Richard Wagner: BLUDNÝ HOLANĎAN – trochu jiná recenze

 

Národní divadlo ve Státní opeře, Praha, 23. ledna 2022 v 19:00, 2. premiéra

 

Hudební nastudování a dirigent: Karl-Heinz Steffens

Režie: Ole Anders Tandberg

Scéna: Ole Anders Tandberg, Martin Černý

Kostýmy: Maria Geber

 

Holanďan: Joachim Goltz

Senta: Elisabeth Teige

Daland: Zdeněk Plech

Erik: Aleš Briscein

 

 

Když mě můj nejhudbymilovnější kamarád pozval na 2. premiéru Wagnerova Bludného Holanďana do Státní opery, neváhal jsem ani vteřinu a pozvání jsem s velkou chutí přijal. Je to sice ještě poměrně ranná Wagnerova opera, ale z mého pohledu ta nejhezčí a nejstravitelnější, protože má v sobě ještě hodně silný romantický náboj. Však také zpracovává pohádkovou legendu o zakletém námořníkovi, který byl potrestán za své rouhání Bohu při mořské bouři věčným brázděním oceánů s lodí plnou mrtvých námořníků. Jen jednou za sedm let je mu dovoleno přistát na pobřeží, aby se pokusil zlomit svou kletbu tím, že získá lásku ženy věrné mu doslova až za hrob. Na tuto zbrusu novou inscenaci Státní opery s mezinárodním tvůrčím i pěveckým obsazením jsem se tedy hodně těšil. Mé nadšení jen mírně ochladlo, když jsem zjistil, že se hraje celé dvě a půl hodiny bez jediné přestávky. Dožil jsem se už totiž věku, kdy není tak úplně samozřejmé odříznout se po tak dlouhou dobu od možnosti odskočit si v případě akutní potřeby na malou. V každém případě se na to člověk musí alespoň řádně předem připravit, tzn. několik hodin před představením už nepožívat žádné tekutiny a těsně před zaujetím místa v sále si ještě preventivně naposledy odskočit na toaletu.

 

Jenže člověk míní, a můj kamarád, který je pověstný svými příchody do divadla doslova až na tu nejposlednější chvíli, mění. Přestože jsme byli domluveni na srazu před Státní operou v 18:45, ozval se v tomto čase telefonicky s tím, že bude mít mírné zpoždění a dorazí zhruba v 18:50.  Což jsem si přeložil tak, že i se vstupenkou pro mne se snad přiřítí v 18:55, když to dopadne dobře. Tento předpoklad se ovšem ukázal jako stále příliš optimistický, takže prvotní kontrolou u vchodu do foyer, zda splňujeme proticovidová opatření, jsme prošli teprve v 18:58. Před zaujetím místa v krásné 10. řadě v přízemí jsem si ovšem musel nejprve odložit kabát v šatně a pak ještě rychle provést onen zmíněný preventivní úkon na pánské toaletě. Když jsem konečně přikvačil zadýchaný do hlediště, stačil jsem si ještě povšimnout, že divadlo je poloprázdné, což mě při tak ostře i médii sledované 2. premiéře poněkud překvapilo, mělo to ale v tu chvíli i jednu výhodu – nemusel jsem zdvíhat celou zaplněnou řadu, ale jen dvě cizinky na jejím okraji, přestože jsme měli místa samozřejmě přímo uprostřed. Na svou sedačku jsem tak zchváceně dopadl zhruba 10 sekund před tím, než potlesk přivítal dirigenta, který vzápětí odmávl první takty nádherné Wagnerovy předehry. Kamarád těsně předtím ještě stačil směrem ke mně procedit povzbudivě skrz zuby: „No vidíš, jak jsi to v pohodě stihl!“. Jelikož už ale dirigent v tu chvíli napřahoval do vzduchu své ruce směrem k orchestru, momentální nutkavou chuť dát kamarádovi pořádný přátelský šťouchanec loktem do žeber jsem v sobě už raději potlačil. Předehra je ovšem tak báječně dynamická a orchestr ji začal hrát s tak obdivuhodným nasazením, že ze mě po chvíli ten předchozí stres úplně spadl a já se tak cele ponořil do nádherné Wagnerovy hudby, která byla navíc vizuálně perfektně skloubena s promítáním burácejících mořských vln na ještě staženou oponu, což jako celek vytvářelo hned zpočátku opravdu sugestivní atmosféru.

 

Když předehra dozněla, opona se zvedla a na scéně se objevila mohutná konstrukce sešikmené točny pokrývající téměř celé jeviště, obestavěné zábradlím evokujícím obrovskou příď lodě. Celá točna se během představení různě otáčela, takže v náklonu směrem k divákům pak představovala buďto palubu plnou mrtvých námořníků na palandách nebo naopak prostory ženského kláštera. V určitých úhlech náklonu plošiny se děj odehrával i pod ní, takže si divák ve své fantazii už sám dotvářel příslušné prostory do podoby různých prostředí podle kostýmů účinkujících postav či příslušného osvětlení apod. Této proměnlivosti divácké fantazie samozřejmě napomáhaly i promítané právě zpívané texty, které bylo možné dvojjazyčně (česky a anglicky) sledovat buďto na velkém titulkovacím zařízení nad jevištěm nebo na miniaturní obrazovce, kterou má každý divák připevněnou na opěrce sedadla přímo před sebou. Norský režisér a spoluautor scény se tak zařadil do proudu současných moderních operních scénografií, kdy se víc pracuje s různými náznaky než s doslovností, což je z mého pohledu mnohem působivější a dokonce poetičtější než nějaké složité realistické kulisy. Vždyť divácká obrazivost dokáže vytvořit mnohem zajímavější vjemy, než jsou ty, které by mohly být striktně omezeny jen zcela konkrétní představou jevištního výtvarníka.

 

Největší síla této opery ovšem spočívá v samotné Wagnerově hudbě, která se po celé dvě a půl hodiny doslova valí divadelním prostorem v nepřetržitém proudu, který se navíc místy stupňuje téměř až do zběsilosti rozbouřeného moře a vyhrocených lidských emocí. Orchestr řízený samotným Karl-Heinzem Steffensem, současným hudebním ředitelem Státní opery, vyzařuje po celou dobu mocnou energii, která strhává divákovo vnímání až k jisté extatičnosti, a sotva dozní jedna nádherná melodie, hned se rozjíždí další, takže nezbývá místo ani pro zasloužený divácký potlesk mezi jednotlivými pěveckými čísly, která jsou opravdu špičková. Absolutorium si zaslouží nejen německý barytonista Joachim Goltz v titulní roli Holanďana a norská sopranistka v roli Senty, ale i vynikající basista Zdeněk Plech či tenor Aleš Briscein, kterému snad jen malinko něco chybí do oné znělé hlasově plné barevnosti ostatních jmenovaných.  Výborné výkony ale podávají i další sólisté a sbor Státní opery i externí sbor. Pokud jde o kostýmy švédské návrhářky Marie Geber, evokují spíš ponurou atmosféru a o něco povedenější se mi jevily ty mužské než naprosto fádní a spíš neforemné ženské černé kostýmy, připomínající asexuální přísné učitelky či žačky katechismu. Na druhou stranu nevím, zda by jiné „ženštější“ šaty mohly dodat větší sex-appeal hlavní ženské představitelce, pro niž možná právě zvolený kostým byl spíš milosrdnější alternativou a dal tak jednoznačně vyniknout její zřejmě největší přednosti, kterou je právě nádherný hlas. Rovněž jakési splývavé péřové šaty s vlečkou pod drsným námořnickým kabátem Bludného Holanďana vypadaly spíš podivně transvestitně a příliš mi neladily s představou mrtvých mýtických námořníků. Ale to je asi víc věc vkusu, módní designéři a možná i jevištní kostýmní výtvarníci si i jindy často libují v bizarních a poněkud samoúčelných kreacích.

 

Celkově mě ale tato inscenace Státní opery doslova strhla a nebál bych se ji označit za jednu z nejlepších, jaké jsem kdy na našich operních scénách měl možnost zažít. Koneckonců i poloprázdné hlediště ve Státní opeře připravilo na závěr všem umělcům dlouhé a zasloužené ovace, které svědčily o tom, že jsem ve svém hodnocení nebyl ani zdaleka osamocený. Všem milovníkům kvalitní opery můžu tedy návštěvu tohoto představení jen a jen doporučit. Dokonce i starším pánům, pokud na ně nebudou z dobrých důvodů pokud možno dobíhat až na poslední chvíli.

 

 

 

 

 

Praha, 24.1.2022

 

https://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/bludny-holandan-42134815