-upem zkrátka docílit nedá.

 

Podobnou přirozenou krásou a křehkou vznešeností pochopitelně oplývala i samotná zpěvačka, která navazovala s diváky i častý oční kontakt doprovázený vstřícnými nestrojenými úsměvy a rovněž občas někomu věnovala origami holubici nebo papírovou modrou hvězdu. Holubice totiž byly jakýmsi leitmotivem prolínajícím se celým představením, představovaly symbol lásky, a Plava zvezda (Modrá hvězda) je pro změnu název jedné ze zhudebněných básní od Miroslava Miky Antiče.  Při přednesu jedné z písní se sólistka prošla zvolna i mezi řadami, přičemž jednou i mírně škobrtla právě o tu neomaleně přenesenou židli oním již zmíněným tlustým pánem, který tím zúžil průchod mezi řadami evidentně předem připravený právě kvůli této části představení. Inu, nemělo by být asi úkolem diváků, aby zasahovali takto svévolně do scénického uspořádání prostoru. Ne každý holt ale má v sobě onu pověstnou „kinderstube“, což se různými formami stále častěji projevuje i na takovýchto představeních. Něco jiného je třeba chroustat popcorn v multikině, často i s nohama přehozenýma o volnou přední sedačku (proto také nerad kvůli této specifické divácké „kultuře“ tato zařízení navštěvuju),  a něco jiného ukusovat doma připravenou svačinu o přestávce operního představení nebo si během něj vylepšovat z plastové lahve svůj pitný režim, abych namátkou vyjmenoval třeba i jiné prohřešky, které jsem už (nejen) během letošního festivalu zaznamenal a které jsou podle mne i stále častější s tím, jak postupně a nezadržitelně upadá obecná kulturní úroveň národa. Sice si teď připadám jako ubrblaný dědek, jímž snad tak úplně ve skutečnosti nejsem, ale nemůžu si zkrátka pomoct, snad mi to prominete. Ale to je jen takový drobný povzdech, který můj celkový skvělý dojem z tohoto i jiných festivalových představení samozřejmě nijak nepoznamenal.

 

A Love songs podle bouřlivého závěrečného a dlouhotrvajícího potlesku a mnoha výkřiků „bravo!“ byly skutečně silným uměleckým zážitkem, možná i silnějším, než bych si z některých soustředěných diváckých tváří troufal původně odhadovat. Kromě dvou protagonistů se přišel děkovat také evidentně potěšený režisér Rocc, který vystudoval operní režii na brněnské JAMU a působil i v národních divadlech v Praze, Brně, Ostravě i v jiných našich divadlech a nyní již delší dobu působí v různých pozicích v Lublani. Je právě také zakladatelem projektu opera povera (doslova „chudá opera“), který se úspěšně představil už na předchozích dvou Festivalech Opera v roce 2015 a 2017 a jak je vidět, ani letošní jím přivezená inscenace se z tohoto skvělého trendu nijak nevychýlila.

 

Cestou domů jsem ještě zavolal zmíněnému kamarádovi „operožroutovi“, abych mu vylíčil své bezprostřední dojmy z představení. Chtěl jsem ho trochu uklidnit tím, že by se mu možná do té míry alternativní či experimentální operní tvar zas až tolik nelíbil, ale oponoval mi poměrně důrazně, že se naopak   rád vždycky podívá i na něco netradičního a dělá si tak obrázek o různých podobách opery. Faktem je, že neskonalé nadšení pro operu osvědčil i předchozí den, kdy se odpoledne vrátil z týdenního lyžování s houserem v Dolomitech, jenom se stačil převléknout a zase hned odcestoval s kamarády na nedělní večerní operní představení do Drážďan, aby si poslechl slavnou Anghelu Gheorghiu, kterou dosud ještě naživo neslyšel. Tak jsem se ho snažil utěšit alespoň tím, že se ještě potkáme na závěrečných dvou festivalových představeních, a popřál mu, ať mu hlavně právě absolvovaný fyzioterapeutický zákrok od houserových bolestí konečně uleví.

 

 

 

 

Praha, 25.2.2020

 

http://www.festival-opera.cz/program/love%20songs.html